Česká služka aneb Byla jsem au-pair - ukázka z knížky

Desatero české služky

 

1.  Pamatujte na důležitý moment prvního shledání s dítětem.

Vždy – opakuji – vždy zvolejte: „Ten je krásný! Případně „Ta je krásná!“ a to i za předpokladu, že    dítě šilhá, má předkus nebo je to celý otylý pihovatý tatínek včetně pleše.

2.  Na rodiče se vždy usmívejte, a to i za předpokladu, že vás ten jejich malý spratek v ten moment soustavně kope do holeně.

3.  Na dítě nikdy nekřičte. Výjimku tvoří situace, kdy jsou splněny současně dvě podmínky:

-          nikdo dospělý vás neslyší

-          dítě ještě neumí mluvit

 

4.  Když už si potřebujete ulevit a dítě už umí mluvit, zakřičte česky. Čeština má tu výhodu, že ji malé děti absolutně nedokáží zopakovat a jejich rodiče tak následně vyhledat ve slovníku. Vždy pak můžete přiznat, že jste křičela, ale radostí.

5.  Ve chvíli, kdy rodiče dítěte odejdou na flám a vy hlídáte dítě v noci sama, nikdy se pak nezmiňujte o tom, že dítě v noci probrečelo hodinu. Dítě si nikdy nic nepamatuje a vy předejdete hysterickému výstupu jeho matky s poukazováním na vaši neschopnost.

Vracejí-li se rodiče dítěte v noci domů a dítě ještě brečí, bez mrknutí oka tvrďte: „Teď! Teď se     

vzbudil, drobeček!“

6.  Rodiče dítěte utvrzujte stále v tom, jak je ten jejich miláček: „chytrý a šikovný.“ Bez ohledu na to, že stále převrací nočník, se lžičkou se netrefí do pusy a namalovaný pejsek vypadá jako autobus.

7.  Nikdy - opakuji NIKDY! nahlas dítě nesrovnávejte s chytřejšími a šikovnějšími stejně starými     českými dětmi. Nikdy dítě nenuťte na nočník, pokud to není výslovné přání jeho matky. Nehleďte na to, že mu bude šest let. Není to VAŠE dítě. (Platí i pro dudlík či kojeneckou láhev)

8.  Když už po dvacáté čtvrté stavíte věž z kostek a dítě vám ji znovu a znovu zbourá, stavte dál.

Není to promarněný čas. Je to vaše PLACENÁ PRÁCE.

9.  Dítě NIKDY nesmíte uhodit. Když se v hypermarketu válí po zemi, kope, ječí a svírá bakelitový samopal za 50 euro, s klidem ho překřičte slovy:

„Teď zavolám tatínkovi do práce a řeknu mu, jak se neumíš chovat!“ Vězte, že tato věta vždy

zabere. Nehledě na to, že mu rodiče drahou hračku posléze koupí.

10.       Na provokativní otázku dítěte: „Ty u nás uklízíš, protože jsi chudá?“ odpovězte: „Ne. Já u vás uklízím, protože je tvoje matka neschopná.“ jen za předpokladu, že už máte peníze v kapse a jedete domů.

 

 

Ukázka z kapitoly „Alexandra“:

…..

        V chodbě k sobě Eleonora Alexandru tiskla, jako kdyby se měla vrátit až po novém roce.

„Promiň, miláčku…“ zašeptala nakonec a zmizela na schodišti. Přiznám se, že při pohledu na toho

drobečka stojícího uprostřed obrovského prázdného bytu jsem lehce znervózněla, i když zprvu nebylo

proč.

Alexandra první minutu skutečně stála, ručky volně spuštěné podél noční růžové košilky, sklopenou

hlavu pokrytou prameny tmavých kučer opírající o hrudníček. Bosé palečky u nohou se smutně

zatínaly do koberce. Herečka od pánaboha.

        „Tak, co budeme dělat, miláčku?“ přisedla jsem k ní na bobek a podala jí láhev teplého mléka,

tak jak mi poručila Eleanora. „Hezky to vybumbej a…“ Alexandra popadla flašku a mrskla s ní na

vyleštěné piáno. Pak se rychlostí blesku otočila a vyběhla z pokoje. Mrzutě jsem se zvedla a po chvíli

hledání objevila láhev mléka za sametovým závěsem u okna. Vydala jsem se Alexandru přemluvit,

aby mléko vypila. Když mě Alexandra, sedící v kuchyni na sporáku, uviděla, v očích se jí zablesklo.

V mžiku zmizela v koupelně. „Vypij to mlíčko!“ S úsměvem, který mi stahoval koutky úst, jsem

vyrazila za ní. Stála ve vaně a zkoušela odšroubovat sprchu. „Chi chi,“ vydala jakýsi zvuk a

podávanou láhev vhodila do koše na špinavé prádlo. Vzápětí mi proklouzla mezi nohama a ztratila se

ve svém pokojíku.

         „Dobře, dobře, budeme hrát na schovávanou.“ Šla jsem za ní. „Ale nejdřív se aspoň napij!“ Ve

svém pokoji ležela Alexandra na zemi, přikrytá dekou a dělala, že spí. „Fajn.“ Sedla jsem si vedle ní.

„To je to nejlepší co můžeš udělat.“ Alexandřiny dlouhatánské řasy se chvěly utajovaným smíchem.

Snažila jsem se jí vsunout dudlík láhve mezi pevně přitisknuté rty. Její drobounká pusinka se změnila

v nedobytnou pevnost. Hmoždila jsem se s ní na její vkus asi nemile dlouho, protože mě náhle pěkně

rafla. „Au!“ Zařvala jsem za jejího chichotu. „Jsi malá protivná mrcha.“ Řekla jsem česky a rezig-

novaně jsem si vrazila dudlík sama mezi zuby. Mléko bylo teplé, sladké a zatraceně dobré. Vypila

jsem ho za necelé dvě minuty. Alexandra měla otevřené oči a obdivně mě sledovala. Ve chvíli, kdy

jsem dopila poslední kapku, Alexandra se s pláčem vrhla na prázdnou láhev. Vztekle mi ji vyškubla a

chtivě sála to, co v láhvi zbylo.

          „Jdu uvařit další. Ani se nehni!“ pohrozila jsem jí prstem. Ve dveřích jsem se ještě otočila.

Alexandra ležela na zemi, v ústech prázdnou láhev a ani se nehnula. Ohnutým loktem si přikrývala

oči. „Fajn. Takhle ti to sluší.“ S klidem jsem šla do kuchyně. Uvařila jsem jí nové mléko, které

kupodivu bez jediného protestu vleže vypila. Chvíli jsem ji pozorovala. Vypadala naprosto bezbranně.

„Maminka ti připravila krásné šatečky. Co kdybych ti je oblékla?“ Alexandra nic. Vzala jsem do rukou

opravdu krásné sametové tmavomodré šatičky s volánkem. U nás by stály, bratru, dobrou tisícovku.

Vzala jsem Alexandru za loket. Okamžitě se vyškubla. Začala kolem sebe kopat, její bosé růžové

patičky se v divokém staccatu odrážely od hebkého koberce. „Fajn.“ Vzdala jsem to. „Jdu do kuchyně.

Kdybys něco potřebovala, přijď za mnou.“ Oznámila jsem jí, ale ani se na mě nepodívala.

          Vypila jsem si kafe, vyslechla zprávy v rádiu. Mezitím jsem se na Alexandru do pokoje

podívala nejmíň stokrát. Alexandra vždy ničila jinou hračku, ale jak mě zahlídla, mrskla sebou na

podlahu a zavřela oči.. „Fajn.“ Pochválila jsem jí. „Umíš být docela hodná, když chceš.“

          Za dvě hodiny zarachotily klíče. „To jsem já! To jsem já!“ křičela už ode dveří Eleanora. „Je

všechno v pořádku?“ – „Samozřejmě.“ Usmála jsem se na ni. „Kde je Alexandra?“ zeptala se. „Ve

svém pokojíku,“ ukázala jsem na dveře. „Hraje si.“ Eleanora se zarazila. „Hraje si?“ nevěřícně, tak jak

byla, ověšená taškami s novým oblečením, vešla do pokoje. „Kde je Alexandra?“ Zařvala mi v zápětí

do obličeje. Ztuhla jsem. Z dětského pokoje vedly jen jedny dveře, a to ty do kuchyně, kde jsem byla

po celou tu dobu já. Rychle jsem vešla dovnitř. Eleanora za mnou. Divoce jsme se rozhlížely. Eleanora

měla pravdu. Pokoj byl děsivě prázdný. „Kde je? Kde je?“ Vrhla se na mě Eleanora a dlouhými nehty

se mi zaryla do ramenou. „Kde je?“ Hlavou mi mihlo, že mě jistě čeká šibenice. Na půdě Francie

bezesporu gilotina, opravila jsem se.

         Vrhla jsem se ke skříni. Její obsah během pár vteřin vyletěl na podlahu. „Okno!“ zařvala

Eleanora a zuřivě lomcovala kličkou. Okno bylo zavřené. Eleanora ho přesto otevřela a hluboce se

vyklonila. Přišlo mi marné jí vysvětlovat, že i kdyby si ta potvůrka okno otevřela a třeba i vyskočila,

rozhodně by ho nedokázala za sebou zavřít. „Kde je?“ Eleanora se svezla na podlahu. Její kočičí hřbet

se otřásal pláčem. Udýchaně jsem se rozhlížela. Skříň. Prázdná. Postýlka. Prázdná. V zoufalství jsem

se vrhla k psacímu stolku. Šuplíčky velikosti krabice od bot. Bohužel prázdné. Na zemi nekonečně

rozsypaných hraček. A pak se to stalo. Překocená krabice na hračky se nenápadně pohnula. Jedním

skokem jsem byla u ní a nadzvedla ji. Alexandra se zubila radostí. „Ty hnusnej spratku…“ usmála

jsem se, co to šlo. „Jednou ti nařežu.“