Už bůhvíkolikátý rok, když se děti sjedou, cítím takové zvláštní pnutí. Povede se letošní ročník divadelního semináře, či ne? Kluci a holky samozřejmě netuší, co všechno se musí před jejich příjezdem připravit. A to nemluvím o zásobách jídla…
Letní divadelní seminář je moje každoroční desetidenní zkouška nervů, trpělivosti a lásky nejen k divadlu, ale zejména k dětem školou povinným.
Někdy v únoru – březnu se konečně rozhoduji, co budeme hrát. Nikdy nepochybuju o tom, že děti by něco nezvládly. Nesnáším větu „to nejde“. Proto pročítám mnoho divadelních her, ano, těch skutečných, které se hrají na profesionálních jevištích. Miluju divadlo, ale vždy cítím, že já bych něco udělala jinak. Logicky – lépe! 🙂 A děti jsou skvělým materiálem, na kterém si to zvláštní kouzlo můžu vyzkoušet. Divadlo je iluze, a jenom když jí divák uvěří, je dobrá.
Děti se na rozdíl od dospělých nebrání. Přijely vlastně na tábor, a to, že se bude „hrát divadlo“, berou jako jednu velkou bojovku.
kromě hereckého barda Tondy, nemá námitky 🙂
Čapkovu hru R.U.R. jsem brala jako výzvu. Děti určitě uvítají zahrát si na roboty a já se aspoň v duchu pustím do spolupráce s geniálním Čapkem, kterého miluju. Z celého srdce.
Jistě by pochopil, proč jsem role zkrátila a upravila, z dr. Gallena jsem udělala doktorku Gallovou… Zkrátka člověk musí pracovat s tím, co má. Tedy s dětmi od osmi do čtrnácti let, s počtem, který neodpovídá původnímu scénáři, hlavně co se týče pohlaví. Kluků bylo zkrátka málo.
Eliška dorazila až z Českého Těšína.
Bětka už tuší, že dr. Gallová je role víc než náročná.
Ale bojovnice za Ligu Humanity Helenka Gloryová pro ni byla jako vyšitá.
Baví mě sledovat, jak se děti postupně noří do textu, jak splývají s postavami, jak chápou oč jde, a jak se složitý text snadno učí. Čas letí jako splašený. Ale nejde jen o divadlo… je přece léto!
Zkouší se třikrát denně, dětem neodpustím ani písmeno. Nikdo nám nikdy nechce věřit, že jsme schopní nazkoušet divadelní hru za deset dnů! Občas to nechápu sama, ale je to tím, že na čerstvém vzduchu texty samy létají vzduchem a noří se dětem hluboce do paměti. Jedna hra střídá druhou, každý den je jiný, žádný rozvrh hodin ani budíček neexistují, vše se odehrává spontánně. A každý den se blížíme k prknům, která znamenají svět.
Kdyby byl Čapek svědkem, jistě by tiše seděl v koutku sálu a napjatě sledoval, co mu s hrou R.U.R. provádíme. Po sto letech od premiéry jsme sice jistě uhnuli z cesty, kterou šel po jevišti on, ale Rossumovi universální roboti jsou stále stejní. Chtějí zničit lidstvo, které je vytvořilo, a které jim dalo postupně všechny lidské vlastnosti – tedy i touhu bořit a ničit. A děti je hrají s vervou.
Diskuse nad scénářem probíhají den co den, každý večer, dlouho do noci jsme všichni spolu: na hřišti, v mém velkém strašidelném domě, několik dní před premiérou pak na jevišti. Máme v Měčíně sál, který má krásnou oponu a hrdý nadpis: Měčín sobě. Snad plníme to, co si městečko předsevzalo, když starou stodolu, v které se sál nachází, zrekonstruovalo.
A pak je to najednou tady. Zkouška kostýmů.
Zkoušky na jevišti. Nervy. Zmatek. Každému něco chybí. Záhadně se ztrácejí rekvizity, boty, láhve s vodou, klíče. Letos finále umocněné tím, že jsem musela do Klatov na druhé očkování. Vzala jsem tedy děti s sebou…tři dny před premiérou.
Výlet do Klatov nás zdržel, děti logicky pobavil, mě doslova dorazil. Ani nevím, jak ten večer dopadl, udělalo se mi hůř než po prvním očkování, do toho všeho zmatku jsem ulehla – – – a děti byly zázračně tiché, shovívavé a laskavé.
Druhý den začal, jako by se nic nestalo. S vervou jsem se pustila do posledních příprav, světla, šňůry, klávesy, kostýmy… vše se stěhovalo do sálu. Pandemie ho zdecimovala jako všechny z nás. Uklízeli jsme, rovnali židle, zametali, zkoušeli jak o život. Generálka v sálu být nemohla – kdosi v Měčíně slavil svatbu a my do sálu nesměli! Ale co…. jsme přece ti blázni, banda kašparů a všechno se vejde na káru… Zkoušíme na trávě u starého koupaliště pod lesem.
Svatba končí někdy k ránu, takže třepu rozepsalými kluky, vyráží pomáhat uklízet sál – – – je den premiéry! Přijedou rodiče, jistě zvědaví, co jim děti předvedou.
Prší.
Děti jsou schovaní v zákulisí, někdo si ještě drmolí text, většina zlobí a tahá za oponu… Dávám poslední pokyny. Divadlo není moje, ale vaše, nezkazte si ho, říkám už bůhvíkolikátým rokem. Je čas. Na rozloučení, na poslední poplácání po zádech a zlom vaz. V zákulisí je vedro, je to přece jen víc hospoda než divadelní prostředí. Všichni víte, co máte dělat, už je to jen na vás, odstrkuju dětské ručky, rozdám poslední pusy, odmítám poslouchat zoufalé volání o pomoc. Musím být zlá, to se nedá nic dělat! Ale vím, bezpečně vím, že se zase stane zázrak. Žádný strachy. Zamykám sál a jdu vítat rodiče.
Před čtvrtou hodinou už před sálem podupávají, nervózní, zvědaví. Vybírám do klobouku a připadám si jako kdysi, před dvěma sty lety. Možná jsem opravdu byla jednou z nich, z těch, kteří měli rozhrkaný vůz, chromou kobylu a pár starých odřených hadrů, kterým říkali kostýmy. Mám zvláštní pocit. Deset dnů je pryč. Stačila jsem těm šesti klukům a devíti holkám předat všechno, co umím? Dala jsem jim dostatečně podnětů, aby v budoucnu měli na co vzpomínat? Pochopili Čapka, pochopili, v čem spočívá kouzlo iluze? Nebo ten den, kdy se zanícením předvedli plnému vesnickému sálu Čapkovo drama, zapomenou? Kdo ví…
skvělý Honza Krám z Prahy jako poslední člověk na Zemi
