Všechno je tak pomíjivé! Nedávno mi přece bylo 7. Kde se vzalo těch padesát let? Každopádně už je neodpářu. Vrásky, vysoký tlak, šedivé vlasy… ale i mraky zkušeností. Tisíce pozoruhodných situací. Desítky zajímavých lidí. A stovky dětí všeho druhu.
Když se dívám na fotky, v kolika školách a knihovnách jsem za posledních 20 let byla, zírám. Nejen, jak se měním já, ale jak se mění školy, třídy, způsob výuky – a samotní školáci. Nemají to lehké. Dospělí je zahrnuli vším možným, mají pokojíky plné hraček, stavebnic, plyšáků, počítačových her a ano – i knížek. Lítají z kroužku do kroužku. Rodiče je hlídají tak, jako kdyby měli u nohy přivázaného hlídacího psa. Kromě chytrých mobilů přibyly chytré hodinky. Rodiče ví o každém kroku dítěte. Bože, kdo chce být takhle sledovaný?
Kde je důvěra, že se o sebe takové desetileté dítě postará? Jak se to má naučit? Sociální sítě umožnily, že život je věc veřejná. Ale kde je soukromí? Že by se skutečně jen smrsklo na těch pár metrů čtverečních, kde je wc a kam snad kamery nemíří? 🙂
Velmi ráda si s dětmi povídám. Víte, že si často stěžují? Chtějí mít volnost! A myslím, že si s nimi rozumím. Každý je do něčeho nutí, florbal, kytara, balet, zpěv, klavír, karate, keramika… a ony tím pádem nechtějí vůbec nic. Samozřejmě, až na výjimky. Jako bychom se my dospělí zbláznili a zapomněli, že talent si svou cestu najde sám. 🙂
Všem dětem bych přála, aby měly čas, normální čas na svoje dětské blbosti.
Přeju všem, aby se dožili ve zdraví věku jako já, a pokud by to mohlo být o něco déle, díky za to!
