Pozorovatelka - ukázka z knížky

 

Eva otevřela oči a skoro okamžitě pocítila nepříjemné svírání v břiše. Obě ruce si položila na místo, kde je žaludek. Zhluboka se nadechla a dlaně tlačila směrem dolů. Představila si hukot v břišní tepně, chvíli ji mučila pevným stiskem. Očima bloudila po stropě. V rozích místnosti se plížila plíseň se stejnou výmluvností jako splín v její duši. Pokoj by potřeboval vymalovat. Vysoký strop by určitě snesl barvu žlutou, stěny by mohly být oranžové. Chvíli si představovala, jak by se pokoj rozjasnil, ale pak oči zavřela a myšlenky zahnala. Nemá cenu přemýšlet o něčem, co se jí už nebude týkat. Nová majitelka bytu stejně vypadá, že ho od podlahy až ke stropu zarovná klecemi s kanárky, které se jí nevešly do paneláku. Díky jim vlastně výměna proběhla bez doplatku.

Eva nikdy v paneláku bydlet nechtěla, teď si však zakázala pochybovat o tom, že se jim tam nebude líbit. Když už nic, Natálie bude mít vlastní pokoj. Slabý argument proti tomu, že nebudou mít okno v koupelně a starodávnou spíž, v které chleba vydržel čerstvý celý týden. V parných létech se do ní Eva dokonce zavírala. Opřela se o dřevěné police s džemem, nakládanými okurkami a cibulí a vychutnávala její chlad. Když ji tem jednou pětiletý Petr objevil, nadšeně si sedl vedle ní.

„Co tu děláš, mami?“

„Nic.“

„Tak proč jsi tady?“

„Jsem tu schovaná.“

„Komu?“

„Co komu?“

„Komu ses schovala?“

„Nikomu.“

„Jojo. Jinak by ses neschovávala.“

Eva se musela usmát. Petr byl rozumbrada, legračně uvažoval nad každou pitomostí.

„A proč ses schovala?“

„Protože.“ Eva zavřela oči. Vlastně se opravdu schovala. Vůně cibule a česneku jí připomínala prázdniny u babičky. Jako malá si to nikdy neuvědomila, ale nikdy později už nebyla v takovém bezpečí.

„A já jsem tě našel!“

Kdykoli se pak Petr schoval, jedině do spíže. Tu noc, kdy od nich Pavel odešel, si do spíže přitáhl polštář a deku a přenocoval tu.

V paneláku podobná místnost není, pokoje jsou tam menší a stropy nižší. Eva chvíli zadumaně přemýšlela, kam si panelákoví obyvatelé ukládají marmelády. Bude se na to muset někoho z nich zeptat.

Eva se protáhla až jí zakřupaly klouby. Snažila se zhluboka dýchat, dlaněmi kontrolovala, jestli se jí zvedá hrudník, a ne břicho. Odmalička dýchala břichem a dosud se toho nedokázala zbavit.

Nakonec nebude špatné, když pokoj zaplní kanárci. Budou barevní a budou křičet a bytu nebude tolik smutno. Už odmalička vkládala neživým věcem duši. Dokázala si povídat se židlí, hrnečkem a jednou se dokonce omluvila rozštípnuté skleněné osobní váze, když na ni upustila květináč. Rodiče si toho brzy všimli a slušně toho zneužívali. Dojez tu polívku nebo jí to bude líto, říkala jí často máma.

Možná by si mohli do paneláku taky jednoho kanárka pořídit. Možná by jim ho paní Votrubová dala zadarmo. Eliška by pak možná přestala trucovat.

Ačkoli to nesměla přiznat, Evě bylo nesmírně líto, že byt opouštějí. Líbilo se jí tu, dobře by si dokázala vzpomenout, jakou měla kdysi radost, když se ho Pavlovi podařilo získat. Jako malá holka probíhala nadšeně prázdnými pokoji, obdivovala starodávné parkety a vysoké stropy. Nemohla uvěřit, že má muže, kterého miluje, a byt, v kterém s ním bude žít. Každý den se probudí a Pavla najde vedle sebe. Natáhne ruku a dotkne se ho kdekoli bude chtít. Obrovským návalem štěstí se tehdy rozbrečela. Pavel stál u okna a zkoumal výhled z okna, když mu s pláčem padla kolem krku.

„Co se stalo?“ lekl se. Objal ji a nechápavě hladil po zádech, která se otřásala srdceryvnými vzlyky. „Co se, proboha, stalo?“

Brečela beze slov, neuměla vysvětlit, jak nekonečně moc je šťastná, jak se ho nemůže nabažit a jak je schopná pro něho i umřít.

„Ty blázínku,“ pochopil Pavel.

Nenechal ji plakat dlouho, jako pírko ji zvedl do náruče a odnesl do budoucí ložnice. Na zem položil džínovou bundu, košili a Evin svetr a na improvizovaném tvrdém lůžku se dvě hodiny milovali.

„Víš, co bude tamhle v rohu?“ zašeptala pak Eva a ukázala k oknu.

„Fikus?“

„Ne.“

„Lampa?“

„Nene.“

„Hmmm, stativ s kamerou?“ Pavel vyprskl.

Eva ho bavila, pokládala mu často záludné otázky, které nikdy nedovedl správně zodpovědět.

„Ne. Bude tam… košíček.“

„Košíček?“ Pavel se vážně zamyslel. Eva se tiše zasmála.

„Jo, košíček.“

„Košíček s pletením?“

„Ne…“

„Košíček s… koťátkem?“

„Košíček s miminkem…“ Eva se dětsky smála jeho překvapení.

Košíček s miminkem v rohu ložnice do půlroku skutečně byl a v něm křičel malý a věčně rozčilený klučík. Když Petr vyrostl a přestěhoval se do modré postýlky ve vedlejší místnosti, proutěný košík s bílými volánky nezůstal dlouho prázdný. Za dva roky po narození kluka se v něm kroutila drobounká holčička.

Eva vytáhla z pod deky jednu ještě nocí zahřátou hubenou ruku a s roztaženými prsty ji zvedla ke stropu. Protáhla se. Prohlížela si svoje dlouhé pěstěné nehty. Nepřišla si nikdy krásná, dokonce věděla, že krásná není, ale nehty měla prvotřídní. Taky to bylo jediné, o co ve svém životě skutečně pečovala.

Nevadilo jí, když došel toaletní papír anebo máslo, ale měla vztek, když jí Eliška nechala vyschnout její oblíbený lak. Je marnivá. Babička se za to na ni vždycky zlobila. Už z peřinky se nadšeně usmívala na stříbrné a zlaté koule na vánočním stromečku a její nejoblíbenější hračka byla nová růžová mycí houba. Zamračeně se nadzvedla, aby viděla na budík. Za minutu půl šesté. Za minutu se probudí Natálie.

Eva se stulila do klubka a zachumlala se do zelené huňaté deky. Spát, spát. Nemuset vstát. Nemuset nikam chodit. Nemuset nic. Vzpomínky se jí draly do hlavy, i když pevně zavírala oči a potichu si drmolila abecedu. Už někdy v pěti letech se jí naučila nazpaměť. Písmenka se jí míhala před očima. Milovala písmenka, protože byla barevná. Nikdy nepřišla na to, jak se jí mohlo stát, že se jí písmenka v duchu vybarvila. Červené r, zelené h, modré p. Dlouho si myslela, že to mají i ostatní lidi, že je to něco jako barva očí anebo nebe.

Ať se snažila sebevíc, nervozity z dnešního setkání s Pavlem se nemohla zbavit. Neskutečné. Jak je možné, že kdysi nemohla dospat, počítala hodiny a minuty do chvíle, kdy se ho bude moct dotknout, tolik po něm toužila. Na rande s ním chodila jako náměsíčná. Stávala už hodinu před schůzkou v protější ulici a zpoza domu pozorovala, jak Pavel přichází. Kochala se pohledem na něho, na to, jak houpavým krokem chodí sem a tam, sledovala, jak se opřel o zábradlí a díval se do nebe. Pravidelně ho nechávala čekat o deset minut déle. Pak teprve vybíhala, aby se mu pověsila na krk. Nikdy její divadlo neprohlédl. Nikdy mu o něm neřekla, ani když si jednoho dne před ní klekl na koberec, dlouze se jí díval do očí a pak jí řekl, že jestli si ho nevezme, zemře.

Brali se měsíc na to.

Milovala ho tak, až jí bylo špatně od žaludku. Oblékala si jeho zpocená trička a blaženě vdechovala jejich vůni. V noci se k němu tiskla, jako by se každou chvíli měly rozrazit dveře a ona o něho měla nadosmrti přijít. Když se v práci zdržel, nemohla se soustředit ani na mytí nádobí, odbíhala k oknu a u dveří na chodbu dokázala stát strnulá celé dlouhé minuty. Se skloněnou hlavou si prohlížela jeho boty v botníku a deštník opřený v rohu u dveří.

Karta se spletitou cestou osudu otočila. Dneska také nemůže dospat, ale současně se nemůže dočkat, až bude jejich setkání za nimi.

Eva se přetočila na druhý bok. Vzpomínkám neuteče, dneska si ji skutečně vychutnaly.

Viděla před sebou Pavla, jako by to bylo včera, kdy ho našla ve tmavé ložnici s rukama v dlaních. Kufr plný jeho oblečení mu ležel u nohou.

„Nemůžeš mě takhle opustit! Nevydržím to!“ křičela na něho. „Nemůžeš!“ tahala ho za ruce, až ho z postele shodila na podlahu. Skočila po něm jako hladová a vzteklá kočka a zasekla se mu do saka. Nepral se s ní, ležel a rukama si přikrýval obličej.

„Nesmíš přece odejít!“ cloumala s ním tak dlouho, dokud se v postýlce neprobudila Natálka. Jakmile se ozval její pláč, Eva ochabla. Pustila Pavla, unaveně se zvedla a odešla do dětského pokoje. Ani si nevšimla, že za dveřmi byl schoulený šestiletý Petr.

Tu noc Eva spala v dětském pokoji na koberci vedle postýlky. Jako by malá Natálie tušila, že se v ložnici rodičů odehrává peklo, pobrekávala celou noc. Eva ji držela za ruku a konejšila. Jakmile se Natálka ztišila a ona se zvedla, aby se znovu pustila do manželova přemlouvání, dcera se znovu rozplakala. Ráno bylo nejhorší, jaké si člověk dokáže představit. V ložnici chyběl Pavel a v dětské posteli s prostěradlem s modrými slony Petr.

Ledovýma rukama svírala telefonní sluchátko.

„Buď si, kde chceš, ale Petra musíš vrátit,“ řekla cizím hlasem na pokraji hysterie.

Pavlova odpověď ji dostala do stavu, který nemůže pochopit ten, komu se nikdy neztratilo dítě. Hledali ho oba, prolezli dům od sklepa až po půdu, zběsile tloukli na dveře sousedů. Ale až přivolaný policista objevil spícího Petra ve spíži.  

 

„Mami… mami…“ ozvalo se pootevřenými dveřmi z vedlejšího pokoje.

Eva automaticky potichu vstala a bosa došla k Natálii.

„Ahoj, Naty,“ zašeptala a pohladila ji po čele. Dcera byla horká a lehce zpocená jako vždy, když ji nechala dlouho s peřinou po bradu.

Eva ji zkušeným pohybem prudce nadzvedla a vsunula pod ní bílou plastovou mísu lehce zavánějící močí. Dneska už bude muset mísu pořádně vydrbat čistícím práškem. Petr je sice v mnoha situacích pedant, ale některé důležité věci ho nechávají v klidu.

„V kolik hodin máte schůzku?“ zašeptala Natálie.

„V půl jedenáctý.“

„Za pět a půl hodiny je to za tebou.“

„Dík. Skvělá zpráva.“

„Neboj se, to bude rychlý.“

„Myslíš?“ Eva se smutně usmála a pohladila dceru po hlavě.

Vždycky si představovala, že holkám nechá narůst dlouhé vlasy. Těšívala se, že jim bude plést copánky po celé hlavě. Natálie byla už od tří let ostříhaná na kluka. Z praktických důvodů. Bylo s ní tolik práce, že ji Eva jednoho dne ostříhala sama. Na česání nezbýval čas.

„Bude mlčet, tebe to otráví a brzy odejdeš.“

„Nemůžu ho nechat mlčet.“

„Nemá to cenu, to přece víš. Nemůžeš po něm chtít něco, co nedokáže.“

„Ty jsi můj psychoterapeut, viď. Naočkovala tě Marie?“

„Já se o takových věcech s Marií přece nebavím.“

„To se mi nezdá. Mně Marie mluví do všeho.“

„Protože si do všeho mluvit necháš.“

Eva znovu pohladila Natálii po rozježených vlasech. Kdysi bývala z podobně rozumných odpovědí nesvá. Dneska už nic jiného nečekala. Zvykla si, že z dcery roste tolerantní, chápavá a zdvořilá bytost, tak odlišná jí samé. Tím spíš ji občas vytočilo, jak je Naty v některých situacích neschopná pochopit a řešit jednoduché věci. Odůvodňovala to neustálým dohledem. Natálie prakticky od svého narození nikdy neměla možnost rozhodovat se samostatně.

„Myslím, že už to je,“ vydechla Natálie.

Eva zpod ní vyprostila mísu, utřela ji a přetáhla jí noční košili přes stehna.

„Chceš otočit na břicho?“

„Na bok do místnosti.“

„Ještě spi,“ přetočila ji obratně Eva a utřela jí pusu od slin.

„Ty taky.“

„Zkusím to.“

„Zkus ho pozdravovat, ale jenom kdybys cítila, že je to vhodný. A hlavně ho nepřemlouvej.“

„Jasně.“

„A neříkej mu, že se mi stejská. Nehraj to na city. Je to trapný a nemá to cenu.“

„Tobě se nestejská?“

„Nestejská.“

Eva si přejela rukou oči. „Ale stejskalo se ti.“

„Jo, ale to bylo hrozně dávno. To jsem byla ještě malá.“

„Není to dávno.“

„Já tátu nemusím vidět, fakt ne. Takhle mi to docela vyhovuje.“

„Nevěřím ti.“

„Zkus někdy udělat, co ti říkám, uvidíš, že to pak nebude mezi vámi tolik skřípat.“

„Po kom jsi tak skvělá manželka?“

„Já vím, že je to těžký, ale zkus to, prosím tě.“

„Neslibuju.“

Eva za sebou potichu zavřela a došla na záchod mísu vylít. Často musela dát názorům své šestnáctileté dcery za pravdu. Jenom řídit se podle nich nedokázala. V pokoji si vlezla znovu do postele. Zadumaně si několikrát za sebou přečetla esemesku, která jí mezitím přišla.

Doufam ze te zase neboli bricho a ze nejdes k holici. Pozor na vylevy.

Marie umí být sarkastická. Eva se smutně usmála. Možná to je jeden z hlavních důvodů, proč Marie s Karlem vydržela žít pod jednou střechou tolik let.

 

Máma, i když jsme o tom nikdy spolu nemluvily, ví o mém zvláštním kontaktu s tátou. Vždycky fungoval přes knížky, filmy, počítač a mobil. Rozhodně si nepíšeme každý týden, nebo dokonce denně. Naše komunikace je plně závislá na edičních plánech nakladatelství a celosvětové filmové produkci. Táta pracuje jako filmový a především literární kritik. Není nijak slavný, ale jeho přehled bych chtěla mít. Bylo to těžké, ale za těch dvanáct let, co naši nejsou spolu, jsem se naučila nechávat vztahu mezi rodiči volný průběh. Občas řeknu mámě svůj názor, jako třeba právě teď. Za tu dobu si i oni mezi sebou vytvořili jakési podmínky, které trochu vržou. Není v tom už ale nic víc, než tátova chronická neochota, a především panický strach ze mě.