Měl by tu být možná podtitul „A proč pořádám dětské divadelní tábory“ . Samozřejmě to spolu souvisí. Miluju divadlo a děti všeho druhu, a proto pro ně pořádám divadelní tábory. Jelikož jsem nepořádná, neumím říct, kolikátým rokem už část léta věnuji klukům a holkám, které s divadlem koketují. Bude to možná víc jak patnáct let?
Někdy v únoru už začínám přemýšlet o scénáři. Baví mě hrát klasiku. Ač se to zdá nemožné, děti jsou schopné zrealizovat moje plány, které se většině dospělých zdají krkolomné. Letos jsem si dopřála mít na jevišti Nikolu Šuhaje, Eržiku i Derbaka. Olbrachtova balada o loupežníkovi z Koločavy není nijak „dětská“, ale to nebylo ani loňské R.U.R. a předloňská Noc na Karlštejně. Jednoduše upravím texty a scénář píšu dětem na tělo, v duchu se omlouvám autorům her, kteří by ale jistě pochopili, proč to dělám. Vidím totiž před sebou malé herce, většinu jich znám, jezdí za mnou opakovaně.
Není malých rolí a není malé dítě, které by roli nezvládlo. Jasně, stane se, že před vystoupením zpanikaří, spíná ručky a se slzami v očích mě prosí, ať ho nechám v zákulisí. Jenže já umím být ras. Vím totiž, že by ho promarněná dvoutýdenní práce v zákulisí zabolela mnohem víc než ona děsuplná chvilka před začátkem. Umím se zatvářit tak, že mě prozatím každý capart poslechl. S bušícím srdcem zůstal za oponou a čekal na svou chvíli slávy. A dočkal se!
Ovace bývají ohromné. Občas si říkám, že bych místo dětí na jevišti měla fotit plačící rodiče v hledišti. Možná ta hodina představení je to, proč ony tábory dělám. Najednou totiž nevidím partičku nesourodých školáků, kteří ke mně přijeli trávit část prázdnin, ale skutečné literární hrdiny. A hlavně moje představa dostává jasné obrysy, už to není jen popsaný list papíru, ale slyším vítr a zurčení vody v potoku, bosé dětské nohy nepobíhají po dřevěných prknech, ale po trávě… Miluju iluze.
Takže proč miluju děti? Umí se skvěle přizpůsobit. Nevadí jim vlastní ani cizí nepořádek. Nevnímají, že nejsou umytá okna a chybí dveře do kuchyně. Dostávají zdravý hlad a jí, co jim uvařím. Ti dva, co to nedokážou, polykají mlčky suchý chleba. Umí pochodovat v dešti.
Děti se umí smát, i když není čemu. Nasbírat ostružiny a zhltnout koláč, i když jsem ho zapomněla pocukrovat. Pochopit, že divadlo potřebuje řád, aby iluze byla dokonalá. Umí naslouchat příběhům a věřit jim.
