Mám báječné, skvělé děti. Jsem na ně skutečně pyšná, a s radostí vám řeknu, proč.

OLIVER

Přiznávám, že jsem dítě plánovala. Kdysi, kolem dvacítky, jsem zahořela touhou vozit v kočárku roztomilou holčičku. Dávala bych jí puntíkaté berušky do vlasů, barevné dupačky. Byla by příšerně roztomilá a každý by mi ji záviděl. Mým partnerem byl tehdy velký podivín, Mimozemšťan. Dítěti se však nebránil a já jsem jednoho dne zjistila, že jsem těhotná. Asi každá žena v tu chvíli ucítí paniku. Střídaly se u mě pocity divoké lásky k maličkému vetřelci u mě v břiše, a strachu, co to bude zač a jak bude vypadat. V našem rodě se neustále rodí holky. Mám dvě sestry vlastní, dvě nevlastní, a všechny tou dobou už byly matky malinkých holčiček. Proto, když mi po nekonečném porodu doktorka řekla: „Je to kluk!“ v útrobách se mi rozlilo hluboké zklamání. Těžko vylíčit můj stav po narození Olivera. Ten den 9. 1. 1991 mi navždy obrátil život vzhůru nohama. Synek byl pěkné miminko, právě tak akorát, zdravě řičel, až se to porodnicí v pražské Krči rozléhalo. Já jsem však dostala strašnou horečku, bůhví, jestli kvůli špatnému psychickému rozpoložení nebo proto, že porod byl hrůzostrašný a já myslela, že skutečně umřu. Psychika ženy po porodu je neuvěřitelně křehká. Proto mě tak rozčilují názory mužů, kteří odsuzují ty rodičky, které to nezvládly. Pamatuju si totiž velmi dobře, jak jsem své dítě nedokázala přijmout za své. Naštěstí můj manžel byl sice velmi zvláštní, ale mlčky pochopil, že s tím mám problém. Asistoval mi u kojení, jezdil z práce domů na kontrolu, dítě hlídal v noci. Já jsem se zmítala v horečkách a v ledových octových zábalech, které mi manžel nemilosrdně naordinoval, protože žádné léky na zmírnění horečky nefungovaly. Musím zdůraznit, že jsme tehdy byli vážně chudí, bydleli jsme v podnájmu v podkroví jednoho ze starodávných domů ve Starém Hloubětíně, nedaleko lesa a stranou civilizace. Nebyly mobily, neměly jsme ani pevnou linku. Moje rodina si myslela, že jsem naprosto zaopatřená a spokojená, z domova jsem vypadla kolem 18 ti let, nikdo nepředpokládal, jak se mnou porod zacloumal. V ulici, kde jsme tehdy bydleli, byl po mnoha letech umístěný první pražský babybox. Docela jistě vím a přiznávám, že můj duševní stav byl takový, že bych do něho moje dítě docela určitě umístila. Ale zuby nehty jsem se držela nezešílet úplně, na syna jsem hleděla jako na nutné zlo, ale starala jsem se o něho jak jsem nejlépe uměla. Vím, že k nám manžel pozval i jakousi lékařku, která nade mnou jen krčila hlavou… Laktační psychóza je zdrcující stav, který nepochopí nikdo, kdo jím neprošel. Snad proto jsem po mnoha letech popsala něco podobného v knize Kalvárie.

Stal se zázrak, po nekonečném utrpení, z minuty na minutu, tenhle smrtelný rozpad duše ustal. Byl už březen. Oliver se na mě poprvé usmál, a ze mě spadla tíha několika tun betonu. Rozplynula se ve vteřině. Synka jsem popadla do náruče a nedala ho z ruky.

Bylo to sice ufňukané, ale rozkošné dítě, odmalička šikovný, neustále něco kutil, někam lezl, cosi vynalézal. Ačkoli jsem na něho mluvila od rána do večera, mlčel jako ryba, případně vydával zvuky jako ááá, bááá nebo túúú. Však se jeho první věta „tůtů šíší báčí“, kterou pronesl ve třech letech, dostala i do jedné z mých dětských knih.

Protože mu brzy přibyla sestra a po ní další, brala jsem ho od šesti let už jako „velkého“, měl spoustu úkolů, které zdařile plnil. Staral se o sestry poctivě a svědomitě, jak jen jeho klučičí duše dokázala. Vodil sestry do školky i do školy, dokonce na kroužky. Nezapomenu, jak mi jednou v zimě učitelka z MŠ, kam chodila malá Johanka, řekla: „My se dneska tak nasmály! Johanka se nechtěla obléct do kombinézy, ale Oliver si na ni klekl a navlékl to na ni.“

Jojo, byla jiná doba, děti byly samostatné, běhaly samy venku, neměly mobily… Ach. Je mi fakt líto dnešní elektronické generace.

Poté, co zmizel jeho otec, Oliver se záhadně proměnil. Bylo mu šest. Přestal naříkat, vzal na sebe bezděčně roli ochránce rodiny. Stal se velmi samostatným. Mockrát jsem na něho spoléhala v situacích, které měl řešit manžel, který se ale opravdu vytratil. 

Pamatuju si, jak Oliver, hubený jako lunt a maličký jako paleček, vozil sestru v kočárku. Jak asistoval u koupání. Jak vymýšlel hry, aby ségry zabavil. Jak se naučil nakupovat a vařit. Jak bravurně zvládl situaci, kdy jsem po vážném úrazu podepsala v nemocnici revers, a on se staral o domácnost. Bylo mu dvanáct. Vzpomínám si, jak na mě z kuchyně volal: „Mami, knedlíky se hází do studený nebo do horký vody?“

Na co sáhl, to mu šlo. Maloval, modeloval, sportoval. Bruslil, jezdil na lyžích, střílel z luku. Tu a tam něco rozbil, byl drzý, pár jich schytal, nebudu lhát. Nejsem zastánce liberální výchovy a děti jsem vychovala metodou cukru a biče. Stojím si za tím, že když dítě ví, že je milované, občas může něco slíznout.

Ze syna vyrostl skvělý muž. Vyučil se uměleckým štukatérem, dokázal vychodit i dvouletou nástavbu zakončenou maturitou (ačkoli vím, že zásluhy má i jeho tehdejší slečna, která se s ním učila, jelikož maturovala taky)… Záhy si – proti všem – založil štukatérskou firmu a téměř na koleně začal podnikat. Neměl za sebou žádného chlapa, ani tátu, ani dědu, kteří by mu ze začátku pomohli. Neměl dokonce žádné finance, pracoval do rána do večera, několikrát si natloukl nos, a to i pořádně… než se stal tím, kým je dnes. Jeho firma, plná šikovných mladíků, ba i holek, spravuje nádherné domy, tvoří krásné dílo, které nás přežije. Možná měl občas pocit, že si necením toho, co dokázal, možná mu to bylo i líto… Tímto chci to nedorozumění napravit a veřejně hlásím, že můj syn (spolu s jeho sestrami) je to nejlepší, co se mi kdy v životě povedlo.

MÁŘÍ

Ani nevím jak, když byly Oliverovi necelé dva roky, přišla jsem do jiného stavu opět – a to docela nečekaně. V té době už jsem byla sžitá se synkem, svět mě bavil, s Mimozemšťanem jsme hodně cestovali, s Oliverem na zádech v batohu. Nepřišlo mi tedy vůbec špatné, přidat k němu druhého kloučka. 21. května, 50 minut po půlnoci, v roce 1993 přišla na svět moje půvabná dcera Máří. Dostala jméno po babičce. Dlouho jsem to tajila, a když jsem z porodnice volala domů, moje máma se hned ptala: „A jak jí říkáš?“ Odpověděla jsem: „Marie“. Na druhé straně bylo dlouho, předlouho ticho – a pak dlouhý, předlouhý pláč. Máma byla na vrcholu blaha. Holčičce se ale nedalo říkat Maruška, byla tak divoká, že Máří se uchytilo hned, co ho moje sestra Hanka vyslovila. Máří! V peřince se ztrácela. Hubeňounká, s filigránskými prstíčky. Modrofialová, poškrábaná, hubená, s dlouhým nosem po otci Mimozemšťanovi. Dvouletý Oliver na ni hleděl vytřeštěně. Očekával bráchu… a ejhle! I proto jsem příběh po čase zaznamenala v mé první knížce pro děti Rošťák Oliver. Vyklubala se z ní ale nesmírně rozkošná holčička, útlá jako proutek, stejně tak pružná, s úsměvem od ucha k uchu, s obrovskýma očima. Od počátku nás však vytáčela prapodivným uvažováním, nečekanými komentáři a úvahami. Člověk se buď musel smát nebo zuřit. Okamžitě byla s Oliverem velká kamarádka. Plnila všechna jeho přání, běhala po čtyřech podle značek na koberci, omotávala šňůrami stůl i židle, poctivě čekala, až ji starší bratr půjčí její tříkolku.

„Maminko, dneska se paní učitelka nejvíc smála tomu, co jsem napsala!“ hlásila mi ve třetí třídě. „A co to bylo?“ – „Podívej!“ A Máří mi podívala sešit, kde, jak jsem pochopila, měli napsat nějaké rozkazy, jelikož brali rozkazovací věty. A věta naší Máří zněla: NEHÁZEJTE KAMENY NA DNO PROPASTI, MOHLI BYSTE UBLÍŽIT NA ZDRAVÍ LIDEM NA DNĚ PROPASTI!

Vyrostla z ní nádherná slečna s ojedinělou povahou. Je-li někdo na světě neúplatný, je to moje dcera. Po babičce krásná, po mamince důsledná, po tátovi šikovná. Kde se v ní vzala láska k tanci, baletu a kriminalistice – čert ví.  Vystudovala střední školu, víceméně věnovanou grafické tvorbě, ovšem zdá se, že svůj život protančí. Stane-li se tanečním mistrem, jak se chystá, věřím, že všechna malá děvčátka, které jejími kursy projdou, na svou cvičitelku nikdy nezapomenou!

JOHANKA

Když bylo Oliverovi šest let a Máří čtyři, jak jsem předesílala, Mimozemšťan se ztrácel… až zmizel. Nereagoval na nic. Zůstalo po něm několik šroubováků, neidentifikovatelné věci v několika krabicích a prázdnota. Nevydržela jsem zůstat v bytě. Hroutily se na mě zdi, pálil mě chodník před domem.
Přeskočím nepříjemné okamžiky… S dětmi jsem se přestěhovala do Soběslavi. Byl to skok téměř do neznáma. Nikoho jsem tam neznala – až na Motorkáře. Ten sehnal provizorní ubytování v místní autoškole. Děti se celkem rychle adaptovaly, usínaly na židlích, sprchovaly se v plechových klecích, odkud pak letěly ledovou chodbou a za nimi pára…. Samozřejmě, byla jsem nezodpovědná a chovala jsem se jako cvok. Ale o děti jsem se starat nepřestala. Bleskově jsem je přihlásila do tamní školy a školky. Prvňák Oliver byl v Jiříkově vidění, nové prostředí, noví lidé….Vzniklo tolik mimořádných situací, které si prozatím uschovám v paměti do svého životopisu, který snad někdy stvořím, a který mi nikdo nebude věřit.

Zkrátka – otěhotněla jsem. Motorkář se tvářil vyjeveně. Rozhořčená byla moje gynekoložka, ke které jsem zavítala do Prahy.

„To je malý, to vyndáme,“ řekla nemilosrdně a to byla věta, která Johanku zachránila. Na gyndu jsem další dva měsíce vůbec nedorazila, dokud se mimino v mém břiše pořádně neuhnízdilo. Doktorka mě jen sjela nechápavým pohledem – znala mou situaci – zejména finanční.

14. května 1998 v 0,50, stejně jako její starší sestra, se narodila Johanka. Bledulka, od první chvíle, kdy mi ji doktor položil na břicho, s vážným moudrým modrým pohledem. Moje rozpoložení se nedá popsat. Nebyla to laktační psychóza, ale pocit, že jsem i s dětmi ve vzduchoprázdnu. I proto, že se moje nejmladší narodila s třemi záhadnými boulemi na břiše, které jí při dýchání a křiku poskakovaly sem a tam.

„Nesmí křičet,“ řekla mi doktorka. „Do roka jí je odstraníme. Do té doby nesmí křičet.“

Vysvětlila jsem to starším dětem, a ty od té chvíle pouštěly z rukou vše, oč ta malá požádala. Bylo jasné, že do roka bude rozmazlená až běda. Motorkář obratem přestal fungovat. Chápu, že bylo nad jeho síly starat se náhle o tři děti, přestože to malé bílé v otrhaném kočárku po dětech z nedalekého Dráchova bylo jeho. Johanka hleděla z peřinky často mlčky a vážně, byla bílá jako padlý sníh, a to i ve chvíli, kdy pralo slunce a všechny děti široko daleko zčernaly. Oliver a Máří ji brzy tahaly jako panenku. Pokládaly ji na zem mezi hračky, stavěly kolem ní pyramidy z kostek nebo z knížek. Johanka všechno pozorně sledovala a ukládala si to do paměti. Brzy jsme přišly na to, že je chytrá jako opice. Přestože dlouho nemluvila a jen ukazovala, bylo mi jasné, že svět chápe rychleji a lépe než její sourozenci.  Tři operace proběhly úspěšně a my pak nekonečně dlouho likvidovaly paseku „nesmí křičet“. Johanka totiž křičela od té doby pořád.

Rostla z ní bystrá hubená dlouhá blondýnka s nekonečnýma nohama, což jsem za dlouho zúročila v knize Johana s dlouhýma nohama. Tvrdohlavá byla ovšem nesmírně. Kam se na ni její bratr a sestra hrabou! Nemluvila, ale ječela. Křičela tak, že všem zaléhaly uši. Nepřestala křičet, ani když jsem jí stokrát vysvětlila, že jejímu nátlaku nepodlehnu. „Ne!“ uměla jsem říct tisíckrát, stejně jako ona uměla tisíckrát zavřískat.

Zvládly jsme to. Johanka pochopila, že my neustoupíme. Možná za to může historka stokrát u nás omílaná. Slíbila jsem dětem moře, pokud se Johanka oblékne a zajdeme s ní pro pas. Spěchala jsem, a ona si schválně dávala na čas. „Máš na to dvacet minut,“ prohlásila jsem. „Když se neoblékneš, nikam nepojedeme.“ Oliver s Máří ji zapřísáhávali, ať se proboha obleče (bylo jí pět let), ona nevyhověla. Válela se po zemi a oblečení rozhazovala po pokoji. Já jsem ovšem neustoupila taky. Po dvaceti minutách jsem řekla: „Konec. Nemusíš se oblékat. Nikam nejedeme.“ Zní to krutě, jasně že děti brečely, ale po roce, když jsem pronesla: „Johanko, obleč se, půjdeme ti zařídit pas,“ vyletěla a vmžiku stála oblečená v pozoru…. Jojo, jsem důsledná. Mám děti vychované – možná k nevíře, a prakticky vždy mi to zkomplikovalo následující vztahy, kdy jsem nedokázala strávit nevychované potomky protějšků….

Po rozpadu vztahu s Motorkářem jsem se po dvou letech vrátila do Prahy.

Johanka k mému překvapení zatoužila někdy v šesté třídě zkusit zkoušky na šestileté francouzské gymnázium. Ačkoli jsem jí upozornila, že se tam asi nedostane, převezla mě. Ono vytoužené gymnázium úspěšně vystudovala, dnes pokračuje na Karlově univerzitě, obor tlumočnictví překladatelství. Je sice stále bledá jako svíce, dlouhá a hubená, s nohama jako tyčky, ale stále chytřejší. Jsem pyšná, a celkem nechápu, jak se mi takové dítě s Motorkářem mohlo narodit. Opravdu mě mrzí, že se toho nedožil můj vzdělaný táta, v jehož stopách Johanka vlastně kráčí.

Mít takové děti, na které je spolehnutí, které jsou vychované, pracovité a důsledné – to je moje osobní životní výhra!