Author: Petra Braunová

Ne, nemůžete je znát. Nejsou to lidé propíraní v médiích, a přesto jsou tak cenní. Jsou to moji spolužáci! Naprosto neuvěřitelné je, že uplynulo rovných 50 let, co jsme spolu usedli v lavicích v první třídě.

Malé pavilony, přesně takové, které se objevily ve Svěrákově Obecné škole. To byla naše základka v Praze 4 v Michli: Základní škola Na lánech. Domečky jsou už dávno zbořené, na jejich místě vyrostla moderní bílá budova s několika křídly. Přesto je to jako včera, kdy jsme k ní kdysi ráno přicházeli z blízkého okolí. Dnešní děti to bohužel nezažívají. Jsou vezeni rodiči autem přímo před vchod, kolikrát doprovázené přímo do šatny. Nic takového tehdy neexistovalo.

Pamatuju si, jak jsem vybíhala z baráku a pospíchala ke škole. Cestou jsem potkávala spolužáky: Patrika, Jirku, Danu, Zdenku… široko daleko žádný dospělý. Kolikrát jsme si stačili ještě před vyučování pohrát, ukázat si malé otlučené hračky, takové akorát, aby se vešly do kapsy. O přestávkách je šlo měnit: autíčka za samolepky, samolepky za známky…

Všemu školnímu trápení jsme se teď zasmáli. Ano, škola nás pomučila, museli jsme číst jak když bičem mrská, učit se násobilku zpaměti, sedět s rukama za zády, hlásit se, o přestávkách se svačinou pochodovat po chodbách… Ano, kluci se prali, holky pištěly, ale všichni jsme to přežili a máme se rádi! Vzpomínky zůstaly krásné.

Lenka nádherně zpívala.

Martin a Olda skvěle malovali.

Simona úžasně cvičila.

Láďa už tehdy tvrdil, že bude zahradník a Pavel, že bude pracovat na železnici. Oběma se to splnilo!

Já osobně na školu nevzpomínám jako na něco zlého, i když se mi tam taky mockrát nechtělo. Ale těšila jsem se pokaždé na kamarády. Po vyučování jsme se scházeli na obyčejné ulici, hráli jsme vybiku, přebíhali silnice, šplhali po haldách hlíny u odstavného nádraží…

Zoufala jsem si z učení, ba dokonce ani na vysokou školu jsem kvůli tomu nešla! 🙂 Samozřejmě mě dnes mrzí, že jsem nestudovala například historii nebo dějiny umění… ale nakonec jsem se všelijakými kličkami dostala tam, kde je mi dobře. Do staré školy v Měčíně, která je dost velká na to, aby přivítala jak současné školáky tak ty bývalé. Moje spolužáky! S politováním jsme zjistili, že jeden z nás už chybí… Karel odešel měsíc před srazem.

Sraz byl plný emocí. I tu vybiku jsme si zahráli! Tak příště na shledanou!

Vlastně to vůbec není jednoduché. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, protože syn se mi oženil aniž bych musela hnout prstem. Byla jsem tehdy jen čestným hostem a mým úkolem bylo dovést ho k oltáři. Odcházel k němu s úsměvem a já ho s klidem předala jeho ženě Míše.

Tentokrát jsem ovšem dostala spoustu úkolů včetně toho upéct mraky koláčků do výslužky pro hosty.

Na rozdíl od syna měla dcera mraky požadavků na oblečení ba i na chování během celé akce… Bylo to úsměvné a náročné, ale rozhodla jsem se jí vyhovět. Šla jsem tedy za kultivovanou a snad i elegantní maminku.

Ve chvíli, kdy dcera začala na svatbě slzet, a to bylo na samém počátku, znovu ve mně trklo, jak velký je rozdíl mezi mužem a ženou, synem a dcerou. Věřím ale, že tyhle slzy jí přinesly štěstí.

Nápady na knihu vznikají různě. Praští vás přes nos třeba v tramvaji, uhodí vás do čela v kavárně… Zaslechnete zajímavou větu… najdete zajímavou věc. Tak skutečně byla nalezena tahle botička, která si vysloveně říkala o příběh. Nechal na sebe čekat dlouhé čtyři roky. Občas mi cosi nesouvislého proběhlo hlavou, ale stále to nemělo hlavu ani patu. Jisté bylo, že hlavní hrdina, ten, který ztratil botičku, nemůže být normální dítě… Ale kdo to tedy je?

Donesla jsem botičku Zdence a společně jsme přemýšlely… do toho jsem potkala pár zajímavých lidí a dětí na svých autorských čteních… a občas zadumala, zda by se nedal příběh některého z nich spojit s botičkou? Nález mi vrtal v hlavě stejně jako nedokončený nápad.

A pak jsem ho potkala. Karlíka. A bylo jasné, že rozsypaný příběh dostává svůj tvar. Osmiletý Karlík z Prostějova. Milý kluk, který se potýká s problémem plynulosti řeči. A ten problém nemá vysvětlení. Přesto po něm Karlík touží. Proč zrovna on nemluví jako všichni ostatní? Rozhodla jsem se po tom pátrat… a příběh byl na světě. O svou botičku se totiž přihlásil Kulda – miniaturní kluk, kterého zajímá lidský svět. Má k němu ovšem mnoho výhrad!

Kniha Panenky z ku-ku-kuřice je psaná ve spolupráci nejen s malým Kájou, ale i jeho maminkou, která mi věrně popsala, co taková starost o synka, který má potíže s řečí, obnáší. Kapitolu za kapitolou jsem posílala do Prostějova, Karlík poctivě četl a posílal dobré připomínky. A tak je kniha tady! Pokřtěna na veletrhu Svět knihy v Praze. Věříme, že pobaví, potěší a poučí nejen ty, kdo problémy s řečí nemají, ale i ty druhé.

Když vám třicetiletý syn dá lístek, na kterém je napsáno, že vás zve do Marseille, spadne vám brada. Dospělý syn, který vám naposledy dal v devíti letech k Vánocům vařečky a od té doby to byly víceméně jen dobré finanční injekce, které ale nevzbuzují dojetí!

Bylo mi vlastně úplně jedno, kam mě zve. I kdyby to byla vstupenka přímo na Mars, jela bych. Být zase sama se synem, a to téměř týden, to je v šestapadesáti přepych! Člověk začne malinko panikařit. I když mu bylo řečeno, že nemá vůbec nic zařizovat, jen se dostavit včas v den D, má nutkání synkovi připravit svačinu a láhev s vodou a taky kšiltovku…

Viděla jsem město, kam bych se sama od sebe nevydala.

Marseille mě ani tak nelákala jako ostrov If… ten byl ale kvůli divokému větru a vlnobití uzavřený – pozorovala jsem ho tedy bohužel zdálky.

Výlet lodí, na které nás vlny zmáčely od hlavy až k patě stál za to. viděli jsme ostrov docela jiný, jehož jméno jsem v rozrušení zapomněla, ale byl plný bílého kamení a racků, syn byl nesmírně příjemný, vtipný a okouzlující. Omlouvám se, jsem pyšná matka. Podařilo se mi porodit a vychovat tři děti, které jsou milé, zábavné a zdvořilé. Je dost možné, že je to proto, že jejich otcové mi do výchovy vůbec nemluvili? 🙂

Možná už Marseille v životě neuvidím, ale na výlet nikdy nezapomenu. Stále budu slyšet: „Mami, nechceš kafe? Mami, nemáš hlad? Mrkneme se támhle na ten kostel?… Je strašně zvláštní a milé poslouchat to a vnímat, jak se ke stáru svět obrací vzhůru nohama. A já přeju každé matce, aby k ní děti byly v dospělosti milé, a když k ní vztáhnou dlaň, nebude to proto, že něco chtějí, ale že něco dávají.

„

Nápad předat vlastní zkušenosti školním dětem (případně i dospělým) mě napadl zčistajasna, když jsem si při jedné autorské besedě ve škole po delší době prohlédla sešity některých žáků. 🙂

„Nesnáším slohy!“ To je také jedna z vět, kterou často slýchám ve školách. Málokdo z dětí mi věří, že já slohy milovala. Sice mě učitelka nechválila tolik, jak bych si představovala, ale bavilo mě si vymýšlet. V šesté třídě jsem například ve slohové práci tvrdila, že mě omylem zamkli přes noc v klatovských katakombách a byla jsem schopná to odpřisáhnout na smrt svou vlastní a veškerého příbuzenstva. :).

Učím děti vymýšlet si. Popisovat situace, které se nikdy nestaly. Postavy, které nikdy nežily. Jde jim to ztuha, ale po několika hodinách – ačkoli tomu zpočátku nevěřily – mají svůj vlastní příběh, ozdobený svými ilustracemi.

Jak moje hodiny tvůrčího psaní probíhají? Především dám dětem dostatek času na to, aby si ho promyslely. Diskutujeme o žánru, formě, času… a teprve ve chvíli, kdy mám pocit, že vědí, co napsat, berou do ruky pero a pustí se do příběhu.

Fantazie je bezbřehá. Mám radost, když ji děti pustí z uzdy a na papíře se jim odvíjí něco, o čem dosud neměly ani tušení. Trpělivě příběhy čtu, rediguju za pochodu, vysvětluju stylistické nesrovnalosti, jsem v roli nechápavého čtenáře, který nutí autora příběhu rozvinout děj tak, aby byl pestrý, košatý a držel pohromadě.

Chcete to také zkusit? Kontaktujte mě: petrabraunova@seznam.cz. Slibuju, že za dopoledne z vás dostanu povídku, ač si myslíte, že to nedokážete! 🙂

Byl to zpočátku jen takový úsměvný nápad. Při práci na knize Toulavá kamera 36 jsem získala několik zajímavých přátel. Reportáž o Zámecké lékárně v Třeboni mě „seznámila“ s Lenkou Želivskou, která v tom půvabném renesančním paláci Petra Voka v Třeboni pracuje. Myslím, že jsem zpočátku ani nemyslela vážně, když jsem plácla, že by mě bavilo být průvodkyní. Pravda je, že odmalička jsem na hradech a zámcích sledovala více méně průvodce než obrazy a umělecké předměty.

„Průvodce potřebujeme!“ řekla mi Lenka a protože je to žena činu, najednou jsem měla smlouvu a bílé šaty a stala jsem se Perchtou z Rožmberka.

O existenci Petra Voka jsem samozřejmě věděla, viděla jsem oba filmy, ale po nastudování materiálu k provázení jsem pochopila, že filmaři si ze života tohoto renesančního kavalíra vybrali pouze pikantní scény a jeho význam pro tehdejší českou společnost výrazně zkreslili. Petr Vok zdaleka nebyl jen prostopášník, ale člověk moudrý, který dokázal žít. Podporoval umění a vědu, staral se o poddané s láskou, a ti ho ctili a obdivovali. Kéž bych se do té doby mohla mrknout a sdělit mu, že o jeho mecenášství dobře vím.

Když se procházím se skupinkami turistů jeho bývalou knihovnou v centru Třeboně, mimochodem neuvěřitelně vkusně zrestaurovanou, a líčím jeho skutečný život, mám dobrý pocit. Je dost možné, že na nás odněkud hledí a je rád.

Do Třeboně se sjíždějí hosté ze všech stran – třeba z Varnsdorfu!