Vážený pane,

 

             Možná mi nebudete věřit ani rozumět, možná budete považovat můj dopis za zbrklý, za zmatečný, napsaný v tom nejhorším citovém rozpoložení, ale není tomu tak. Píšu s chladnou hlavou, každé slovo se snažím zvážit a promyslet. Proto Vás snažně prosím, abyste nebral můj dopis na lehkou váhu. K jeho napsání se odhodlávám už několik let.

             Prakticky od samého nástupu k Vám do služby jsem pocítil, že něco mezi námi není v pořádku. Nejste první, pro koho pracuji, ale určitě jste první, u koho bytostně cítím marnost svého počínání. Snažím se Vám od první chvíle sloužit poctivě, svědomitě a bez odmlouvání, ale situace je čím dál horší. Možná to nepociťujete tak silně, jako já, možná Vás to dokonce ani nenapadlo, ale věřte, že se pro mě stala moje práce utrpením. Přestože vím, jaké pro mě bude mít opuštění služby následky, musím to učinit.

             Tímto Vám, můj pane, dávám výpověď.

             Vím, asi je nutné, abych svoje chování ospravedlnil, vysvětlil, a to jasně a konkrétně. Uvedu zde prosím jenom některé příklady, abyste mě lépe pochopil. Možná i Vám pak bude jasné, že moje výpověď je jediné řešení.

             Vybral jsem si Vás, protože jste byl půvabné a chytré dítě, svým způsobem jsme si velmi podobní. Vše nasvědčovalo tomu, že budeme ideální pár. Brzy jsem ovšem pocítil, jak jsem se spletl. Začalo to už tehdy, když jsem Vás žádal, abyste se tolik nenakláněl z Vaší postýlky. Prosil jsem Vás ze všech sil a snažil se Vás pevně držet – ale pral jste se se mnou a křičel tak silně, až jsem se musil chytit za uši a Vy jste mi tím pádem vypadl. Já vím, jizva na Vašem čele není zas tak velká, říkala to nakonec i Vaše matka, ale přesto jsem při pohledu na onen šrám vždy pocítil stud nad svou neschopností.

             Stejně tak nemožně jsem se cítil, kdykoli jsem se Vás snažil ve škole udržet v klidu, abyste unikl poznámkám a nevůli učitelů. Přesto jste – jak sám dobře víte – školou prošel s velkými obtížemi a na Vašem vysvědčení se z chování neobjevila jiná známka než trojka. A za to, jak jste – proti mému velkému nabádání – rozbil schválně okno v ředitelně – za to opravdu nemůžu. Nebo tehdy, když jste píchal do vosího hnízda – já to byl, kdo na Vás křičel, že vyletí zase jenom vosy. Marně.

             Velkým fiaskem pro mě ovšem bylo pomáhat Vám ve vztahu s ženami. Ani jednou jste nedal na moje rady, ani jednou jste se nesnažil být jemný a citlivý, ani jednou. Proto Vás také všechny opustily. Ne kvůli tomu, že bych se nesnažil já – to prosím zdůrazňuji – ale jen a jen kvůli Vám. Vím, že už nemám co ztratit, a tak si troufnu poukázat i na to, že jste se mě ani nesnažil poslouchat, když jsem Vám několikrát jasně zdůrazňoval, že násilí plodí jen násilí, a to od chvíle, co svět světem stojí. Nemohl jste se pak prosím divit, když jste byl bodnut svým vlastním nožem pod lopatky. Za to, že jste přežil, můžete skutečně děkovat jen mě, strávil jsem u Vašeho lůžka v nemocnici nepřetržitě sto šedesát osm hodin. Bohužel vím, že by Vás něco takového ani nenapadlo. Vždy jste byl nevděčný.

             Absolutní marnost ve své snaze jsem ovšem poznal při všech Vašich zaměstnáních. Ačkoli jste to byl Vy sám, kdo mě prosil, abych Vás ráno včas vzbudil, nikdy jste nevstal. Nikdy jste nepochopil, jak se máte chovat – jako podřízený. Přestože jsem se Vás snažil při jednáních usměrňovat, dokonce i pusu jsem se Vám snažil zacpat, marně.

             Necítím se absolutně vinen za to, že jste dopadl tak, jak jste dopadl. Vždy jsem se snažil být Vám nablízku, držel jsem nad Vámi svou ochranou ruku, prosil jsem Vás z celého srdce, abyste mě poslechl. Nikdy jste se o to ani nepokusil. Jsem velmi, velmi unavený. Bez cizí pomoci nedokážu ani zamávat křídly. Je mi to líto, ale skutečně Vás musím opustit. Je nejvyšší čas. Jsem přesvědčený, že Váš život zvládnete sám. Přeji Vám vše dobré.

 

                                                                                                           Váš Anděl Strážný