Rozdíl mezi mužem a ženou

Petra Braunová

 

„Mami! Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“ Moje sedmiletá dcera vtrhla do kuchyně, sešit prvouky v ruce.

„Cože?“ Krájela jsem cibuli do guláše. Slzy jsem si utírala do košile na lokti.

„Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“ Dcera se na mě dívá a rozčileně přešlapuje. Je to školačka poctivá, všechny úkoly píše hned po návratu z družiny, obrázky vymalovává bez přetahování, v plnicím peru pečlivě vyměňuje inkoustové bombičky a v penále má pastelky seřazené podle velikosti.

„Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“ opakuje.

„No…“

Dívám se na ni. Upřeně mě pozoruje. Na vysokém chytrém čelíčku první vrásku od začátku školního roku. Prozatím si se všemi úkoly poradila sama.

„Tak jaký?“

„No přece…“ Jsem zaskočená. Přece jí nebudu v první třídě vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi mužem a ženou. Na to je přece hrozně malá! Vlastně se na ni stydím dívat dál. Obracím oči k prkýnku s cibulí a krájím jako o život.

„Mami! Slyšíš mě?“ Dcera zvýšila hlas. Dobře to umí. Dokáže si vyžádat pozornost. Je nesmlouvavá a jednou s ní bude mít její manžel problémy – pokud nebude tančit tak rychle, jak ona bude chtít.

„Co řveš?“ V kuchyni se objevil můj jedenáctiletý syn, přilákaný vůní pečícího se masa, které míchám v hrnci. „Mám hlad.“ Hrne se k lednici a otevírá ji.

„Počkej si na večeři,“ odháním ho.

„Mám děsnej hlad!“ vztekle bouchne dvířky od lednice. „Chci jíst hned teď.“

„Tak si vezmi jablko.“ Přisypávám do hrnce papriku. Maso se prudce škvaří. Pečlivě sleduji ten pravý moment, kdy ho zaliju horkou vodou.

„Mám hlad!“ mračí se syn. „Nechci žádný jablko.“

„Mami, jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“ Dcera přihopkala až ke mně a strká mi sešit prvouky pod nos.  

„Vypal,“ strčí do ní její bratr.

„Nech mě! Mami, ať mě nechá!“

„Nech jí,“ odháním oba. „Vezměte si jablko, než to bude.“

„Já nechci jabko,“ šklebí se syn a nakukuje do hrnce. „Kdy to bude?“

„Mami, jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“ ozve se znovu dcera, která si na prkýnku krájí červené jablíčko na kostičky a dává do mističky.

„Co to je za dementní otázku?“ ozve se syn a rychle hrábne rukou dceři po nakrájeném jablíčku. Polovinu úhledných kostiček si vrazí do pusy.

„Neber mi to! Mami! Ať mi to nebere!“ křičí dcera a chytá bratra za ruku. Ten se směje a obratně jí z misky sebere zbytek nakrájeného jablka.

„Neřízněte se!“ volám a beru jí z ruky nůž.

„On mi to sebráááál!“ pláče dcera.

„Tak si nakrájej nový,“ uklidňuju ji a hrozím na syna, který se pobaveně zubí. „Má si to hlídat. Když si nic nehlídá, nesmí se divit.“

„Já si nechci nic krájet znovu,“ pláče dcera. „Já už jabko nechci.“

„Nakrájej jí ho!“ poroučím synovi a v kuchařce po mojí mamince si znovu čtu přesný postup. Guláš vařím snad dobrý, i když pokaždé má jinou chuť. Snad je to tím, že jsem ho nikdy nevařila za plného soustředění.

„Nebudu nic krájet. Ať si ho nakrájí sama. Já žádný jabko nechci,“ šklebí se syn a znovu nakukuje pod pokličku.

V zámku zarachotil klíč. Dcera i syn běží do chodby a vítají svého otce.

„Tatí,“ slyším dceru, „jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“

„Cože?“

Manžel se objevil v kuchyni, naklonil se ke mně a dal mi pusu na tvář. Přesto jsem ucítila kouř z cigaret.

„Ty jsi kouřil!“ zamračím se. „Ráno jsi mi slíbil, že kouřit přestaneš.“

„Nekouřil!“ zubí se manžel. „A nic jsem neslíbil.“

„Slíbil.“

„Neslíbil.“

Manžel otevírá lednici. „Mám děsnej hlad.“

„Počkej si na večeři,“ odháním ho. Bráním lednici takřka vlastním tělem. Manžel s povzdechem usedne do křesla. Dcera mu podá červené jablíčko. Manžel otevře pusu a spolkne ho.

Syn se mu opře o kolena, dcera se mu vyšplhá na klín.

„Tati, jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“

„Holky jsou blbější,“ řekne syn.

„Nene! Ty jsi blbej!“ vykřikne dcera.

„Buďte ticho!“ ozvu se. „Fakt už buďte ticho.“

„Zeptej se maminky, jaký je rozdíl mezi mužem a ženou,“ usmívá se šibalsky manžel a svou milovanou dcerušku zatahá za cůpek.

„Máma neví.“

„Máma neví?“ zasměje se manžel a na naši dceru spiklenecky mrkne. „Ale ty to přece víš sama, ne, jaký je rozdíl mezi klukem a holkou.“

„Holky jsou pěkně pitomý. Ty od nás ze třídy určitě,“ řekne syn.

„Nene,“ řekne dcera. „Kluci jsou mnohem pitomější než holky.“

„Ale…,“ krotí je manžel. „Rozdíl mezi mužem a ženou je přece…“

„Ženy jsou drobnější,“ skáču rychle manželovi do řeči. Nějak si nedovedu představit, že by nahlas v naší kuchyni prohlásil, jaký je skutečný rozdíl mezi mužem a ženou, navíc před oběma dětmi.

„Ženy jsou něžné, křehčí než muži, lítostivější a mají větší smysl pro pořádek,“ recituju hlasitě.

„To je tedy pěkná blbost,“ vykřikne syn. „Bažantová od nás ze třídy je mnohem tlustší než já.“

„To jsou výjimky,“ zahušťuji guláš moukou. „Jinak jsou ženy mnohem drobnější a zranitelnější než muži.“

„Jo, to bys ji měla vidět, jak rozmlátila na škole v přírodě Martinovi Komárkovi čelo příčkami ze žebříku na posed,“ brání se syn. „Normálně mu tekla krev až na tričko. Třídní se z toho pak málem pozvracela.“

„No vidíš,“ ozve se manžel. „Jak je třídní křehká – je jí špatně z krve – protože je žena.“

„Mně je tedy taky špatně z krve,“ zašklebí se syn. „Já jsem se na to krvavý tričko taky nemohl dívat. A Martin strašně řval.“

„No tak to jste taky vyjímky, klukům vesměs krev nevadí, kluci nejsou tak křehký,“ říkám já. Donekonečna ke guláši přilévám střídavě vodu, střídavě řídké těstíčko z mouky a sůl. I kdybych se rozkrájela, můj guláš chutná pokaždé jinak.

„No, já myslím, maminko,“ řekne sarkasticky manžel, „že bych asi řval taky, kdyby mě někdo třísknul příčkou ze žebříku do obličeje. A to vůbec nejsem křehký.“

„Do obličeje ne. Do čela. Ale stejně dostala dvojku z chování.“

„A co tam tedy mám napsat?“ vykřikne dcera a zacloumá manželovými rameny.

„Kam?“

„Do prvouky!“

„No, napiš tam…“ Podíváme se s mužem na sebe. Oba cítíme, že ani jeden není schopný vyslovit před našimi dětmi ten pravý biologický rozdíl mezi mužem a ženou. Stud nás oba zabalil jako do pavučiny.

„No tak tam napiš pravdu, ne,“ ozve se náhle rozumně syn. „Napiš tam prostě ten rozdíl.“

„Pojďte se najíst,“ přerušila jsem ho zbrkle. „Už je to hotový.“

„A co tam tedy mám napsáááát,“ rozpláče se náhle dcera po večeři. Vezmu ji na klín a houpám na kolenou. Je tak drobná. Něžná a zranitelná, holčička moje.

„Napiš tam, že holčičky jsou hodnější, poslouchají víc maminky a když vyrostou, starají se o domácnost, umí vařit a umí se postarat o svoje děti. A kluci že jsou silnější, protože musí víc pracovat, ale chrání svou rodinu před nepřítelem.“

„Ale já to mám napsat jenom na jeden řádééééééék,“ dcera se nedá utišit.

„Neřvi! Mami, ať neřve!“ okřikne ji bratr, který právě dostavil hrad z lega. „Koukni, mami, to je, co?“ volá na mě a zatímco hrad opěvuji, jednou ranou pěstí ho znovu rozbourá.

„Napustím vám vanu,“ zvedám se s povzdychem.

„Já nemám úkóóóóól,“ pláče dcera.

„Tý jo, já taky nemám úkol,“ vyskočí náhle její bratr ze země, popadne svou školní tašku, obrátí ji naruby a vysype změť sešitů, učebnic a pastelek. Chvilku se v hromádce přehrabuje, než najde pomuchlaný sešit matematiky.

„Já to mám hned!“ volá na mě a mává rukou, protože tuší, co mám na jazyku. Bezmocně sleduji, jak během dvou minut namastil pár příkladů – tu a tam něco škrtnul a dvakrát si půjčil pravítko od své mladší sestry. Za chvíli mi přináší sešit vítězoslavně k podpisu.

„Co tam mám napsáááát,“ škytá dcera nad prvoukou.

„Víš co, já něco do rána vymyslím. Napíšeš to ráno, to bude hned,“ přesvědčím ji před spaním.

V tichém a tmavém pokoji pak tiše sedím a poslouchám dech svých spících dětí. Dcera si drží plyšového medvídka a tu a tam vzlykne ze spaní. Je to přece nedávno, co se narodila, co jsem jí přebalovala plenky a oblékala do dupaček… Se smutným úsměvem ji pohladím.

Syn se po každém mém přikrytí odkopá a několikrát ze spaní vyprskne smíchy. Přestože už mu budu zase muset koupit nové boty, je to můj malý chlapeček, hladím ho po čele a přitisknu mu na tvář pusu. Moje malá zlatá nevinná děťátka. Čím déle budou nevinná, tím líp.

V kuchyni umyju nádobí. Pustím si potichu hudbu z rádia a nad hrnkem čaje pozoruji tmu z okna.

Slyším, jak se manžel vedle v obýváku směje nějakému televiznímu pořadu. Rozdíl mezi mužem a ženou…

Ještě než se dojdu vysprchovat, otevřu prvouku, kterou dcera nechala ležet na stole. Listuji v ní. Kapitola „Muž a žena“… překvapeně hledím na naturalistické obrázky a čtu: „Rozdíl mezi mužem a ženou je ve tvaru a velikosti jejich pohlavních orgánů. Pasují k sobě stejně jako zámek a klíč.“