„Tramvaj přece jezdí po kolejích,“ přemýšlel nahlas Cyrda. „Není možné, aby lítala ve vzduchu jako balon!“

„Strašidla si můžou dělat, co chtějí,“ krčil rameny David. „Normální tramvaje jezdí u nás po nábřeží, pod okny. Je možný, že strašidelná tramvaj se může vznést do vzduchu.“

„Ale jak to, že ji neviděli další lidi a nepsalo se o tom na internetu, nebo to nebylo v televizi? Tvoje máma přece hlásí zprávy…“

„Ticho!“ sykla Bětka, která se objevila v pokoji v pyžamu a s turbanem z ručníku na hlavě. „Jste hrozně slyšet!“

Bětka zaplula do dívčího pokoje, ale za chvíli se otevřely dveře a na klučičí postele přilétla vlaštovka s nápisem:

22:00 TAJNÁ SCHŮZKA V DÍVČÍM POKOJI

Než se vysprchovala Žofka, které to nemožně dlouho trvalo, a oba kluci, maminka nakrmila Martínka a uložila ho do postýlky. Martínek sevřel v ručce oblíbeného plyšového psa, do pusy si vrazil dudlík a usnul.

Děti ležely v postelích a sledovaly, jak se do pokoje zvenčí vkradla tma. Jen u Bětčiny postele zářilo jedovaté zelené světlo. Bětka v rádiu ztišila zvuk nadoraz. Byla ráda, že se jí podařilo rádio ukořistit. Až se všichni sejdou, nemusí rozsvěcet. Světlo žárovky by bylo vidět pode dveřmi a babičku nebo mámu by jistě zajímalo, proč děti nespí. Obě mají v hlavě zabudovaný radar. Jakmile se něco v dětském pokoji semele, hned jsou tu.

Bětce se v hlavě zrodil výtečný plán! Doufala, že bratr s bratrancem neusnou, nerada by je budila. Pořád přemýšlela o tramvaji plné strašidel. Musí tu záhadu vyřešit! A už ví jak.

Za zdí se na posteli převalovali kluci. Cyrda valil oči do tmy, chtělo se mu příšerně spát! Byl ale zvědavý, co Bětka vymyslela. David svíral mobil. Ve 22 hodin bylo v domě úplné ticho, jen Martínkovi z pusy vypadl dudlík a občas legračně zamlaskal.

Máma s tátou se na druhé straně domu konečně zavřeli v ložnici a babička a děda zaklapli dveře pokojíku v přízemí. Čert nerad zalezl do boudy v rohu dvorku. Ve 22:01 se David tiše zvedl, zatřepal s Cyrdou a potichu dorazili k holkám. Bětka tiše vyklouzla z postele a pečlivě zavřela dveře. Zelené světlo z rádia dětem nepřirozeně barvilo obličeje.

Žofka nabídla klukům svou postel a vlezla si pod peřinu k sestře.

Bětka čekala, až se všichni přestanou vrtět, a pak tiše promluvila: „Dostala jsem nápad. Za prvé, jestli chceme vypátrat velké tajemství strašidelné tramvaje, nesmíme se bát. Za druhé, když se nebudeme bát, můžeme tajně jet tramvaj do Prahy prozkoumat.“

„Do Prahy?“ vykulil Cyrda oči. Tajný plán je nebezpečný, jen co je pravda! „To nám nikdo nedovolí!“

„Pšt!“ okřikla ho sestra. „Když budeš takhle křičet, prozradíš nás hned na začátku! Plán je tajný, tak je jasné, že tam pojedeme tajně!“

„A jak to chceš udělat?“ zeptala se Žofka.

„Šeptej!“ drcla do ní Bětka. „Cestu do Prahy ještě promyslím. Nejdřív budeme trénovat, abychom se nebáli.“

„Trénovat? A jak?“ Cyrda si uměl představit trénink na ledě i na hřišti, ale trénink, při kterém by se měl přestat bát, neznal.

„Musíme se naučit nebát se.“

„Ale jak to chceš udělat?“ Ani Davidovi nebylo jasné, co tím Bětka myslí.

Bětka se nadechla a pomalu a důrazně jim vysvětlila, v čem bude trénink spočívat.

„Když se člověk bojí například pavouka, říká se tomu arachnofobie, existuje terapie čili způsob, jak se strachu zbavit. Takový člověk se na pavouka nejdřív několik dní jenom dívá, pak se k němu přibližuje čím dál víc a nakonec si na něj sáhne. Nejdřív jen maličko, jen bříškem prstu, ale postupně jsou dotyky delší, až drží pavouka v dlani a vůbec se ho nebojí.“

„Jak to víš?“ zeptala se nedůvěřivě Žofka.

„Četla jsem o tom v časopisu.“

„Já se pavouka nebojím,“ zašeptal udiveně Cyrda, který nechápal, kam sestra míří.

Bětka pokračovala: „To byl jenom příklad. Chci tím říct, že když se někdo bojí tmy, musí si na tmu zvykat. Jakmile si na ni zvykne, přestane se bát.“

Bětka upřela oči na Žofku, o které bylo známo, že se tmy bojí hodně a sama by třeba do sklepa nešla ani za nic.

„Co tím chceš říct?“ Žofka se na sestru zamračila.

V zeleném světle Bětka vypadala strašidelně a Žofka měla tisíc chutí utíkat k vypínači a rozsvítit.

„Co když strašidla vůbec nejsou?“ zahučela. „Když nejsou vidět…“

„Elektromagnetické vlny taky nejsou vidět, a je dokázáno, že jsou, podívej se na rádio,“ uzemnila ji Bětka.

„Já si na tmu nechci zvykat,“ řekla umíněně Žofka.

„Ale přísahala jsi, že s námi vypátráš tajemství strašidelné tramvaje.“

Žofka s povzdechem ztichla. Štvalo ji, že sestra má věčně pravdu!

„David říkal, že strašidla viděl o půlnoci, je to tak?“ rozhlédla se po dětech Bětka.

„Jo.“

„O půlnoci je venku tma, že?“

„Jo.“

„Chceme Davidovi pomoct? Chceme ta strašidla vypátrat? Chceme jim přijít na kloub a zjistit, co chtějí?“

„Jo.“

„Pak musíme jít pátrat o půlnoci, a proto se nesmíme bát tmy.“

Děti mlčely. Znělo to logicky, ale představa, že by měly teď vyjít do půlnoční temnoty, všechny vyděsila.

„Ty chceš jít ven dnes o půlnoci?“ ozvala se stísněným hlasem Žofka.

„Dneska ne,“ řekla Bětka. „Dnes bude zkouška odvahy prvního stupně.“

Při slovech zkouška odvahy se Cyrdovi stáhl žaludek. Okamžitě se uklidnil vědomím, že nedaleko spí máma s tátou, a kdyby bylo zle, zaječí a probudí je.   

„Co je první stupeň zkoušky?“ zeptal se David.

„Je to úplně lehké,“ usmála se Bětka. „Dnes zajde každý z nás sám bez rožnutí do suterénu na záchod a spláchne. Tak poznáme, že tam skutečně došel. Spláchnutí teď v noci bude dobře slyšet.“

„Bez rozsvěcení?“ ujistil se David, jestli dobře rozuměl.

„Jo.“

„Ale mně se nechce na záchod,“ zašeptala rozčileně Žofka, ačkoli ji rozbolelo břicho.

„Nemusíš jít na záchod, stačí spláchnout.“ Bětka byla neoblomná.

„Nesmíme rožnout ani na schodišti?“

„Ne. Nesmíte rožnout nikde.“

„A nemůžeme mít baterku?“

„Ne.“

„Ani mobil?“

„Ne. A myslím, že kdo přísahal, že strašidla vypátráme, měl by přísahu dodržet. Křivá přísaha se nevyplácí. A nechtěj, abych ti řekla, jak a komu se nevyplatila.“

Žofka usoudila, že sestra je pěkně praštěná, ale nahlas neřekla nic. Kluci mlčeli. David pochopil, že Bětka všechno myslí vážně.

„Kdo půjde první?“ Bětka si významně prohlížela zelené obličeje sourozenců i Davida. „To jsem čekala,“ pokračovala s klidem, „takže jsem vymyslela pořadí. Je to férové, protože půjdeme podle abecedy.“

Děti si v duchu začaly drmolit abecedu. Žofka poprvé v životě měla radost, že ji maminka pojmenovala Žofie. Bětka se potichu zvedla.

„Jdu první.“

Bětka docela pomalu s rukama napřaženýma před sebou vyrazila přes pokoj, kuchyň a chodbu po schodišti o patro níž, kde byla toaleta v přízemí u vchodových dveří do zahrady. Děti ji používaly hodně v létě, když běhaly venku.

Děti napínaly uši. Bětka šla dokonale tiše. Zdálo se jim, že se dlouho nevrací a všem se tajil dech. Konečně uslyšely z útrob domu spláchnutí. Za moment už byla Bětka zpátky.

Cyrdovi cesta trvala mnohem déle. V kuchyni dlouho šmátral po zdi, až nahmatal dveře na chodbu, vrazil do dvou židlí a pak zakopl o práh. Schodiště se mu zdálo nekonečně dlouhé. Než dorazil do té malé místnosti, málem se počural. Modlil se, aby se do záchodové mísy vůbec trefil, ale pokušení rozsvítit si odolal. Prudce spláchl a schodiště do horního patra vyběhl po čtyřech jako pes.

„Nepůjdu!“ bránil se David šeptem, a vyrazil, až když Žofka sykla, že je nemožný pražský strašpytel.

David šel co nejrychleji, s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou šátral rukama před sebou a každou chvíli čekal, že se někoho dotkne. Mrazilo ho v zádech a prosil všechna strašidla, aby se mu vyhnula. Pro něho byla cesta těžší, protože dům dobře neznal. V životě tak rád neslyšel zvuk splachovadla jako dnes. Když se konečně vrátil do pokoje, Bětka si oddychla. Měla strach, aby David nezabloudil do ložnice rodičů!

Žofka se chvíli s Bětkou dohadovala, že se tmy nebojí, tudíž nemusí zkoušku podstoupit, ale sestra byla neoblomná. Žofka se nakonec rozzuřila a z pokoje vyběhla jako saň se slzami na krajíčku. Chtěla utíkat do pokoje za maminkou a všechno Bětčino bláznění prozradit. Nakonec se ovládla a po nekonečně dlouhých minutách, v kterých našlapovala opatrně, jako by čekala, že každým krokem šlápne bosou nohou na ježka, zkoušku splnila.

„Výborně, gratuluju, všichni jste dnes uspěli,“ prohlásila Bětka, když se Žofka vrátila a uraženě zapadla pod peřinu. „Mazejte do svých postelí. Zítra nás čeká druhý stupeň zkoušky odvahy. Půjdeme na hřbitov.“

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně!“