Ztraceni v čase - ukázka z knížky

 

Velké neštěstí

 

„No, co ti mám povídat, však už tu historku dobře znáš,“ babička zavírá album, sundává si brýle a unaveně si mne oči.

„Babi,“ zaprosí Martin. „Povídej…“

„To bylo tak,“ babička sepne ruce a chvíli se dívá zamyšleně z okna. „Začalo jaro. Ten rok byla krutá a dlouhá zima, zvlášť tady v horách. Když konečně slezl sníh a na stráni vykvetl podběl, my děti jsme řádily jako pominutí. Zvlášť Lojzek byl jako utržený ze řetězu. Celé dny se toulal a domů chodil až za tmy. Vybíral z hnízd mladá ptáčata, chytal v řece ryby… Svoje povinnosti doma neplnil, a tak byl často bit.“

„Jaké povinnosti?“

„Takové už dneska děti vůbec neznají,“ pohladí ho babička po hlavě. „Štípat třísky na zátop musel, nosit vodu ze studně, pást krávu a krmit králíky. Každý z nás měl doma své povinnosti a běda, kdybychom je zanedbávali! To pak táta odepnul řemen a litoval každé rány, která padla vedle! To si pak každý rozmyslel, jestli bude zlobit, či ne.“

„Ale Lojzek zlobil,“ řekl Martin. „Proč, babi? On se nebál, že dostane?“

„To víš, že se bál. Ale nějaký čert mu špital do ucha, aby spíš číhal na veverku než aby pásl krávu. A Lojzek vždycky toho čertíka poslechl…“

Martin si v duchu vzpomene, jak také ten osudný pátek zlobil. Dobře zná to čertovské našeptávání!

„A taky se hodně pral,“ vzpomíná babička. „Měl svou hlavu! Tvrdou palici měl ten náš Lojzek!“

„A proč se pral?“

„Proč se kluci perou, copak já vím? To bys měl vědět ty,“ pokrčí rameny babička. „Chtěl mít pořád pravdu. Nebyl zlý, ale za svou pravdu by se šel bít až na kraj světa. A že to byly rvačky!“ vzpomíná babička. „Kolikrát naškubl klukům ze sousední vsi gatě anebo roztrhl košili. To pak bylo doma zle, když je k nám sousedky nosily! Maminka nestačila zašívat!“

„A s tebou se pral taky?“ vyzvídá Martin.

„Ale kdeže, mě měl rád! Byli jsme kamarádi! Kolikrát mě i bránil!“ Babičce zase zvlhnou oči. „Jednou mi kluci ve třídě namočili cop do inkoustu. Zamazala se mi blůza. Zrovna ta nová, růžová, co mi ji maminka nedávno ušila. Tos měl vidět Lojzka! Jakmile mě viděl před školou plakat a zjistil, co se stalo, zmydlil sousedovic Jirku tak, že se nemohl zvednout!“ Babička si setře slzy. „Byl to spravedlivej chlapec, ten náš Lojzek. Srdíčko měl na pravém místě.“ Babička náhle zmlkne a ztratí se ve vzpomínkách na tak dlouho, že se do světnice pomalu začíná vkrádat tma. Martin s babičkou zatřese a zašeptá: „A jak to bylo dál?“

„Dál?“ Babička si povzdychne. „Všechno kvetlo, vonělo a zrálo a Lojzek se toulal a toulal. Každý den po něm byla sháňka, protože tatínek vyžadoval, abychom jedli všichni společně. Pokaždé jsme museli na Lojzka čekat a kolikrát jsme ho s Andělkou běžely hledat. Ten den byla sobota… Zvonili poledne. Maminka už měla hotovou polívku a dávala vařit knedlíky, když na mě zavolala, abych sehnala Lojzka. Táta kosil trávu za chalupou, Jaromír mu pomáhal hrabat a my s Andělkou si hrály s Jozífkem na dvoře. Ale Lojzek nikde nebyl. Rozběhly jsme se kolem chalupy a doběhly až na náves. Kluci tu hráli špačka. Lojzek jako obvykle vyhrával, tak jako on neuměl špačka odpálit žádný z kluků! Jakmile uslyšel, že už je oběd skoro hotový, utíkal s námi. Před chalupou se ale plácl do čela! Kráva! Málem by na tu naši rohatou Stračenu zapomněl. Utíkal tedy zpátky tam, kde nechal krávu uvázanou. Ale byla pryč! Zmizela! Dodnes nevím, který z kluků mu ji odvázal. Kdyby ten nešťastník věděl, co tím způsobí, docela jistě by to nedělal! Lojzek, když zjistil, že nemá krávu, běhal od jedné chalupy ke druhé a ptal se celý rozčilený kluků, který mu ji sebral. Žádný se však nechtěl přiznat! A z chalup ho vyháněli, všude začínali obědvat. I my čekali doma u stolu a pomalu tušili, že se zase blíží pohroma! My holky skláněly hlavu a uhýbaly před tatínkem očima. Věděly jsme dobře, kde Lojzek je, ale bály jsme se prozradit, že ztratil krávu! To bylo tehdy ohromné jmění, nemysli si! Taková kráva držela celou rodinu nad vodou, bez ní nebylo mléko a máslo, nic! To by mu tatínek nasekal jistě mnohem víc, než kdyby přišel pozdě k obědu. Schylovalo se k bouřce… Ale nejenom k té u nás doma. Nebe venku se zatáhlo a ztmavlo skoro tak, jako kdyby se blížila noc. ,Kde je ten kluk?´ zahromoval táta a zamračeně vyšel na zápraží. Oblohu náhle rozčísly blesky a ozval se dunivý hrom!“

Babička si rozčilením mne ruce. Martin sedí tiše a napjatě poslouchá.

„Táta se vrátil do světnice a rozčileně chodil sem a tam,“ babička najednou mluví rychle. „Zrovna ho vidím,“ ukáže rukou ke kamnům. „Chodil sem a tam jako vzteklej pes! Bouřka to byla hrozná! Hrom rachotil, až se nám svíralo srdce hrůzou. Pamatuju si, že maminka zapálila svíčku hromničku a modlila se, v rukou růženec. A Lojzek pořád nikde! Táta se užuž rozhodoval, že ho půjde hledat, když tu se najednou ozvala rána, až se nám všem zatajil dech! ,Někde uhodilo!´ vykřikla maminka. Táta přiskočil k oknu. Nikdo ve světnici se nehýbal… Až když se venku rozšuměl déšť, táta vyběhl ze světnice…“

Martin, přestože vyprávění o Lojzkovi neslyší poprvé, sedí tiše jako pěna a s nervozitou sleduje babiččino vyprávění. Té už tečou po tváři slzy, ale přesto pokračuje: „Do smrti budu mít před očima to, jak maminka padla s pláčem na kolena, když se tatínek znovu objevil ve dveřích s bezvládným Lojzkem v náruči… Lojzek měl sežehnuté vlasy… a byl mrtvý.“

„Zabil ho blesk,“ řekne do ticha Martin. Sám má co dělat, aby se nerozbrečel.

„Maminka ho zabalila do bílého prostěradla,“ pláče babička. „Celou noc jsem slyšela, jak mu tuhle vedle v pokoji zpívá…“ 

Ve světnici už je dávno tma, když se babička uklidní. Vstane a rozsvítí. Zamyšleně se dívá na vnoučka Martina, který tu spí u stolu, hlavu položenou na složených loktech. „Už vím, proč mně dal pánbůh tak dlouhý život,“ říká si polohlasem. „Celý život se trápím, že už Lojzka neuvidím, a teď ho mám tady před sebou. Živého a zdravého.“ Babička pracně bere rozespalého Martina v pod paždí a vleče ho do postele. „Celý Lojzek,“ usměje se na něho.