Prázdniny za všechny prachy - ukázka z knížky

Kapitola VII.

 

             „Pane Kolář! Paní Kolářová!“ Michaela bušila do tmavého okna. „Otevřete prosím, to jsem já! Míša Křepelková!“ Kolářovic pes štěkal jako splašený. Konečně se v domě rozsvítilo. „Copa je?“ V okně se objevil rozespalý strejda Kolář. „Prosím vás, jsou tu naše děti? Patrik s Klárkou?“ vyhrkla Michaela. „Kdože?“ ptal se Kolář nechápavě. „Copa by tu dělali?“ za starým Kolářem se objevila jeho žena. Rozcuchané vlasy schovávala pod šátek. „Copa se stalo?“ – „Nejsou tu? Opravdu tu nejsou?“ Michaela se rozklepala. Poslední naděje se rozplynula. Kolářovi na ni vyděšeně hleděli. „No, kdepa by se tu vzali?“ – „Nechala … Nechala jsem je na chalupě… dopoledne… samotné… myslela jsem, že šli k vám…“ Michaele se nedostával dech. Rozvzlykala se na celé kolo. „Odjela jsem do Prahy… vrátila jsem se teď… nejsou tam!“ – „Propána, divčko…,“ vydechla Kolářová, „pročpa si nic neřekla… kdepa sou vaši?“ – „V Praze… měla jsem tu děti hlídat…“ Michaela se sesula na zem pod okno. Cítila, že každou chvíli omdlí.

           Starý pan Kolář vyběhl z domu a zvedl ji ze země. „Pojď k nám, pojď, probudím chlapy, najdeme je, nebuj…“  Kolářová vzala Michaelu kolem ramen a zatáhla ji do teplé světnice. „Propána, jakpa to vypadáš…?“ spráskla ruce. Michaela byla celá zválená, nohy podrápané a od bláta. Na obličeji šmouhy od krve. „Teta… že se najdou, že se najdou…“ drmolila jako v horečce. „Ale to víš, že se najdou, děti se přece neztratí jen tak…“ Paní Kolářová se přesto bezděčně pokřižovala. „S dětma je kříž… ať je člověk má, nebo nemá. Copa ti je? Kdopa ti co udělal?“ Michaela jen mávala odmítavě rukou. „Nic – nic se mi nestalo – běžela jsem polem…“  Strejda Kolář si na pruhované pyžamo rychle navlékal kalhoty. „Esli nešli k rybníku, kruci! Dneska bylo vedro k zalknutí.“

          Rybník! Michaela zvedla zmučeně hlavu. Patrik uplaval stěží dvacet temp, Klárka neuměla plavat vůbec. Oči se jí znovu zalily slzami. Spolu s Kolářem vyběhla z chalupy. „Venco!“ vykřikla Kolářová ze zápraží. „Zuby!“ Ale manžel jen mávl rukou.

          Doběhli k rybníku. Strejda Kolář se udýchaně zastavil. Hladina rybníka se černala ve svitu měsíce. „Patriku! Klárko!“ zavolala Michaela do tmy. Hlas se nepřirozeně odrazil od lesklé vodní hladiny. Hluché ticho přerušoval jen štěkot psů ze vsi. „To sami nezvládnem. Jdu probudit hasiče. Běž k nám, divčko.“ Pan Kolář pospíchal k prvnímu stavení.

          Michaela se jako ve zpomaleném filmu snažila vrátit do Kolářovic chalupy. Kde jsou… kde jen jsou! Strašlivá hrůza jí ježila vlasy na hlavě. „Počkejte!“ zavolala do tmy na starého Koláře. „Vašek – ten Vašek – jak on se jmenuje… ten by mohl vědět, kde jsou!“ vzpomněla si. Nová síla se jí vehnala do žil. „Bydlí tam u křížku!“ rozběhla se tmou. Strejda Kolář za ní. Ano, Vašek určitě ví, kde jsou! Chytila se té šance jako tonoucí stébla. Zabouchala na vrata. Ratlík, který vyběhl z boudy, se mohl zbláznit. Štěkal jako o život.

         Konečně se v oknech rozsvítilo. Vrzly dveře na dvůr. „To jsem já, Veno!“ zvolal starý Kolář. „František!“ – „Copa jsi zešílel?“ ozval se mužský bas. „Hoří?“ Vrata se otevřely. „Ticho!“ okřikl psíka Vaškův táta. „Tady – divčka z Prahy, víš, z hájenky, hledá svoje sourozence,“ zmateně vykládal Kolář. „Patrika a Klárku.“ vyhrkla Michaela. „Kamarádí s tvým klukem, tak jsme si mysleli, jesli neví, kdepa sou. Jesli je neviděl!“ Kolář rozčileně rozhodil rukama. „Náš kluk?“ zabručel muž. Bylo vidět, že celou situaci nechápe. „Tak počkejte, vzbudím ho.“ Muž se otočil a zmizel v domě. Na zápraží se objevila  stařenka. „Copa je?“ rozčilením nemohla skoro udělat krok. „Jděte spát, matko!“ poručil jí Kolář, ale ona přesto zůstala stát. Třásla se po celém těle. „Copa je? Copa je?“ opakovala zmateně. Konečně se objevil muž znovu, za ním se přiklátil asi třináctiletý výrostek. Objevila se i jeho máma. „Copa se to tu děje?“ rozespale si mnuli oči. „Copa je?“ – šklebil se kluk. „Tenhle ne… já myslím toho malýho, Vaška!“ vyhrkla Michaela rozpačitě.  Kluk se podíval na tátu: „Můžu jít zpátky?“ – „Malýho Vencu?“ podivil se táta. „Našeho Vašíka?“ vyhrkla máma. Trvalo celou věčnost, než za ruku přitáhla rozespalého Vaška v pyžamu. „Kde je Patrik s Klárkou?“ vybafla na něho Michaela s pláčem. „Kde jsou? Ty to určitě víš!“ –  „Já…“ Vašek se tetelil zimou. Uhýbal očima. „Jesli něco víš, Vašíku, tak to musíš říct!“ zahřímal jeho táta a zacloumal s ním. „Byli na stromě…“ zamumlal Vašek. „Kde?“ zatřásl s ním táta znovu. „Na stromě…“ Vašek nabíral do pláče. „Ale večer už tam nebyli… nikde nebyli, hledal jsem je…“ –„Proč jsi nic neřekl, propánakrále?“ Vaškův táta dostal na syna vztek. „Já nesměl…,“ rozbrečel se Vašek. „Nechte ho!“ schovala ho máma rychle  v náručí. „To je pravda… zakázala jsem mu to.“ Michaela si stírala slzy. „To je moje vina…“ – „Pošli malýho spát. A ty pojď se mnou, Veno. Tady mladá pude k nám a my vzbudíme ostatní.“ rozhodl Kolář. „Tohle sami nezmůžem. Běž, divčko,“ postrčil Michaelu. „My je najdem.“ Michaela se ploužila tmou. Nohy měla jako z olova. Kde jsou, kde jsou. Patriku… Klárko… hrozivá tíha jí ležela na prsou. Přála si v tu chvíli zemřít. Kam se poděli? „Patriku! Klárko!“ zařvala do tmy. Odpověděl jí jenom zběsilý štěkot psů. V několika oknech se rozsvítilo.

        Zmučeně dopadla u tety Kolářové na židli. „Kristepane…,“ šeptala Kolářová. Vstala a bezmyšlenkovitě začala vařit meltu. Michaela bloudila očima po místnosti. Hodiny na zdi pravidelně a zhluboka tikaly. Půl třetí ráno! Je půl třetí ráno! Michaele drkotaly zuby. Kolářová ji mlčky zabalila do žinylkového šátku. Ve vsi se zase rozštěkali psi jako o závod. Bylo jasné, že strejda mobilizuje celou vesnici. „Už jdou.“ vyhrkla Michaela při pohledu z okna. „Jdu s nimi,“ zvedla se. Chlapů bylo víc, než čekala, většinu z nich znala jen od vidění. Drželi baterky, někteří svírali v rukou  sekery. Starý pan Provazník  měl na hlavě dokonce hasičskou přilbu. „Dobrý večer,“ pípla. „Dobrý,“ zamručeli muži a bizarní průvod vyrazil polní cestou k hájovně. Chlapi dusali bez jediného slova. Světla baterek se míhala v trávě. Michaela klopýtala za nimi. Nikdo nepromluvil.

        Vtom tmu rozčísl Michelův ostrý hlas. „Michaelo! Michaelo! Mám je!“ Průvod se překvapeně zastavil. „Kde? Kde jsou?“ vykřikla, až jí zabolel krk. „Co jim je?“ Muži se na ni překvapeně dívali. Francouzsky podle všeho nerozuměl nikdo. Michel jim utíkal naproti. „Co jim je?“ zařvala Michaela. Michel se prudce zastavil. Stěží popadal dech. „Nevím. Jsou přivázaný a strašlivě křičí.“