Základní pravidlo

Petra Braunová

 

„Tak…snad jsem ti řekl všechno, uf. Je vás tolik, že se mi to plete. Nikdy nevím, jestli jsem něco nevynechal. Rozuměl jsi tomu?“

„Ano. Tedy vlastně… já nevím. Bylo toho tolik…“

„Tak se ptej, ale dělej. Máš ještě osm minut. Víš, že nesmíš přijít pozdě.“

„Já…musel bych se zeptat na spoustu věcí. Některý oblasti mi jsou naprosto nepochopitelný.“

„Prosím tě soustřeď se jenom na to, kde budeš pracovat. Zbytečně se nerozptyluj.“

„To je tenhle seznam?“

„No jistě, že je to tenhle seznam.“

„Je dost dlouhý.“

„Přestaň se zbytečně znervózňovat. Mimochodem, jsi přesvědčený, že chceš ženu? Nechceš raději muže?“

„Ne. Muže ne. Ženy jsou… víc se mi líbí.“

„Dobrá. Ale buď připravený, že jsou s nimi větší problémy než s muži. Jsou… příliš ironické. Ale budiž. Nebudu už ti do toho mluvit. Je to tvoje svobodné rozhodnutí.“

„Ironické?“

„Ano. Většina z nich je příliš ironická. Nemudruj už a vyplň tenhle papír.“

„Co to je?“

„Test.“

„Test? Nikdo mi neřekl, že budu muset dělat nějaký test!“

„To dá rozum, že ti to nikdo neřekl. To by tě sem taky nikdo nedostal, že.“

„To ale není fér.“

„Trochu. Zvykej si. Na světě nic není příliš fér. Ale radši piš. Zaškrtni tu správnou odpověď.“

„A co když se spletu?“

„To neřeš. Škrtej.“

„Víte, jdu tam poprvé.“

„Samozřejmě, že to vím. Proto se tak klepeš?“

„Já…se snažím neklepat, ale nemůžu to zastavit.“

„To jsi chlap?“

„Ne…?“

„To byl vtip. Ironie, chápeš?“

„Aha.“

„No vidíš, s ženami to není jednoduché. Vážně nechceš raději muže?“

„Ne… myslím, že ne…“

„Prosím tě, seber se. To zvládneš. Sedm minut.“

„Já se bojím…“

„To se bojí každý.“

„Fakt každý?“

„Každý čtrnáctý.“

„Každý čtrnáctý?“

„To říkám ironicky. To byl pochopitelně vtip. Skoro každý se bojí. Je to prostě náročné, ale nic jiného ti nezbývá. Když už jsi tady a teď.“

„Ale já se bojím šíleně. Proto se tak klepu…“

„Podívej se na mě.“

„Ano?“

„Klepu se?“

„Ne… myslím, že ne.“

„Neklepu se vůbec. A to mám mnohem větší zodpovědnost než ty. Víš, co to je mít zodpovědnost za celý ten tyátr?“

„To jsem se taky chtěl zeptat, co vás to vůbec napadlo…“

„To bylo z nudy.“

„Z nudy? Fakt?“

„Ty jsi legrační. To byl přece taky vtip.“

„Aha.“

„Škrtáš dost rychle.“

„Vážně?“

„Vtip.“

„Aha…“

„Ty koukám vtipům moc nerozumíš.“

„Nevím. Asi ne.“

„No, teď už se nedá nic dělat. Zvykneš si. Časem je pochopíš.“

„A co když ne?“

„Tak se budeš trápit.“

„Já se ale nechci trápit!“

„Tak je budeš muset pochopit.“

„Ale…“

„Už to máš? Podej mi to.“

„Já… tady to je.“

„Skvělý! Ani jedna chyba!“

„Vtip?“

„Ne.“

„Aha.“

„Tak. Už je nejvyšší čas. Čtyři minuty. Jsi připravený?“

„Já se ale… hrozně bojím.“

„Čeho?“

„Všeho… prostě všeho.“

„To se mi snad zdá. To mi říkáš teď, po té sáhodlouhé přednášce? Víš, kolik jsem tu s tebou ztratil času? Mnohem víc než s ostatními.“

„Vím, ale…“

„To snad není pravda! Mám ti poručit?!“

„Ne… To ne…“

„Tak vidíš. Všechno přece znáš, zkoušku jsi udělal na výbornou, tak se nemáš čeho bát!“

„Ale… já se prostě bojím!“

„Podívej se… trpělivosti mám dost, ale… i nekonečno má své meze! Okamžitě se seber a zmiz! Nemusíš tam přiletět na poslední chvíli.“

„Nekonečno nemůže mít meze, to by nebylo nekonečno.“

„Skvělý, to se ti povedlo. Tak mi tu na závěr chceš ještě filozofovat nebo co?“

„Nechci… Jenom… jenom jsem to řekl, no. Že to není pravda, že by nekonečno mělo své meze.“

„Jenže to byl zase vtip! Ironie! Chápeš?!“

„Zase vtip?“

„Ano. Vtip!“

„Nechápu. Právě proto se bojím.“

„Ty se bojíš ironie?“

„Taky. Neumím ji rozeznat. Popletu to.“

„Na světě není jenom ironie! Taky přetvářka, faleš a zloba a tisíc dalších věcí, kterých se můžeš bát. Ale kdyby se každý bál jako ty, lidstvo by vymřelo.“

„Ach…“

„Prosím tě netvař se tak! Samozřejmě je tam ještě pravda a láska. Jenže se nějak nemůžou dostat ke slovu. Je to boj. Máš tři minuty.“

„Bude to strašně těžké!“

„Těžké, ale krásné. Svět je hotový lunapark.“

„Lunapark?“

„Víš, co znamená lunapark?“

„Kolotoče, houpačky? Střelnice?“

„Jo, houpá se každý druhý. A střílí se o sto šest.“

„To je šílené…“

„Ale zábavné. Uvidíš sám. Zábava na prvním místě. Nedivím se jim. Taky se rád bavím.“

„Ale…“

„Zdržuješ všechny za sebou, nevidíš?“

„Vidím… ale… možná, kdybyste mi to znovu vysvětlil…“

„Zešílel jsi? Za minutu a půl? Přestaň se podceňovat. Všichni před tebou to zvládli, tak to zvládneš taky.“

„Nezvládli.“

„Ty jsi vážně jako mezek. Dobře. Máš pravdu. Někteří to nezvládli. Ale to neznamená, že bys to nezvládl ty. Opakuju znovu – zkoušky jsi udělal. Není co řešit.“

„Ale něco jiného je teorie a něco jiného praxe. Sám jste to říkal.“

„Víš co? Přestaň diskutovat. Je to tvoje poslání. A navíc už je na cestě. Nesmíš ji nechat čekat. Už máš jenom padesát osm vteřin!“

„A…“

„Máš štěstí. Tahle tě nebude moc zlobit. Na to mám nos. Bude to snadná služba.“

„A je hezká?“

„No super, takže strašpytel a marnivý k tomu.“

„Byl bych radši, kdyby byla hezká, no…“

„Teď jí to sice ještě nebude dvakrát slušet, ale jednou bude moc hezká.“

„No vidíte – kluci se za ní potáhnou a já nic nezmůžu.“

„Nemusíš nic zmáhat. Máš jeden jediný úkol.“

„Mám strašný strach!“

„Tak ho měj. Víc už pro tebe udělat nemůžu. Když si budeš opakovat základní pravidlo, nic se nestane.“

„Základní pravidlo…“

„Víš co? Pro jistotu mi ho zopakuj znovu. Ale rychle, dvacet vteřin!“

„Opatruj ji ve dne v noci od škody a od zlé moci.“

„Nádhera. Vidíš, jak ti to jde.“

„To bylo ironicky?“

„Nebylo.“

„Ach…! Bolí mě břicho!“

„Teď!“

„Bože!“

„A těmi křídly tak nemáchej, nebo si je úplně zničíš! Musejí ti vydržet sedmdesát dva let!“