Výměna

Petra Braunová

 

Ten den začal úplně normálně. Vlastně, když o tom teďka tak přemýšlím… tak mi bylo trochu špatně. Jenže to taky nebylo nic zvláštního. Tlačenka, kterou jsem si dal před spaním, už moc nevoněla. Když jsem ráno otevřel oči, cítil jsem, že mě něco tlačí v břiše. To spraví panák, řekl jsem si a když jsem se konečně odhodlal vstát, tak jsem si ho v kuchyni nalil. Žbluňknul mi do žaludku, ale o moc líp se mi neudělalo.  

Obvykle se před šichtou sprchuju, od tý doby, co měli chlapi ráno v šatně kecy, že jim dvakrát nevoním, ale tentokrát jsem to vzdal. Máčet se ve vodě se mi nechtělo.

Cestou k autobusu jsem se párkrát zastavil. Nějak mi docházel dech a taky jsem měl trochu pocit, že se pozvracím. Žaludek se mi houpal a tak jsem si v duchu svatosvatě slíbil, že do tý masny na rohu už nevlezu. Budu chodit k nádraží, i když je to dál, ale uzeniny tam mají mnohem lepší barvu. Jo, zabíjačka, ta se pane musí dělat s láskou!

V autobusu jsem si chtěl sednout, ale nebylo místo, natlačila se tam partička takových utřinosů, bůhvíkam to jelo. Pokřikovali na sebe až mě brněla hlava. Proto jsem se ani nedivil, že jsem sebou v jedný zatáčce švihnul. Pustili mě sednout si jako starýho dědka, ale nepomohlo to. Co se to sakra děje? Říkal jsem si, když jsem se sunul v tom ranním davu, co proudí k nám do fabriky, k vrátnici. A tam jsem ho uviděl. Hrklo ve mně, hned jsem věděl, že čeká na mě. To by člověk neřek, jak mu jsou najednou některý věci jasný, fakt že jo.

Stál skoro v pozoru a upřeně si měřil všechny, co sahali po svých průkazkách a cpali je do píchaček. Chtěl jsem projít, jako by se nechumelilo, ale okamžitě byl u mě.

„Pan Hlíva?“ zeptal se zdvořile.

„Ano, to jsem já,“ řekl jsem a zastavil jsem se. Rovnou musím říct, že mi byl sakra nesympatický. Možná tím, jak nepřirozeně cenil zuby a tvářil se tak loajálně, že měl člověk chuť ho praštit do brady. Vlastně jsem si ho vždycky takhle nějak představoval.

„Půjdete se mnou.“

„Proč?“ vyhrkl jsem, jako bych nevěděl, o co kráčí, a protože jsem si myslel, že to nějak okecám. A taky za pár minut začínala směna a mistr je háklivej na každej pozdní příchod a já bych nerad přišel o pár stovek jen kvůli nějakýmu chlapíkovi a vůbec, třeba to není on.

„Protože jste na řadě.“ Chlapík pokrčil hubenýma ramínkama v šedivým baloňáku a na důkaz toho, že mluví pravdu, se vytasil s černým blokem. Otevřel ho někde uprostřed a ukázal mi hubeným prstem na řádek, na kterým stálo: Jaroslav Hlíva.

„Ale… já musím do práce,“ ohradil jsem se a cítil jsem, jak mi rozčilením píchlo tuhle pod žebrama. Cítil jsem, že se jen tak okecat nedá.

„Nemusíte,“ řekl a krátce se zasmál. „Člověk musí jenom zemřít. To přece víte. Do práce nemusíte.“ Znovu se zasmál, jako by řekl bůhvíjakej dobrej vtip.

Stál jsem zaraženej jako patník a díval se, jak se většina dělníků přesunula do továrny.

„Ale já...,“ nevěděl jsem co říct, protože se mi stáhnul krk a došlo mi, že člověk tady na to všechno na zemi nadává, jak může, ale když má odejít, tak se mu sakra nechce. „Já nechci.“

Muž pokrčil nos a prstem se podrbal v knírku pod ním.

„Já vím, já vím. To už jsem slyšel mockrát. Ale dělám taky jenom svou práci, co myslíte.“

„A… nešlo by to nějak…?“ sáhnul jsem do kapsy pro šrajtofli. Neměl jsem sebou moc peněz, ale dal bych mu ji klidně celou, to mi věřte. Jenže – chlap se tomu zasmál. „Všichni lidi jsou stejný. To už tady taky bylo. A rovnou vám povídám – nepomohlo to.“

„Ale já fakt nechci!“ vykřiknul jsem, protože jsem cítil, že mě začíná bolet na prsou a levá ruka mě začala brnět od konečků prstů až tuhle k lokti. „A nemůže to být nějakej jinej Jaroslav Hlíva? Víte kolik takovejch Jardů běhá po světě?“

Muž znovu otevřel sešit, chvíli se do něj koukal, pak zase na mě a řekl: „Ne. Jste to vy.“

A sešit rovnou natáhnul ke mně a já jsem se podíval na tu stránku a oči mi málem vypadly z důlků, protože jsem se na sebe koukal jako do zrcadla. Na tý fotce jsem byl vážně já, dokonce i s rádiovkou, kterou jsem měl zrovna na hlavě – no, prostě s tuhletou. Udělalo se mi vážně špatně. Musel jsem si sednout na zem.

„A nešlo by to přece jenom nějak…?“

„No…“ posunul si brejličky ke kořeni nosu. „Podívejte se, je mi to nakonec jedno, jestli to bude dneska Jarda Hlíva anebo Jarda Slíva,“ znovu se zas tak protivně zasmál. „Ale jednoho přivézt musím, to je jasný jako facka. Takže když si to s někým vyměníte – proč ne.“

„Vážně?“

„Jo. Ale musíte si pospíšit. Máte na to,“ a muž se podíval na hodinky „padesát čtyři minut.“

Rychle jsem se hrabal zpátky na nohy.

„Tak jo. Tak jo. Tak já někoho přivedu.“

„Nemusíte sem nikoho vodit, půjdu s váma,“ řekl blahosklonně až jsem měl zase chuť mu jednu vrazit, ale netrouf ´jsem si. Jasně, že ne.

Otočil jsem se a metelil zpátky do města. První, kdo mě napadl, byl můj soused. Je mu čtyřiaosmdesát a věčně si stěžuje, že ho něco píchá a bolí a že už ten život stojí za starou belu. Autobus jako na potvoru nejel. Počítal jsem drahocenný minuty a cítil jsem, jak ze mě leje pot, i když bylo brzy ráno a tím pádem docela zima.

Na starýho Drábka jsem zvonil nejmíň čtyři minuty, než se přištrachal. Zíral na mě s otevřenou pusou, do který si ještě nestačil nasadit zubní protézu.

„… no a tak jsem si říkal, že byste to mohl vzít za mě,“ ukončil jsem monolog a utřel si zpocený čelo rukávem. „Stejně říkáte, že už vás život netěší, a tak…“

„To jsem neřek!“ vykřikl.

„Jak to?“ podivil jsem se. „Říkáte mi to pokaždý, když vás potkám.“

„To není pravda!“ Bez zubů si dost šlapal na jazyk, ale do smíchu nám nebylo ani jednomu. Drábek pokradmu koukal na chlápka vedle mě, jako by se mu měl zavázat už jen tím, že se mu podívá do očí.

„Ale pane Drábek,“ zkusil jsem to znovu. „Zrovna včera jste mi říkal, že to stojí za hovno…“

„Nic takovýho jsem neřek!“

Nestačil jsem nic dodat, protože Drábek zabouchl dveře.

„Říkal to…“ obrátil jsem se rozčileně na muže. „Fakt to říkal.“

Muž pokrčil rameny.

Rozčileně jsem se drbal na hlavě.

„A může to být žena?“

Znovu pokrčil rameny.

„Klidně žena. Ale máte už jenom dvacet osm minut. Pak musíte se mnou tak jako tak.“

Vyběhl jsem z domu a zamířil přes park kolem pošty k tetě. Líba mě vždycky měla ráda. Sama děti nemá a já byl její oblíbenej odmalička. Bude jí pětasedmdesát a v poslední době už ani ven nechodí. Když jsem za ní byl naposledy, zrovna naříkala, že jí všude píchá a nic už jí na tom světě netěší. „Už mě tu stejně nic dobrýho nečeká.“ Jo, zrovna tak to řekla.

Teta otevřela hned. Byla překvapená, to dá rozum, co že tam takhle dopoledne dělám, a že jsem celej zelenej. Zvala mě dál, že mi uvaří kafe, ale já to na ni vychrlil už v chodbě.

„Teta, tak si myslím, že byste si to se mnou ráda vyměnila, ne?“

„Ale chlapče…“ zarazila se a prohlížela si muže vedle mě.

„Teta… je mi přece čtyřiapadesát a podívejte se, kolik je vám. To je přece nespravedlivý, ne?“

„Ale…“

„Teta, říkala jste vždycky, že mě máte ráda! Jako vlastního!“

„Ale to říkala, ale…“

„A taky jste říkala, že vás tu už nečeká nic dobrýho! Že už se těšíte na vašeho nebožtíka Vláďu!“

„To jsem neříkala!“

„Ale říkala!“

„Neříkala!“

Teta se najednou mračila a dost neomaleně mě vystrkovala ze dveří až se jí to podařilo. Sedl jsem si na schody, protože mě píchalo tuhle na hrudníku a taky jsem měl nohy jako z hadru.

Muž pokrčil rameny.

„Tak co?“

Ztěžka jsem oddychoval. Přemýšlel jsem až se mi z hlavy kouřilo. Vzpomněl jsem si na Haničku. Ne že bych ji nějak obzvlášť miloval, ale v poslední době jsem u ní byl víc než často. Nebudu jí přece přiznávat, že chodím za její svíčkovou, kterou vaří prvotřídní.

A ta mě přece miluje! Co na tom, že je o dva roky mladší. Děti už má velký a chybět jim přece tolik nebude. Stejně na ně většinou nadává. A jestli mě miluje, měla by to pro mě udělat!

Vstal jsem a udýchaně si to zamířil do prodejny textilu. Hanka byla překvapená, že mě vidí. Cítila se před kolegyněmi polichoceně, v životě jsem za ní v práci nebyl. Jenže když jsem jí řekl, proč jsem přišel, spadly jí obě brady najednou. Musel jsem svoje přání zopakovat, protože jí to hned nebylo jasný.

„Říkala jsi přece, že jsi jako kůl v plotě! Že kdybys umřela, tak bys tu nikomu nechyběla!“

Hanička mlčela. Baculaté tváře jí zbledly. Rosolovité brady se roztřásly.

„Nee… to jsem nee… neříkala.“

„Ale říkala! Vzpomeň si přece!“

„Nee…“

„Říkala jsi, že mě miluješ víc než sebe, ne?“

Hanička mlčela. Udělalo se mi zle. Musel jsem na vzduch.

Venku si muž významně poklepal na hodinky.

„Chtělo by to… nějakýho sebevraha.“

Cítil jsem, jak mě košile škrtí u krku. Rozepnul jsem si ji.

„Ale kde ho vzít?“ Podíval jsem se prosebně na muže. „Vy byste o někom nevěděl?“

Muž si povzdychl.

„O jednom jo. Ale je to poslední pokus.“

Přikývl jsem. Poslední. Musí to vyjít. To vyjde.

Dívka opřená o zábradlí měla dlouhé rozpuštěné vlasy. Třásla se zimou. Poklepal jsem jí na rameno. Po tváři jí tekly slzy. Musel jsem svou prosbu opakovat třikrát, protože voda pod námi hučela. Křičel jsem na ní, že má jenom osm minut na to, aby tady pánovi odkývala, že si to se mnou vymění, o nic nejde, přece se rozhodla umřít sama, tak… Dívka zírala s očima dokořán, pak se náhle chytila za uši, otočila se a utíkala pryč.

„Počkejte!“ křičel jsem za ní. „O nic nejde, přece jste se chtěla zabít sama!“

Pelášila pryč, pořád s rukama na uších.

„Mrzí mě to,“ řekl muž. „Ale už není čas. Už musíme.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Nedá se to…“

„Bohužel.“

Rozhlédl jsem se. Z nebe padal déšť, obloha byla tmavá, na obzoru jsem viděl, jak se z komínů naší továrny kouří. Nic krásného, ale věřte mi, že bych dal srdce za to, abych tu mohl zůstat.