Na základce jsme byli bezvadná třída. Zajímavé, jak nás osud namíchal. Však to byla doba, kdy si rodiče školy nevybírali, zkrátka šoupli dítě tam, kam patřilo. A já patřila do ZŠ Lány v Praze 4. Nezdá se mi na tom nic špatného. V takové chvíli je třeba věřit na štěstí, že mezi spolužáky nastane souznění. U nás se to podařilo. Nebyla jsem zvyklá na školní kolektiv, nechodila jsem do školky, a proto jsem vyjeveně hleděla kolem sebe na hemžení rozčepýřených kluků a učesaných holčiček. Tehdy se rodiče do půtek mezi dětmi nepletli, a tak jsme nezažili žádné konzultace v ředitelně, jelikož sami jsme na sebe nežalovali. A že se kluci uměli rvát! My holky to vesměs se zaujetím pozorovaly a fandily jsme, dokud nás to nepřestalo bavit. Zkrátka – na základku vzpomínám vážně ráda a s mnoha spolužáky jsme v kontaktu dodnes.

A tak mě nepřekvapilo, že mi zazvonil telefon a tam se ozval Miloš. Právě jeden z těch mrňousů, co lítal kdysi po školních chodbách a podrážel nám nohy.

„Něco pro tebe mám!“ ozval se s moravským přízvukem, který pochytil po mnoha letech žití daleko od Prahy, v jedné vsi za Vsetínem. „Bude se ti to hodit do té tvé třídy!“

Miloš mi nechtěl prozradit, oč jde. Mluvil jen o „atletovi“, kterého určitě uvezu vlakem. Protože jsem mu už dlouho slibovala návštěvu, vyrazila jsem. A to, co mi Miloš ukázal, mi na oplátku vyrazilo dech.

„Našel ho kamarád na půdě, chystal se to spálit, ale přišlo mi to škoda,“ vysvětlil Miloš. A tak jsem si tedy vyzkoušela, jaké to je, vléct svůj vlastní kříž! Ze Vsetína vlakem do Prahy, přestup na Plzeň, v Přešticích na bus… několik lidí mi pomohlo, jedna paní se pokřižovala.

Cesta dlouhá, já vyřízená. Jsem sice neznaboh, ale přesto jsem si ho dala na zeď. Bůhví, kdo ho vyřezal a kdy! Je dost možné, že ten člověk už není mezi námi. Hodně lidí mě nabádalo, že umístěním Ježíše na stěnu si pohrávám s něčím mezi nebem a zemí, ať dám vážně bacha.

Dávám bacha. Zatím se mi nestalo nic mimořádného, ale trpělivě čekám!