Z Věstníku učitelského, psáno v roce 1933


Mezi apoštoly

Napsal Josef Kožíšek (nar. 6. 7. 1861 v Lužanech u Přeštic, zemř. 6. 7. 1933 v Úvalech u Prahy)
 

Ta podivuhodná proměna se stala r. 1881. Bylo to ve chvíli, když na maturitním vysvědčení oschly poslední podpisy a pan ředitel Tomec k nim přitiskl úřední razítko. A když nám podával osudné lejstro, zdálo se nám, že je to opona, za kterou náhle zmizela Příbram i s učitelským ústavem. Za to se před ní otevřel široširý svět, plný naděje a tak pěkných slibů, že z hejna kandidátských dušiček, každé se chtělo vykřiknouti: Vidím nebesa otevřená!
V takové náladě se s námi loučil také prof. Gilbert Blažek, náš češtinář a naše láska. Ještě vážněji, než hovoříval jindy, rozvinul před námi obraz života, jaký nás očekává a nabádal zejména ke kulturní práci mezi lidem. A než nám podal ruku naposled, zacitoval ještě s úsměvem jako otcovské požehnání: „Jdouce do celého světa, učte všechny národy!“ A tak jsme se proměnili v apoštoly. Spadla z nás skořápka školní kázně a byli jsme volni, jako vylíhlá kuřata. Ještě včera šustily v profesorských notesech listy s poznámkami o mezerách v našich vědomostech, a najednou prý: Učte všechny národy.
Mne první apoštolská cesta vedla do Měčína. Milá osada na Přešticku, zapadlá mezi mírné kopce šumavského předhoří. Žila mezi drobnými lesíky a hubenými poli svůj klidný život, nezatížena maloměstskými malichernostmi a spokojena svou venkovskou průhledností a sousedskou upřímností. Byl jsem tu brzy doma. Ve škole mládenecký pokojík, v domácnosti pana řídícího Duchka celé zaopatření za babku, ve třídě přes sto dětí, sousedé vlídní, co chceš, dušičko, víc?
Místní honoraci představovala škola, fara a četnická stanice. Společenským salonem byl hostinec u Čermáků. V jeho kůželníku se občas scházely nižší šarže uvedených úřadů, aby změřily síly ve „válečné“: dva mladší četníci, kaplan a dva učitelští. Byla-li vyhlášena širší mobilisace, dostavili se válečníci přespolní: lesní mládenci z Luhu, kolegové Baumrukr ze Kbela a Tykal z Horčic. Většinu měla počtem i humorem mládež učitelská. Lišila se od ostatních také tím, že se svými šéfy žila v poměru patriarchálním, kdežto na faře a četnické stanici bylo na první pohled znáti, kdo je tu pán a kdo poddaný.
Pokud běželo o kůželky, byla naše armáda jedna vůle, jeden duch. Hůře bylo, když mezi apoštoly vypukla nakažlivá myšlenka, že bychom měli založiti v obci lidovou knihovnu. Kaplan a četníci se tvářili lhostejně, také lesníci zachovávali blahovolnou neutralitu, jen apoštolové hořeli. Plamínky jejich nadšení brzo se probraly z Čermákova kůželníku a plazily se do městečka. Tu a tam také zapálily. Nejdříve ovšem na dolejším konci u Tykalů, po chalupě „U Heřmanů“. Na ten rod bylo spolehnutí v každé dobré věci. Jeden z jeho členů byl rolníkem, druhý kovářem, třetí učitelem. Byli to vesměs lidé pokrokoví, duchem stále mladí, výmluvní a k činu vždy pohotoví. Že sami byli horlivými čtenáři, získali jsme je snadno pro svůj plán. Jaká to byla výhoda, ukázalo se, když založení knihovny dozrálo na veřejnou záležitost a bylo zapotřebí, aby občanstvo přijalo myšlenku za svou. Nám „pánům“ sice přisvědčovali všichni sousedé, ale jaksi tiše a zdrženlivě. Aspoň se nám tak zdálo, když jejich zápal se neprojevoval tak ohnivě jako náš. Ale vpravdě čekali, až co řeknou „Heřmaníci“. To byli lidé z jejich řad a představovali vůdčí autoritu v obci. Heřmaníci ovšem zahořeli s námi a jejich výmluvnost záhy rozlila zájem o knihovnu po celém Měčíně.
Kaplan a mladší četníci se z agitace vyřadili mlčky. Náhradou za ně vstoupili do akčního kroužku Heřmaníci. Půda v obci byla připravena a běželo teď o provedení myšlenky. Porady se konaly v mém mládeneckém pokojíku. Byly omezeny jenom na pravověrné přívržence hnutí, a proto snad v očích nezasvěcenců měly ráz jakéhosi tajnůstkářství. Ale o to jsme se zatím nestarali. Naše starosti se točily kolem otázek, kam příští knihovnu umístíme, kde vezmeme skříň, které knihy zakoupíme do začátku, jak uspořádáme půjčování. Jak viděti, kůži medvěda jsme parcelovali vesele, ale medvěd dosud běhal po lesích „Na plachtách“. Ale i na něj došlo, když konečně padla otázka: Kde na to všechno vezmeme peníze?
Uspořádati sbírku po domech se nám nechtělo. Obyvatelstvo bylo celkem nezámožné a zlatka před padesáti léty byla velký peníz. Obávali jsme se, že sbírka by tu a tam byla považována za obtěžování a tím by trpěl dosavadní pěkný poměr lidu k celému plánu. Konečně bylo ujednáno, že požádáme přiškolené osady za přiměřený příspěvek z obecní pokladny, neboť knihovna měla sloužit i jim. Bylo však zapotřebí, aby se to vyložilo všem národům: v Černovci, Nedanicích, Bílukách, Radkovicích. Nejlépe svolati veřejnou schůzi, postarati se o hojné účastenství ze všech obcí a připraviti resoluci, v níž by přiškolené obce byly požádány o základní podíl. Heřmaníci hned se nabídli, že si vezmou na starost agitaci v občanstvu, a odhadovali, že akce vynese nejméně sto zlatých. Kolega Tykal, nejstarší a nejvýmluvnější mezi apoštoly, přijal ochotně úkol řečníka a já jsem byl pověřen, abych obstaral pozvání do obcí, oznámení úřadům, oběžníky atd.
Schůze byla projektována na neděli. Těšili jsme se na hojnou účast a slavného dne jsme se nemohli ani dočkati. Ale než přišel, bylo nám z hejtmanství doručeno rozhodnutí tohoto obsahu:
Oznámení, učiněné sem rolníkem Janem Tykalem a nepodepsaným, neberu na vědomí a zamýšlenou schůzi lidu zakazuji, poněvadž by rušila služby Boží, v týž den v místním chrámu Páně konané. C. k. okresní hejtman: Schreuer.
To byla arci rána hromová. V mládeneckém pokojíku šel přípis z ruky do ruky. Každý jej chtěl přečísti od a až do zet, aby se vlastníma očima přesvědčil, je-li tak rozhodnutý, jak se rozletělo po obci. Byl. Ve schůzi akčního kroužku se uvažovalo o každém slově. Pan hejtman byl patrně informován z Měčína. Za ruku jsme ovšem nechytili nikoho. Ale ta starost o služby boží a chrám Páně ukazovala k faře a ten „nepodepsaný“ k četnické stanici. Ale pan strážmistr chodil s úřední tváří jako jindy a pan farář, mluvě o počasí, usmíval se při setkání také tak sladce jako jindy.
Řeči o knihovně se pomalu utišovaly, ale myšlenka neusínala. A tak za nějaký čas přišel kolega Baumrukr a položil mi na stůl seznam spisů, které navrhoval jako základ knihovny. „Přece nepřestaneme po prvním kroku,“ horlil. „Lidi svoláme na večerní dobu, až po klekání, aby nikdo nebyl rušen v pobožnosti. Jen svolej poradu, přinesu do ní návrh.“
Baumrukr byl z apoštolů nejmladší, ale nejhouževnatější. Už jako student vynikal mezi spolužáky znalostí literatury a rozhledem po veřejném životě. Bylo mu jasno, že farář knihovně nepřeje a že jeho vítr přijal do plachet i hejtman i strážmistr. V poradě vytasil se s návrhem, abychom ve prospěch knihovny sehráli divadelní představení. V roce 1883 byla to novinka pro Měčín i široké okolí. K provedení zvolil Stroupežnického frašku „Tatínkovy juchty.“ Sám přijal hlavní úlohu studenta Matýska, mně přidělil roli starého pána, dvě tři vedlejší osoby zverboval mezi měčínskou mládeží. Censura na hejtmanství neměla proti tekstu námitek a tak přítel Baumrukr vesele pokračoval ve studování hry a ve fantasii jsme viděli Čermákův sál nabitý obecenstvem.
Ale takřka v poslední chvíli jeden z mladších četníků vyhledal si Baumrukra k důvěrné rozmluvě. Nevíme-li prý, že podle zákona nemají učitelé vystupovati na divadelních prknech jako herci. Kdybychom provedli svou, musel by prý pan hejtman vystoupiti proti nám úředně. Proto prý vzkazuje touto soukromou cestou, abychom si účastenství ve hře rozmysleli.
Rozmýšlení bylo arci krátké. Já jsem byl v Měčíně dočasným substitutem podučitele, Baumrukr ve Kbele výpomocným podučitelem. Která ta šarže byla vyšší, nevím podnes. Těžko bylo tedy stavět se na zadní nohy, když naše existence noh vůbec neměla a visela jenom na pavučince pana hejtmana. Zkrátka, s divadla sešlo. Pro obě vedoucí role nebylo možno sehnati náhrady a kromě toho bylo skoro jisto, že pan hejtman si najde záminku k zákazu všeho, co by směřovalo k získání peněz na knihovnu.
V mládeneckém pokojíku vyložil Baumrukr spojencům, co a jak se stalo. nastalo utišení veliké. Ale náhle se zvedl Heřman sedlák: „Počkejte tu chvíli, vrátím se hned.“ Odcházel s tváří hněvivou, ale vrátil se s veselou. „Už je to hotovo,“ oznamoval hned mezi dveřmi. „Za týden máme u Čermáků bál.“ A sedě již u stolu, pokračoval: „Do toho nemá hejtman co mluvit a taky mu nic neoznamujte. Byl by v tom čert, abychom z příjmu nevyrazili pár grošů. Ale vy, učitelé, musíte zůstati stranou. Špehujou tu každý váš krok, obstaráme si všechno sami. Anton už to má v referátu. Když jsem ho požádal, aby dal bál dohromady, zahrály mu oči jako kocouru před myší děrou.“
Anton byl místní kupec, veselá kopa, příjemný společník. Zábavné výlety, taškařice při svatbách, půlnoční legrace na bálech, to byl jeho obor a skoro obecní funkce. Osobní obliba prospívala ovšem i jeho krámu. Není tedy divu, že tentokrát si dal zvláště záležeti, aby oslnil publikum. Nešetřil nákladu na dekoraci sálu, pozvánky dal natisknouti velmi vkusné a tolik, že pro každou z přiškolených obcí bylo potřebí zvláštního roznášeče. A když dvanáct hudebníků zahřmělo slavnostní pochod, příval hostů naplnil záhy sál i vedlejší místnosti. Všechno dopadlo krásně, jen vyúčtování bledě. Ukázalo se, že příjem pohltil výlohy skoro do posledního krejcaru.
Pár grošů, na něž jsme se těšili, vzal tedy čert. Ale nespokojil se jen s vyplundrováním bálové pokladny. Jako pravý pekelník začal řáditi také v lidských duších. Nejdříve si osedlal jednoho z četníků. Ten ve chvíli pokušení napověděl důvěrně Heřmanovi, že prý pana strážmistra velice zajímá, kdo byl vlastně odpovědným pořadatelem bálu a proč nezaplatil předem povinné poplatky bernímu úřadu. Potom čert odnesl honem Heřmana ke starostovi Klíčkovi a lhal tam drzými ústy: „Tady nesu 2 zlaté na „paletu“ a po 36 krejcarech z každého hudebníka. Dohromady 5 zlatých 60 krejcarů. Byl jsem tady už v pátek před tím bálem, ale nebyl jsi doma. Stvrzenku jsem taky připravil, proto má datum také před bálem. Dnes mi ji jenom podepíšeš a peníze odvedeš co nejdřív. V přenesené působnosti vybíráš daně pro erár, myslil jsem tedy, že také hudebné a paletu mohu zaplatit na obecním úřadě“. Z Heřmana přeskočil ďábel na Kličku: „Dobře, dobře, Heřmane. Rozumím! Náhodou vedu zítra valacha do Nepomuku, zastavím se na berním úřadě.“ V Nepomuku přeskočil satan z Kličky na pana berního: „No, už jsem myslil, že ty vaše tancmajstry nemine pokuta 56 zlatých. Ale když je to tak, jak povídáte a mají od vás tu stvrzenku, je to pro tentokrát v pořádku. Ale po druhé…“ to byl již Klička, napadaje na pravou nohu, na cestě ke dveřím. Čert seděl však ještě na panu berním. Stáhl mu tvář ke škodolibému úsměvu a vysykl mezi zuby: „Dobře mu utřeli nos!“ nejspíše myslil na pana hejtmana. Aby uhladil rouhavou myšlenku, dodal smířlivě: „Nu, Heřmanovi i starostovi to projde, ale těm učitýlkům…“ Prošlo to i nám. Jednak z trucbálu neměla knihovna nic, co by dráždilo její odpůrce, jednak jsme se podle Heřmanovy rady opravdu v pořádání bálu nezúčastnili ničím, zač by nám bylo možno uchopiti. Zůstalo jen u podezření, že ty schůzky v mém mládeneckém pokojíku nebyly přece jen tak zhola nevinné.
Bálová aféra pomalu dohasínala a s ní se klonil k západu i můj pobyt v milém Měčíně. Schylovalo se totiž k tomu, že pravý držitel podučitelské prebendy se na ni vrátí a jeho dočasný substitut stane se zbytečným. Zažádal jsem tedy do Třeboratic na okres karlínský a podučitelské místo jsem tam dostal. S dekretem přišlo vyrozumění z Přeštic, že mně c. k. okresní školní rada zprošťuje služby koncem února 1883 a místo v Třeboraticích že mám nastoupiti 1. března. Při své nezkušenosti vykládal jsem si každou větu doslovně a pan hejtman už měl po okrese utvrdlou pověst, že se tak vykládati musí. Abych tedy ještě na konec si něco nespískal, vydal jsem se k c. k. okr. Školní radě. Inspektorem byl tehdy Pavel Jehlička. Bydlel v Plzni, na Přešticko jen dojížděl a v úřadovně býval dost zřídka. Také já jsem se po něm poptal nadarmo a byl jsem odkázán na pana hejtmana. Vyložil jsem mu, že Třeboratice jsou až za Prahou a že je nemožno, abych se tam dostal do 1. března, když bych se mohl z Měčína stěhovati až 28. února. Že tedy přicházím prositi o dovolenou na tři poslední dny. „Ale bože,“ zasmál se pan hejtman, „to je snadná pomoc! Ať vám dají třeba týden, ale tam v Karlíně! Tady už byste nám ty tři dny nahradit ani nemohl, ale tam budete mít dost příležitosti, abyste nahradil i týden, třeba prací mimoškolní. Ostatně jsme vám napsali, že vás zprošťujeme služby koncem února, t. j. 28. a při tom zůstane.“
Zasněženou krajinou vracel jsem se k domovu. Ve Kbele jsem se zastavil u Baumrukra, abych se ohřál na těle i na duši. Dostal jsem nejdříve výtopek, proč jsem do Přeštic vůbec chodil. I dočasný substitut podučitel má prý věděti ze zákonů aspoň tolik, že dovolenou na tři dny může dáti i místní školní rada. Potom následovala rada, abych si dovolenou vyjednal se starostou a na hejtmana už si ani nevzpomněl. Ještě ten den jsem donesl hotové lejstro k dobrému panu Kličkovi. Podepsal ochotně, razítko pevně přitiskl – a dovolená byla na beton.
Hned druhý den jsem počal obcházeti známé, abych se s nimi rozloučil. U Bočanů jsem musil slíbiti, že se v Praze zastavím u jejich Jeníka. Studoval medicínu a bydlel u pana Koníčka ve Spálené ulici. Tam jsem zaklepal 27. února večer, ale ze spaní mnoho nebylo. Noviny z Měčína se protáhly daleko přes půlnoc.
Po 50 letech poptal jsem se po osudu lidové knihovny v Měčíně. Pan řídící Václav Černý mi píše:
„Ve školní kronice nalezl jsem Váš zápis ze dne 23. února 1883, ve kterém se loučíte se žáky zdejší školy a místním občanstvem. O knihovně, o níž se v dopise zmiňujete, nenašel jsem žádného zápisu ani v kronice obecní ani ve školní. Snad asi proto, že to bylo proti vůli tehdejšího „slavného“ c. k. okresního hejtmana Jana Schreuera.
Vaši tehdejší přátelé „Heřmaníci“ Tykalové již nežijí. Knihovna přece však byla zřízena, jak jsem od některých pamětníků zvěděl. Většinu knih darovali zdejší občané, nejvíce zemřelý již doktor Bočan. Knihovna umístěna byla v bytě podučitele Josefa Sýkory. Později pak zřízena „Besídka hospodářská“, která měla rovněž knihovnu. Knihy její však po novém zákoně o obecních knihovnách dány k disposici knihovně, ke které vy jste tehdy položili základy. Pamětníkem jejich počátků je dosud p. J. Čermák, hotelier v Měčíně.“
Tak vida: A přece se točí!