Tři sudičky

Petra Braunová
 
Určitě jste to někdy zažili.
Ráno vám zařinčí budík do ucha, přetrhne hezký sen a vrhne vás do reality.
Ležíte dál v posteli, mnete si čelo a zamračeně sledujete pavučinu v rohu na
stropě. Co se mi to jenom zdálo... snažíte se marně. Sen je pryč, místo něho si
vybavíte váš pracovní diář a rozbolí vás břicho.
Ach jo, ach jo, vstáváte, otřesete se zimou, zamračeně hledáte pantofle.
Přestože jste v nich včera došli až k posteli, teď tam nejsou. Bosi dojdete do
koupelny, ale musíte čekat - dveře jsou zamčené, protože se vaše pubertální dítě
ještě dostatečně neprohlédlo v zrcadle.
V kuchyni si uvaříte čaj a díváte se na šedivé nebe. Pak si všimnete špinavých
oken a s povzdechem se odvrátíte.
Stojíte před zrcadlem, hledíte na sebe a připadáte si staří, starší, nejstarší
na celém světe. Zrcadlo, zrcadlo, mumláte si, řekni mi, prosím, kdo je na světě
ošklivější než já... ale rychle prosím! A pak si povzdychnete: jak se to jenom
mohlo stát? Tohle snad přece vůbec nejsem já...
Kde jsou ty sudičky, co mi předpovídaly krásu, lásku a štěstí?
Pocit marnosti je tu. Pocit, že potřebujete utéct, sami před sebou, před svými
starostmi, před svými povinnostmi. Vypnout. Takový pocit na člověka padne
snadno, zvlášť, vládne-li nám několik měsíců takové bezpohlavní počasí -
zima-nezima, ani ryba ani rak.
Ach jo... kdy jsem naposledy dostala kytku, dárek, pusu...?
Vůbec si nevzpomínám - muselo to být někdy v minulém století.
Cítím, jak tomu pocitu propadám. Musím pryč! Někam, kde ze sebe shodím všechny
starosti, svléknu všechny vrstvy, kde ucítím, jak mi blahodárné teplo prostupuje
všemi póry rovnou k srdci.
Možná si většina z vás představila písečnou pláž a žhnoucí slunce na druhé
polokouli, ale já zvolila variantu mnohem rychlejší - a levnější. Odešla jsem do
sauny.
S provinilým pocitem, že opouštím kancelář, přestože bych měla vyřizovat desítky
důležitých věcí, jsem se v šatně svlékla a jen s ručníkem v ruce jsem vstoupila
do rozpálené místnůstky.
Překvapeně jsem zamrkala - seděla tu žena ve věku mé matky a usmívala se.
"Dobrý den," pozdravila jsem ji plaše, a usedla vedle ní. Je to vždy zvláštní
pocit - být vedle někoho docela nahá - člověk se nemá za co schovat, nepomáhají
ani císařovy nové šaty. V sauně vyplavou na povrch všechny ty nehoráznosti typu:
"...tenhle větrník vypadá nádherně, pro jednou si dám..., ... normálně sice
nesladím, ale pro jednou..., ne, dneska se mi cvičit nechce, pro jednou
vynechám... V sauně pak zjistíte, že těch "pro jednou" bylo nějak moc. Zatímco
jsem si za chvíli připadala jako v peci, pot se ze mě jen lil, stará dáma se
neustále usmívala, masírovala svoje štíhlé tělo sisálovou žínkou a pak na mě
náhle mrkla: "Vy se ale tváříte. Přestaňte myslet na práci - uvolněte se."
"Jak to víte, že myslím na práci?" vyhrkla jsem.
"Přesně tak jsem se totiž tvářila taky - dokud jsem nebyla v důchodu," usmála se
šibalsky. Rozpačitě jsem ji pozorovala - musela jsem v duchu uznat, že je ve své
uvolněné nahotě elegantní.
"Dám vám dárek, chcete?" řekla náhle.
"Dárek?" Hlavou mi blesklo moje ranní rozjímání. Sudička...! Podívala jsem se na
její prázdné ruce. Chce mi snad propána věnovat svůj mokrý ručník?
"Nic ve zlém, ale potřebujete zpevnit břišní svaly," mrkla na mě a předvedla mi
jednoduché dechové cvičení.
"Několikrát denně - třeba i v kanceláři."
Rozpálená ze sauny jsem se chladila ve studené vodě. V hlavě zmatek. Myšlenky na
práci jsem zaháněla s největším vypětím. V zrcadle jsem pak se zděšením
pozorovala svou vykulenou červenou tvář. Zrcadlo, zrcadlo...
Jak dlouho jsem vlastně nebyla u kosmetičky? Byla - nebyla, dávno tomu...
V kosmetickém salonu jsem se odevzdaně posadila do křesla a zavřela oči. Kdy já
se vrátím do kanceláře, to je ve hvězdách...
Po tváři se mi rozběhly hebké prsty, zamrazilo mě až do morku kostí. Otevřela
jsem prudce oči. Usmívala se na mě - sudička druhá. Vrásky kolem očí se jí
rozběhly do všech stran.
"Uvolněte se. Teď nemusíte nikam spěchat. Zapomeňte na všechna jednání, platby i
termíny..."
"Jak to víte, že myslím na práci?" vydechla jsem.
„Masíruji ženské tváře už třicet let," zablýsklo se jí v očích. "Každá z vás
první minuty myslí na práci." Zavřela jsem oči a snažila jsem se poddat jemným
dotykům, které mě hladily po tváři. Vzpomněla jsem si na maminku. Vzpomněla jsem
si na babičku. Jak je to dlouho, co mě hladívaly? Uvědomila jsem si, jak moc mi
jejich konejšivé dotyky chybí. Vzpomněla jsem si ale i na svou sedmnáctiletou
dceru. Jak je to dlouho, co jsem pohladila já ji?
Po dvou hodinách jsem odcházela s jistotou, že se dnes do kanceláře nevrátím.
Nemusím se vrátit! Měla jsem nejasný pocit, že ji musím někde potkat - sudičku
číslo tři. Zašla jsem na přednášku - usedla mezi posluchačky, rozhlédla se - a
uviděla jsem ji. Pozorně poslouchala, pak se zvedla a rozhodně řekla: "Svět je
naruby. Nevím, milé dámy, proč by se měla dávat přednost někomu, jenom proto, že
je na této planetě kratší dobu než my."
Cestou na tramvaj jsem se zastavila v květinářství. Koupila jsem čtyři krásné
rudé růže.
Nádherně voněly.
Domů jsem dorazila se zvláštním pocitem pokory.
Dcera už ležela v posteli, v uších sluchátka, v rukou časopis. Usedla jsem k ní
na postel a pohladila ji po tváři. Překvapeně zvedla oči.
"Co je?"
"Nic," usmála jsem se a pohladila ji znovu.
"Co se děje?" vytáhla si sluchátka z uší.
"Nic," usmála jsem se a dala jí přivonět k růžím.
"Mami...? Pro koho jsou ty kytky?"
"Pro tebe."
"Pro mě?"
"Jo."
"Mami... fakt se nic nestalo?"
"Ne," řekla jsem, ale cítila jsem, jak se mi zaškrtil hlas.
"Mami..."
Dcera se natáhla a dala mi pusu. A pak, jak když byla malá, posadila se a
stulila se mi pod rameno. Chvíli mlčela, ale pak řekla:
"Mami...?¨"
"Ano?"
"Chceš přečíst, co mi napsal Martin?"
Nikdy v životě mi nedala přečíst, co jí psal Martin, Michal, Tomáš, Vláďa ani
Petr. Přikývla jsem. Dcera vyskočila a s potutelným hihňáním mi strčila pod nos
mobil, abych si přečetla esemesku od jejího současného přítele.
"Dobrý, ne?"
"Dobrý." Vstala jsem a chvíli se dívala, jak bleskově příteli odpovídá. Dívala
se na displej mobilu s takovým zaujetím, jako by to bylo otevřené okno do celého
světa. Vzala jsem růže a v kuchyni jim napustila do vázy vody. Nádherně voněly.
Odešla jsem do ložnice. Podívala jsem se do zrcadla. Dívaly jsme se na sebe a
usmívaly se.