1.

TEREZA

 

„Terezo, slyšíš?!“

Bouchání na dveře nabralo na intenzitě.

„Terezo! Jestli okamžitě neotevřeš, tak ty dveře vyrazím!“

Chvíle ticha. Helena jednou rukou znovu prudce zalomcovala klikou, druhou vztekle zabušila.

„Sakra, otevři!“

Tereza ležela polonahá na posteli, ani se nepohnula. Přestože jí byla v kalhotkách a tílku zima, nenašla sílu, aby se zvedla a přitáhla si k sobě deku. Měla pocit, že v místnosti vůbec není, jako by se jí zdál šíleně krutý a bestiální sen. Nevzpomínala si, kdy se naposledy hýbala. Nepohnula se, ani když se už dveře otřásaly takovými ranami, že byly docela jistě slyšet i na ulici. Ještě pár takových a dveře se skutečně rozletí.

„Terezo, já vím, že tam jsi, otevři!“

Helena na chvíli přestala a zaposlouchala se.

„Nedělej mi to, mám o tebe strach! Slyšíš?“

Přestože jí v hlase byla vážně cítit obava, Tereza se neozvala. Pocit, že v místnosti není, ale dívá se na jakýsi film, trval.

Helena už beze slov několikrát do dveří prudce kopla, pak zřejmě v zoufalství seběhla do přízemí vily pro věšák, protože zvuk, který se teď domem zběsile rozléhal, byl nepříjemně kovový.

Terezu bezděčně napadlo, že táta bude chtít, aby Helena rozbité dveře zaplatila. (Terezin otec za dva měsíce skutečně své sestře Heleně pošle složenku na částku 3560Kč za nové dveře.)

Poslední rána a Helena vpadla dovnitř. Přestože byl venku bílý den, v pokoji byla tma jako v pytli. Helena odstrčila židli a přiskočila k posteli.

„Terezo!“ sklonila se nad neteří a odhodila jí vlasy z čela. „Co se stalo?“

Protože Tereza neodpověděla, prudce s ní zatřásla.

„Žiješ?“

Když konečně chabě zasténala, Helena ji pustila, došla k oknu, prudkými pohyby roztáhla závěsy a vytáhla žaluzie. Do pokoje vtrhlo slunce.

„Nedivím se, že umíráš, nedá se tu dejchat!“ Otevřela okno dokořán a vrátila se k Tereze. Ta se choulila v klubíčku, na holých pažích jí naskákala husí kůže.

„Nespolykala jsi nic, viď, že ne,“ Helena se rozhlížela místností. „Žádný prášky, že ne! Terezo!“

Tereza zakroutila hlavou. V prudkém světle mhouřila ubrečené oči.

„Přísahej!“

Tereza s pláčem zavrtěla hlavou.

Helena si oddychla, přesto dál těkala očima po neuklizené místnosti.

„Vypadáš jako larva. Tys mi dala! Proč sis vypnula telefon? Ještě, že nejsem tvoje matka, přerazila bych tě! Vážně obdivuju, jaký mají tvoji rodiče železný nervy! Já bych na jejich místě už dávno zalarmovala Interpol a tvoje máma mi přitom řekla, ať nejančím, že jsi určitě v pohodě! Každopádně jí máš ovšem hned zavolat. Čekají tě. Letenku si vyzvedneš přímo v Ruzyni.“

Helena k ní natáhla ruku s mobilem. Tereza odmítavým posunkem naznačila, že volat nebude ani náhodou. Helena tedy stiskla rty a bleskurychle vyťukala esemesku.

„Máte fakt kliku. Tvoji rodiče i ty. Teta jako jsem já mně vysloveně chybí. Doufám, že se mi to někde počítá k dobru. I když, jestli nejsem spíš blbá než hodná.“

Přejela neteř pohledem jako rentgen.

„Prokrista, ty jsi zhubla! Jak dlouho jsi nic nejedla?“

Helena ji vzala za tenkou ruku a natáhla ji.

„Je to možný? Před čtrnácti dny jsi byla dost štíhlá, ale co je tohle? Skládací metr?“

Tereza si ruku opět přitiskla k tělu.

„Terezo! Co se stalo za těch pár dnů, co jsem tě neviděla, že jsi doslova kost a kůže?“

Teta se mračila.

„Ne, že bych neměla ráda tvoje rodiče, ale… tohle už sakra přehánějí. Kdy se z toho Maroka hodlají vrátit?“ Helena rozčileně spolkla kaskádu sprostých slov. „Brácha mi v osmý třídě vlepil facku. Myslím, že je načase, abych mu ji vrátila!“ (Helena se za dva měsíce se svým arogantním bratrem skutečně o tom, že se nestarají o dceru, pohádá. Facku však dostane Helena.)

Mobil, který Helena položila na stůl, zazvonil.

„Předám,“ řekla lakonicky Helena. Nekompromisně držela telefon neteři u ucha.

„Jo,“ hlesla Tereza. „Jo. Jo. Ahoj.“

„Úžasný. Dialog matky a dcery v jednadvacátém století. To ahoj bych tam už nedávala.“