Vánoční

Petra Braunová

 

„Tady to voní!“ Přiběhl do kuchyně Martínek. Stoupl si na špičky a z tácu na kuchyňské lince rychlostí blesku shrábnul hrst jader ořechů a nacpal si je do pusy.

„Nespal se! Trouba je horká!“ chytila jsem ho za ruku. Ještě pár minut a další várka vanilkových rohlíčků bude hotová. Možná je na pečení trochu brzy, ale loni jsem pekla ještě na Štědrý den, toho se letos musím vyvarovat. A těch dvanáct druhů cukroví zabere čas.

„Neber to! Vyloupej si svoje!“ vykřikla Pavlínka, která mi celou tu dobu, co si její čtyřletý bráška hrál, s loupáním vlašských ořechů poctivě pomáhala.

„Co mám dělat?“ Martínek se s plnou pusou hrnul ke stolu.

„Nic! Běž pryč!“ odháněla ho osmiletá Pavlínka. „Babi, ať jde pryč!“

„Ale nech ho! Je kluk – má velkou sílu – bude ořechy mlít.“

Pomohla jsem Martinovi upevnit ke stolu mlýnek na ořechy. Bylo mi jasné, že u toho vydrží jen chvilku, stejně jako jeho táta Pavel, když byl malý. Do všeho je stejně jako on vždycky moc hr, a u ničeho dlouho nevydrží. Musela jsem se smát, když jsem sledovala, s jakou vervou točí starodávnou kličkou. Mohl by vyprávět, tenhle mlýnek, napadlo mě. Kolik dětských rukou už se o něj popralo! Zdědila jsem ho po své mamince a ta ještě po své, kterou jsem nikdy nepoznala. I já si pamatuju, jak mě bolely od mletí ruce. Zvláštní, že pečení vánočního cukroví je pro všechny děti tak lákavé. Mlít ořechy, vykrajovat linecká kolečka anebo plnit formičky pracen by chtěli dělat všichni. Zato když potřebuju pomoct nakrájet jablka do štrůdlu, nepřihlásí se nikdo.

Přes sítko jsem nasypala do mísy moučkový cukr a smíchala ho s vanilkovým.

„Já budu obalovat!“ dovtípila se hned Pavlínka, když jsem z trouby vytáhla plech s rohlíčky. Povedly se náramně, usmála jsem se na ně. Vzpomněla jsem si na svoje první nepovedené vánoční cukroví, které jsem pekla první rok po svatbě. Na ty pokroucené a na koncích zčernalé potvůrky. Je fakt, že za těch dvaačtyřicet let jsem se zdokonalila. Opatrně jsem krásně vytvarované rohlíčky kladla do mísy s cukrem. Pavlínčiny hbité prstíky je začaly obalovat.

„Musíš rychle, jinak se cukr nepřilepí!“ poučila jsem ji stejně jako před lety moje maminka mě.

„Já budu taky obalovat!“ Martin hned pochopil, která práce je zábavnější.

„Ne ne! Já!“ křičela Pavlínka. Než jsem stačila zabránit bitce, několik rohlíčků se rozpadlo napadrť.

„Tak si to snězte,“ povzdechla jsem si s pohledem na hodiny. Teprve půl čtvrté. Ještě tři hodiny, než si pro ně rodiče přijdou… Sice vnoučátka miluju, ale ty jejich věčné půtky mě ničí.

„Mně už to nebaví, mně už to nechutná,“ prohlásila po chvíli Pavlínka. S pusou od cukru a s upatlanýma rukama se zvedla od stolu. „Co mám dělat teď?“

„Běžte se umýt,“ s úlevou jsem je vyháněla z kuchyně. Každoročnímu pečení vánočního cukroví s vnoučátky jsem už učinila zadost, pomyslela jsem si spokojeně. Konečně bude práce lépe ubíhat.

„Co máme dělat?“ Pavlínka s Martinem se znovu objevili v kuchyni.

„Už jste napsali Ježíškovi?“ Pracně jsem na válu propracovávala těsto na kokosky. „Napište Ježíškovi!“ Dopisů Ježíškovi jsem nasbírala za ta léta desítky. Pavla hra na Ježíška bavila ještě, když mu bylo pětadvacet. Ježíškovi jsme psali všichni, i já s manželem. Všechny dopisy mám pečlivě schované a dokud Václav žil, bavívali jsme se nad nimi každý advent. Dva roky už jsem ale tu papírovou krabičku převázanou bílou mašlí nerozbalila. Těžko říct proč,  ale docela jistě vím, že by mě tentokrát rozbrečely. Pamatuju si je ale dobře, zvlášť ten od Pavlíka ze čtvrté třídy – Ježíšku, přeju si foťák, který funguje… Nepřímo si tak stěžoval na to, že rok před tím dostal pod stromeček starou flexaretu, která sice krásně cvakala, ale nepořídila ani jeden snímek… Od té doby, co jsem sama, jsem Ježíškovi nenapsala. I když Štědré večery trávím se synovou rodinou, psaní Ježíškovi už se pro mě stalo minulostí.

Pavlínka hned horlivě utřela stůl a ze šuplíku přinesla dopisní papíry. Je po své matce, to se musí uznat. Stejně jako ona má špičatý nos a v krvi houževnatost. Vezme-li si něco do hlavy, udělá to hned a co nejlépe. Když Pavel přišel s tím, že se bude ženit, a poprvé nám Ivu představil, hrklo ve mně. Ta drobná tmavovlasá dívka měla ve tváři odhodlání ovládat svět, a začít právě naším Pavlem. Jenom díky každodennímu napomínání manžela jsem se naučila jim do života nezasahovat.

„Já neumím psát!“ nabíral k pláči Martin. Stejně jako Pavel si s většinou problémů neví rady, je to až k nevíře, jak člověk podléhá svým genům.

„Nevadí, něco namaluj, Ježíšek to pochopí,“ radím mu. Uplácala jsem těsto do koule a umyla si ruce. Vykrajovat budu až děti odejdou, jenom by mi překážely.

„A vážně si to Ježíšek přečte?“ Pavlínka po mně mrkla okem. Je mi jasné, že na existenci Ježíška pomalu a jistě přestává věřit, ale je to jedno z těch dětí, které to nedá nikdy najevo. Ani v dospělosti.

„Jasně, že si to Ježíšek přečte.“

„Úplně všechny dopisy?“

„Všechny.“

„A jak to stihne? Dětí je přece strašně moc?“

Pavlínka je chytrá, to se musí nechat. Současně vím, že pravdu slyšet nechce.

„Ježíšek přece umí čarovat…“

„A všechno splní?“

„Když budete hodný, tak jo.“ Geniální odpověď děděná z generace na generaci. Když dítě hledá pod stromečkem vytoužený raketoplán za pět tisíc, tak pečlivě popsaný v dopisu Ježíškovi, vždycky je možné říct, že zlobilo.

Pavlínka se konečně přestala ptát a krasopisně s vyplazenou špičkou jazyka napsala Ježíškovi seznam přání na celou stránku. Martin zase několika velkorysými čarami na papír namaloval bagr. Obě pečlivě zalepené obálky s nápisem Ježíšek Nebe pak Pavlínka položila na okenní římsu.

„Brrr, tam je zima,“ rychle okno zavřela.

Venku už se snesla tma, mrzlo až praštělo, ale venku vládl takový holomráz, bez sněhu. Ale do Vánoc zbývá skoro měsíc, určitě se nějaký sníh objeví. Vánoce… jak je miluju! Sice si určitě neodpustím slzy, to když si budu představovat Václava, ale za ty dva roky už jsem se je naučila docela dobře polykat. Nakonec tyhle dva pod stromečkem tak řádí, že není na vzpomínky čas.

„Máma! Táta!“ vykřikly děti, když uslyšely zvonek. Oba dva letěli ke dveřím.

„Ahoj, Líbo, ahoj, mami,“ Iva s Pavlem se objevili v kuchyni, tváře červené od mrazu, oba jako vždy elegantně oblečení a upravení. Už od samého začátku jim to vedle sebe moc slušelo. Podali mi ruku a políbili na tvář. Zvyk, který zavedla Iva. „Nezlobily tě moc?“ Iva se umí chovat, to se musí uznat, ne nadarmo udělala poměrně rychle tak skvělou kariéru manažerky.

„Nezlobily!“ vykřikl Martin.

„Tak to je super, protože máme skvělou zprávu…“

Iva se usmívá, v očích se jí zablýsklo. Pavel se také usmívá, ale já vidím za jeho úsměvem nějaký stín. Nikdy mě neoblafnul. V břiše mi zatrnulo.

„Tak si představte…. Že vyšel ten Hong-Kong!“

„Hurá!“ vykřikla Pavlínka a vyhodila ruce nad hlavu. „Hurá!“ Martínek seskočil ze židle.

Pro pána krále! Už jsem doma… Akce Hong-Kong, o které slyším už od jara. Tak se tedy povedla… Hong-Kong – stát ve státě, lidské mraveniště, město z betonu, oceli a skla, město bez nebe, ale centrum světového byznysu a továrna na peníze. A tam teď na rok můj syn se svou rodinou odletí, protože jeho úspěšná žena byla vybraná firmou jako vhodný zástupce progresivní společnosti… Zhoupla se mi kolena, ale úsměv naštěstí vydržel. „Kdy odletíte?“ ptám se a mnu v rukou utěrku. V krku sucho a v hlase chvění, marně maskované pokašláváním.

„Za tři neděle, těsně před Vánoci, ale Štědrý večer už budeme slavit tam,“ Iva se šťastně usmívá. Chápu jí. Čím dřív, tím líp. Ani jeden hong-kongský dolar nazmar.

Pavel mě pohladil po rameni a do pusy si rozpačitě nacpal pár rohlíčků.

„Teda mami, ty by ses mohla pečením vánočního cukroví živit.“

Uhýbám očima. „Dám vám s sebou, počkejte…“ Zbrkle rovnám rohlíčky do krabičky. Tři neděle. Za tři neděle budou pryč. Za dvacet jedna dnů budu tady v té kuchyni sama.

„Babičko, ahoj,“ děti už navlečené do kvalitních péřových bund s palčáky na rukou ke mně nastavují obličeje a zdvořile nabízejí pusinky.

„Ahoj, ahoj.“ Loučíme se. Vím, že mi zítra Pavel zavolá anebo se tu zastaví, cítím to z jeho stisku ruky. Určitě mě bude uklidňovat, mami, přej jí to, je to velká šance a obrovská zkušenost… Určitě mu to odkývám, já vím, Pavlíku, já vím, já to přežiju. Rok uteče jako voda, řekne mi určitě a obejme mě a bude mě držet tak dlouho, dokud mi potečou slzy…

Zavřela jsem za nimi dveře. Došla jsem k oknu a ještě jim zamávala. Až pak jsem došla k zásuvce a vytáhla čistý papír a obálku.

Milý Ježíšku, už dlouho jsem ti nepsala. Ale to neznamená, že jsem na Tebe přestala věřit. Vím, že toho máš moc, vím, že splnit některá přání dá zabrat. Proto tě prosím z celého srdce jenom o jedno – ať je na Štědrý den sníh… Ať padá už od rána, hebký, něžný, bílý a krásný. A ať není moc velká zima, chtěla bych se totiž celý večer procházet. Víš, že nemám zimu moc ráda a snadno nastydnu. To je všechno. Slibuju, že budu hodná. Děkuju Ti moc.

Podepsala jsem se. Papír jsem pečlivě složila a vložila do obálky. Otevřela jsem okno a položila svůj dopis vedle obálek dětí. Zima se hrnula dovnitř, ale přesto jsem se ještě chvíli dívala ven. Na černé ledové obloze mírumilovně zářily miliardy hvězd. Usmála jsem se. Mně neoblafneš, Ježíšku. Já vydržím být hodná.