Dům miluju. Je totiž živý. Stejně jako já má radost, že je čím dál krásnější. Mění se před očima.

Odjakživa jsem toužila mít vlastní hrad nebo lépe zámek. Představovala jsem si sama sebe, jak lítám v noční košili bosa po naleštěných parketách, kloužu se po zábradlí a skáču v postelích s nebesy. V dětství se mi stalo několik věcí, která nemají vysvětlení, pokud nechcete připustit, že to byl zázrak… Takže na zázraky věřím.

Proto jsem nikdy nepochybovala o tom, že jednou takový Zámek mít budu. Nijak jsem o něj neusilovala, ale myšlenku být zámeckou paní jsem nezavrhovala. Jednoduše jsem ji nechala dřímat v mém podvědomí. A pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem si zoufala, že mě cesty za malými čtenáři příliš unavují, že začínám stárnout a ztrácet energii, dostala jsem nápad. Co takhle si opravdu koupit Dům?

Dům, kam za mnou budou moji čtenáři jezdit? Kdo mě znal a zná, dobře ví, že jsem z proletářské rodiny. Nikdy jsme neměli moc peněz. Nikdy nám neumřela bohatá babička, tetička nebo strýček, kteří by nám odkázali jakoukoli nemovitost… Proto málokdo uvěřil, když jsem se ve svých pětačtyřiceti letech opravdu rozhodla Dům splněných přání zakoupit. Ale ten, kdo mě zná, nebo znal, musí potvrdit, že jsem neuvěřitelně skromná a ke skromnosti jsem vychovala i své tři děti. Proto jsem v pětačtyřiceti letech měla stavební spoření a dostala úvěr, z kterého jsem Dům zakoupila. Nebyl drahý. Stál 850 tisíc korun.

Když mi ho předseda bývalého JZD Měčín prodával, kroutil nevěřícně hlavou a popřál hodně, ale hodně štěstí. Víc než dvě stě let starý Dům byl totiž víc než patnáct let prázdný, pustý, rozbitý, zničený a nešťastný. Není to ledajaký Dům. 
Je to kamenná bytelná fortelná stavba, kterou tu někdy během 17. století vystavěli na prašném plácku u kostela, aby sloužila pocestným a formanům jako místo, kde svlaží hrdlo a odpočinou si cestou směrem ku Praze. V domě byla krčma! Měčín leží v Pošumaví, nedaleko Klatov a Nepomuku, a podle pověsti tu těžili měď a cín. Hospoda byla určitě potřeba. Sklepy tomu odpovídají, klenby taky. Jisté je, že v archívu je moje škola vedená jako „panský hostinec“. Jeho majitel, František Josef hrabě z Wrtby, budovu v roce 1822 zrekonstruoval, nechal vystavět nové patro a zřídil tu jednu z prvních funkčních škol v okolí! Ano, škola! Víc než dvě stě let tu dusaly bosé dětské nohy po dřevěném schodišti, v kterých prošlapaly úhledné jamky. Neumím si představit, jak se sem vměstnalo přes sto dětí najednou, o čemž svědčí zápisy v kronice. Jistě se tu vystřídalo mnoho kantorů, ale jeden nemůže být nikdy zapomenutý. Josef Kožíšek. Autor první čítanky Poupata, mnoha dětských knížek, a především nesmrtelné básničky Polámal se mraveneček… 

Do Měčína jsem jezdívala jako dítě. Znám tu kdejakou louku, chalupu, potok a srnku. Lidi se mi pletou, těm se omlouvám. Na hřbitově mi leží děda, babi, strejda, teta, máma, táta. V Měčíně se narodila moje maminka, v sychravém listopadu 1931. Byla dítětem milujících rodičů…. jejichž příběh by vydal na román. Možná ho někdy napíšu. Jisté je, že historku naší rodiny jsem se dozvěděla až v dospělosti, a to náhodou. Docela slyším, jak by mě všichni okřikli, co to tu do éteru vykládám, vždyť je to hrozná hanba! Hanba! Ach ano, tak to lidé vnímali a možná někteří vnímají dodnes. Nemyslím si, že je to hanba. Je to jen smutný důkaz toho, co se všechno v lidském světě může stát.V roce 1904, když se ještě Měčín mohl chlubit skutečným zámkem, který stál nad vesnicí, ke kterému patřil velký dvůr plný hospodářských zvířat, tak v tom roce se v jedné stáji mezi telaty našlo dítě… Byl to kluk, kterého odložila jistá služka, která utekla, aby se už nikdy nevrátila. Čí bylo to dítě, které dostalo jméno Josef? To zůstalo zahaleno tajemstvím. Jisté je, že to byl můj děda…. Měčín je poklidná obec, zůstala stejná, jak o ní píše Josef Kožíšek v kronice v roce 1883… Utopená mezi lesy, poli a rybníkem. 

V roce 2012 jsem budovu staré školy zakoupila. Nikdy jsem nepřestala věřit, že ji spravím, vdechnu život a že znovu uvítá kluky a holky. Nevadí, že o sto let později…  Není tajemstvím, jak rekonstrukci financuji. Existují hypotéky na rekonstrukci, a tu jsem dostala od Reiffeisen banky. Rekonstrukci financuje i můj zlatý pracovitý statečný a moudrý syn Oliver. Oba víme, že spravujeme něco, co nás přežije, co přežije všechny drby, pomluvy a zlou krev. Samozřejmě že víme, že se vyrojili lidé, kteří začali spekulovat, kalit vodu, spojovat Dům s někým docela jiným, pouští nepravdivé informace do bulváru, nevěří naší myšlence poskytnout Dům všem dětem, které mají zájem strávit noc v pohádkovém prostředí.

Snad je to tím, že takoví lidé nemají odvahu udělat něco nadčasového, riskovat, nebo jednoduše nemají nápad, jak jinak sehnat peníze než se zaprodat. Prodávat lež se totiž vyplatí.

V Měčíně jsem založila Dětský divadelní spolek, který se v domě, i přes rekonstrukci, schází, zkouší, směje se a baví. Vystupujeme v měčínském sálu, máme vždy velký aplaus a jezdí se na nás dívat i lidé přespolní.Děti jsou skvělé. I ty, co vyrostly, puberta jim zatemnila mozek a Dům najednou ignorují. Věřím, že vyrostou, a vrátí se na návštěvu. Protože Dům je otevřený. Uvítat každého, kdo má Sen, ať je to jakýkoli…. Přijďte se podívat!