Dětství

Narodila jsem se jako Petruška Šatoplechová v Praze 31. ledna roku 1967 do rodiny právníka a švadlenky. Mí rodiče byli nesourodí asi tak, jako ryba a střelec. Táta, intelektuál, postižený dlouhým pobytem v německém lágru, mamka rozverné půvabné děvčátko z Pošumaví, které se v Praze nerozkoukalo ani do svého odchodu v 83 letech… Starší sestry Renata s Hankou, chytré jako opice, ale nijak zvědavé na nechtěného sourozence. Máma mě porodila na chodbě podolské porodnice. Venku mrzlo, na mámu příšerně táhlo a kdosi jí vynadal, že nedokázala počkat. Byla jsem vystrašené plačtivé dítě, které si v pěti letech samo přečetlo pohádku O zvědavém štěňátku. Dodnes cítím své rozčarování, když jsem procitla a zjistila, že svět není jen blankytně modré nebe a zelená travička plná květin. 
Táta, vystudovaný právník, dvakrát vyhozený z komunistické strany, směl vykonávat jen dělnickou profesi, a tak pracoval na poště. Máma nás živila neživila šitím podomácku, proto jsem nechodila do školky. Trávila jsem celé dlouhatánské hodiny bloumáním po bytě, stavěla si bunkry z tátových knih a poslouchala jsem nesmyslné řečičky, které se ozývaly z kuchyně, kde celé dopoledne pokuřovaly máminy „kamarádky“. Ženské na mateřské, jejichž špinavé ratolesti mi ničily hračky. Bydleli jsme na periférii Prahy, kam oko pohlédlo sociálně slabé rodinky s mnoha rozjívenými dětmi, které nečesané nemyté klidně pobíhaly do oběda venku v pyžamu. Včetně mě. Objevila jsem kouzlo toulání se venku, v místech, kam by dnešní matky s hrůzou svá děcka nikdy nepustily. U kolejí pod úrovní terénu, kudy se několikrát denně prohnal zatáčkou vlak na Dobříš. V útrobách rozestavěné pekárny Michle, jejíž betonové základy nesou stopy mnoha dětských bosých nohou. Ve sklepích starých činžáků nedaleko dnešního metra Kačerov. Partička dětí nosila stejné okopané tenisky, modré trenýrky a tepláky s gumou dole. Jezdili jsme na vypůjčených kolech, kluci se často poprali, křičeli jsme zplna hrdla a hráli vybiku do vyčerpání. Svět začal být zábavný.  Školu mi znepříjemňovala obrýlená učitelka s pisklavým hlasem, kterou jsem po mnoha letech potkala v samoobsluze v den, kdy mi vyšla první knížka Rošťák Oliver. Stařičká učitelka mě poznala a pozvala dokonce k sobě domů, ale já, se stejným pocitem bolavého břicha jako v dětství, jsem s díky odmítla.

Dospívání

Učila jsem se velmi dobře, nebylo divu, moje starší sestry se šprtaly nahlas, táta byl věčně ponořený do knih a uměl odpovědět na každou mou všetečnou otázku. Nebyla jsem vyhraněná, zajímalo mě všechno a nic, a tak jsem poslechla tátu, který mě nasměroval stejným směrem jako starší sestru Hanku – na střední ekonomickou školu v Praze na Vinohradech. Na rozdíl od Hanky jsem ekonomii absolutně nepřišla na chuť. Jediné, co mně střední dala, bylo bleskové psaní všemi deseti. Naučila jsem se mlátit do psacího stroje i se zavřenýma očima, vyhrála jakousi soutěž v rychlopsaní a netušila, že psaní mě vlastně bude živit…Odmalička nejsem žádná krasavice, ale na každého jsem se culila a věšela, a tak jsem neměla nouzi o nápadníky. Po nepovedených zásnubách ve čtvrté třídě jsem zjistila, že slovo muže zřejmě nefunguje, tak jak by mělo. Proto jsem si s kluky víceméně zahrávala, zamilovávala jsem se od rána do večera, courala jsem do noci po Praze v dlouhé sukni, rozpuštěných vlasech a všem lhala, až se hory zelenaly.  Chvíle, kdy se s rachotem zhroutila železná opona a můj moudrý táta mě vyhnal na Západ, mi docela změnila život.

Dospělost

V Paříži jsem byla u vytržení. Otevřel se mi nádherný svobodný barevný svět, v kterém mě doprovázela půvabná Aline. Dlouhatánské tmavé vlasy, hrdelní er, cigareta přilepená na rtu, štíhlé boky a neidentifikovatelná práce u divadla. Procestovala jsem Francii, poznala nové zajímavé lidi a nevědomky posbírala materiál ke své knize Česká služka aneb byla jsem aupair, která měla světlo světa spatřit až za mnoho let.Přestože jsem dostala nabídku zůstat v cizině, odmítla jsem. Stýskalo se mi po Čechách. Miluju česká pole, kostelíky s baňatými vížkami, drbny u konzumu, které odnepaměti probírají život vezdejší, touží po lásce a jakmile ji někdo má, zatratí ho, v nouzi však s mnoha řečmi pomůžou, … prostě domov. Vrátila jsem se a zmatená z nových poměrů v rodné zemi, jsem se chvíli chovala jak utržená ze řetězu. Výsledkem bylo těhotenství. Dítě jsem čekala s neuvěřitelným podivínem, od kterého mě odrazovali všichni, kdo ho poznali. Učaroval mi nejspíš černýma očima, štíhlým zápěstím a hlubokým mlčením, za kterým se mohlo skrývat cokoli. Pokud jsou mezi námi mimozemšťani, on byl jedním z nich. S Mimozemšťanem jsem povila během několika let dvě děti – Olivera a Máří. Přestože jsem zatoužila být především Maminka a věnovat se Rodině, s Mimozemšťanem to moc nešlo… Vztah se vymykal kontrole a Mimozemšťan zmizel. V prázdném bytě jsem vydržela jen čtrnáct dnů. Popadla jsem děti a odstěhovala se k Motorkáři do jižních Čech. Neumím se rozhodnout, zda je horší žít s Mimozemšťanem anebo s Motorkářem. Oba mají svůj svět, kam obyčejné smrtelníky nepouštějí. Do roka jsem porodila třetí dítě. Holčička Johanka byla a je bledá jako svíce, ale stejně jako její sourozenci Oliver a Máří originální. Za další rok jsem se s třemi dětmi a pocuchanými ideály vrátila do Prahy. Svět se mi houpal pod nohama. Bez partnerů, bez peněz, bez práce jsem se musela vyrovnat s dalšími katastrofami. Moje milovaná Aline z Francie se rozhodla svůj život ukončit sama a můj báječný, moudrý a věčně nespokojený táta zemřel na mrtvici. Pod nohama prázdno jsem se rozhodla porvat se s osudem. Sbírala jsem sílu v náručích rozcuchaných bohémů. Drnkali na kytary, psali mizerné básničky. Vysvětlovali, proč nemají peníze a práci. Napsala jsem první knížku a našla si Architekta. Následovaly tři roky, kdy jsem se pomalu vznášela k nebesům. Architekta jsem milovala, ohlas na knihu byl výborný a děti rostly ke kráse a zdraví. Vše mohlo spět k příjemnému klidnému rodinnému životu, kdybych nepotkala Vílu.

Ty, kdo jsi bez viny, hoď po mě kamenem…

Víla měla modrý uhrančivý pohled. Kudrnaté rezavé vlasy. V pase byla tenká jako vosa. Měla uštěpačné poznámky, byla křehká jako sněhová vločka a já se propadla do naprosté beznaděje. Zamilovala jsem se tak, jako nikdy. Krev mi bouřila v žilách, propadala jsem zoufalství. Jsem žena! nemůžu přece milovat ženu! Víla provokovala. V den, kdy se to stalo, jsem pochopila, že se mi nepodaří vrátit se na správnou kolej. Vykolejila jsem na dlouhých pět let…. Život to byl zběsilý, naplněný něhou, krásou, smíchem, pláčem a šílenstvím. Moje tři báječné, vtipné a krásné děti nesměly být ošizené, i když jejich otcové zmizeli a dolovat z nich peníze bylo velmi náročné a trapné. Vydělávala jsem od rána do noci – ráno jsem chodila uklízet, pracovala jsem pro několik redakcí časopisů, tvořila rozhovory s celebritami všeho druhu, odpoledne žehlila prádlo v bohatých rodinách cizinců, v noci psala pro Albatros jednu knihu za druhou. Děti se naučily šetřit, být skromné a žít ze vzduchu a vody. Množily se nabídky na autorská čtení do škol. Trávila jsem hodiny ve vlaku, u ucha telefon, na druhé straně jedno, druhé nebo třetí dítě. Naučily se vařit, spoléhat na sebe, učit se samy, nehádat se. Nechaly mě tvořit a já jim nepřestanu být vděčná. Koberec pod nohama mi podtrhla tragická smrt Víly. Nevydržela ten souboj sama se sebou, s neklidem v duši, s nejistotou vlastní existence. Nikdy nepochopím, že si vybrala smrt jak v antické tragédii… Zastavila jsem se ve vzduchoprázdnu. Moje Víla, moje Láska, moje panenka. Její násilné zmizení z mého života mě hodilo do víru, z kterého jsem neuměla vystoupit. Jak po amputaci srdce jsem se ploužila světem. Napsala jsem Emu a kouzelnou knihu. Napsala jsem Kalvárii. Pracovala jsem dál jako šroub, ronila slzy a od redakce jsem dostala za úkol připravit rozhovor s Herečkou. Hned poznala, že nejsem ve své kůži. Byla milá, neměla nesnesitelné manýry hvězd a já ji s vděčností objala… A tak mi vstoupila do života. S ní jsem se poprvé v životě dostala do zákulisí skutečného divadla. Divadelní svět je půvabný, přitažlivý, iluze má obrovské kouzlo. Stesk po Víle byl ale obrovský, dlouho, předlouho mě neopouštěl.

Dům splněných přání

Přemýšlela jsem, co by mě zachránilo. A objevila se touha mít Dům. Ideálně velký, kam se vejde jedna celá třída včetně učitelky. V kterém uvítám své malé čtenáře. Budou lítat sem a tam mezi knihami, budu si s nimi povídat, budou usínat u kamen, v kterých bude praskat dřevo…. Sen se uskutečnil, když jsem dostala nabídku na čtení do místa, kde se narodila moje máma. Kde jsem jako malá trávila prázdniny a kde se mi neuvěřitelně stýskalo po rodičích. Odkládali mě tam na celé léto. Bývalo to tak zvykem, jen já ne a ne se s tím vyrovnat. Na návsi vedle kostela tam stávala obrovská strašidelná budova pošty. Chodívala jsem tam posílat ubrečené koresponďáky tátovi a mámě, s prosbou, ať si pro mě přijedou anebo ať mi aspoň pošlou deset korun, že mi babi nechce kupovat sladkosti… Stávala jsem v puntikatých plavkách před obrovskými dveřmi, se strachem jsem tiskla obrovitánskou zlatou kliku a v ledových útrobách vyčkala, než se dostanu k okénku, kam pomalu nedosáhnu, položím korespondenční lístek na pultík a budu muset odpovědět na otázku: Copa že tu brečíš a nejsi u vody? Teď byla pošta na prodej! Rozbitý, opršelý dům s rozbitými okny a oblýskanou klikou mi učaroval. Koupila jsem ho. Z půjčky ze stavebního spoření – žádná černota, poctivě vydělané peníze, které jsem spořila po celé dětství svých dětí. Netušila jsem, že tím strhávám lavinu, která mě málem zasype, protože všichni budou dům spojovat s Herečkou, protože není přece možné, aby knížky tak vynášely! Není v mé moci ukazovat každému daňové přiznání a hájit se, že mě nakladatelé skutečně platí tak, že jsem schopná rekonstruovat dům na spadnutí! Já a můj syn jsme byli jediní, kteří jsme projektu věřili a věříme dodnes. Bláznovství, vyslechla jsem si od lidí, u kterých jsem to nečekala. Kamenný rozbitý mokrý dům s pobořenou střechou? Pustila jsem se s hrstkou přátel, dětí a sester do práce. Dům bylo potřeba vyklidit, prokousávat se nařízeními památkového ústavu…. Půl roku po koupi, s hlavou plnou starostí, jsem dostala od Vesmíru další pohlavek. Auto, které vezlo mě a mou dceru Máří do Klatov na nádraží, mělo nehodu. Jakýsi mladík do nás na křižovatce vletěl z vedlejší ulice. Auto se vzneslo do výšky, odrazilo se do zděného sloupu a vrátilo se na rozmačkané na cucky na křižovatku. Celá posádka se polámala, rozlámala a na dlouhé měsíce vyřadila z provozu…. Po třech měsících od nehody mi zemřela maminka. V pevném krunýři, který mi svíral rozbitý hrudník, s každé strany podpíraná jednou sestrou, jsem kráčela za rakví od kostela ke hřbitovu. Tohle je život? Kde je modré nebe?Ale byly tu pořád moje děti. A rozbitý dům… který se nadechl v naději, že ho spravím! Víc jak dvě stě let tu stojí! Ten rok 2013 byl vážně náročný.

Co bylo dál…

Tisíce hrnků kávy. Stovky posmrkaných kapesníků. Pokračovala jsem v psaní knížek, v návštěvách škol, s prací s dětmi v Dětském divadelním spolku. Ze strany médií přišla žádost o zveřejnění vztahu. Nebála jsem se přiznat, proč taky? Nejsme jediné, nejsme perverzní, nikomu neubližujeme, naopak… jen jsme zkrátka odlišné tím, že cítíme lásku ke stejnému pohlaví. No a? Po napsání Kalvárie jsem odpovídala na desítky soukromých dopisů nešťastných čtenářek, milujících ženy, uvízlých v manželství s mužem…. Dopisy jako psané přes kopírák. Toužily po pochopení a chtěly radu. Proč jim nesdělit vlastní zkušenost? Do té doby jsem ovšem nikdy nepřemýšlela o tom, že kolem divadel krouží supi pod názvem novináři. Je však málo těch seriozních. Mnohem větší území zabírají bulvární plátky, které fungují na jednoduchém principu. Spolupracuj a my o tobě budeme psát víceméně dobře. Nespolupracuješ? Pak jsi náš, je to voda na náš mlýn, zneuctíme tě, ponížíme tě a budeme se těšit na trestní oznámení. Během soudních přelíčení o tobě budeme psát denně, budeme tě máchat v bahně, držet ti hlavu pod vodou. Soud prohrajeme, ale ta směšná částka, kterou ti dáme, se nám mnohonásobně vyplatí.Po sedmi letech soužití, v kterém jsem věnovala více energie a času Domu a ne vztahu, bylo jasné, že se něco musí stát. Moudřejší ustoupí. A moudřejší byla Herečka. A zas tu byl pocit, že mi někdo podtrhl koberec pod nohama.A zas tu byli supi, kteří psali do svých plátků nepravdy, jen aby rozjitřili emoce. Ale zas tu byly moje moudré krásné pracovité děti, které mě zahrnují láskou, co se na zemi poprvé nadechly.A bylo tu pár přátel, kteří mě nikdy neopustili, přišli pomáhat, přišli mě rozptýlit.

Opravuju Dům. Píšu knihy. Hraju s dětmi divadlo. Nikomu neubližuju. Bulvár nečtu a pod vlak neskočím. Po několika bezejmenných náručích jsem našla prozatímní klid v rukou Houslistky. Je veselá, je vtipná, je trpělivá, je pracovitá a je ochotná se mnou v Domě žít. Není to zázrak?
Je to zázrak. Jsem šťastná.