Ptačí chřipka

Petra Braunová

 

Určitě jste to také zaregistrovali. Největším nebezpečím zdejšího jara nejsou uhrančivé pohledy černých myslivců, spolehlivě ničící manželství, ale… ptáci.

Vracejí se k nám z teplých krajin, a my, namísto toho, abychom je uvítali se vší parádou a s nadšením poslouchali jejich trylkování – se zachmuřenými obličeji pozorujeme každou labuť, která se zrovna neprohýbá smíchy… Co kdyby jí bylo špatně…co kdyby měla chřipku!

I já jsem podlehla té panice. Přestala jsem kupovat kuřecí maso, s dětmi jsem odmítla chodit krmit kačenky, dokonce i přes plot bych pro pírko už neskákala…

Odříkaného chleba největší krajíc. Při návratu z práce jsem přímo před vchodem do našeho domu ztuhla zděšením. Takřka na samém prahu nám ležel… mrtvý pták.

To snad ne! vykřikla jsem v duchu. To se může stát jenom mě…

„Stát!“ zabrzdila jsem prudce děti, které se zrovna dohadovaly, jestli ve škole byla hnusnější polévka anebo hlavní chod a málem na ptáka šláply. „Stát!“ vykřikla jsem pro jistotu ještě jednou a ještě hlasitěji, i když už stály a překvapeně se dívaly, kam ukazuju prstem.

„Co to je?“ ptaly se zvědavě.

„Mrtvej pták,“ pronesla jsem hrobově. „Stůjte.“

„My stojíme,“ řekly a stály. 

Rozčileně jsem se dívala na ptáka. Mrtvý byl docela jistě. Ležel chudák na zádech, křidélka podél těla, mrtvým pohledem pozoroval nebe, kam už se nikdy nevrátí.

„Co se mu stalo?“ ptaly se děti.

„Nevím,“ hlesla jsem. V duchu jsem ale věděla. Ten pták neumřel jen tak. Ten pták… ani domyslet se mi nechtěla ta hrůza.

„Co budeme dělat?“ ptaly se zvědavě děti. Podle toho, jak se tvářily, jsem pochopila, že jsou ochotny vrhnout se po hlavě do jakéhokoli dobrodružství.

„Zakopáme ho,“ řekla dcera.

„Musíme ho nejdřív pitvat,“ řekl syn.

„Stůjte!“ vykřikla jsem. „A nesahejte na něj!“

„My stojíme,“ řekla dotčeně dcera.

„My na něho nesaháme,“ řekl dotčeně syn.

„Musíme někoho zavolat,“ řekla jsem a vytáhla mobil.

„Tátu!“ vykřikly děti. Mávla jsem odmítavě rukou. Volat manžela mi přišlo v tu chvíli absurdní. Jestli je něco v jeho žebříčku katastrof na posledním místě, je to docela jistě strach z ptačí chřipky. Na úplné špičce u něho figuruje strach z kolapsu počítačové sítě…nebo moje nenápadná výměna hovězího masa v guláši za sojové… jak kdy.

V tu chvíli mi před očima vyskočily tři číslice, které jsem před chvílí viděla v tramvaji: 112 – s vysvětlením: jste-li svědkem nepředvídané události, volejte tísňové volání…

Vytočila jsem 112. „Dobrý den,“ zadrmolila jsem, když se ozval čísi hlas. „Víte, mám tu takový problém…Před naším domem leží mrtvej pták…“

„Cože?“

„Před naším domem leží mrtvej pták. Tak jsem si říkala, že vám to zavolám.“

„Co tam leží?“

„Mrtvej pták.“

„Mrtvej pták?“

„Ano. Je určitě mrtvej,“ znejistěla jsem. „Víte, tak jsem si říkala, jestli neumřel na tu chřipku…, ptačí chřipku,“ odkašlala jsem si.

„Co to je za ptáka?“

„Co to je za ptáka?“ obrátila jsem se rychle na děti a bradou ukázala na ptáka.

„Kos,“ řekl syn.

„Drozd,“ řekla dcera.

„Kos nebo drozd,“ řekla jsem do sluchátka.

„Tak kos nebo drozd?“

„No… já nevím, já to tolik nepoznám. Ale dcera má z prvouky jedničku, tak to bude asi drozd.“ Rychle jsem chytla syna za ruku, protože se chystal svou sestru, která se pobaveně ušklíbla, praštit do zad.

„Víte co, my takovýhle věci neřešíme,“ ozval se hlas ve sluchátku. „To budete muset volat hasiče. Volejte 150.“

„Děkuju,“ hlesla jsem a zavolala 150. „Dobrý den,“ vyhrkla jsem, když se ozval čísi hlas.

„Víte, mám takový problém. Před naším domem leží mrtvej pták. Tak se bojím, jestli neumřel na tu ptačí chřipku. Je to asi drozd.“

„Prosím?“

Rychle jsem zopakovala ty dva řádky.

„Hmmm…, víte, my takový věci neřešíme. To budete muset zavolat městskou policii. Volejte 156.“

„Děkuju,“ zavěsila jsem a zavolala 156. „Dobrý den… bla bla bla…mrtvej pták, asi drozd.“

„Hmmm… víte co, podle našich informací ptačí chřipku přenáší jenom vodní ptactvo.“

„Vodní ptactvo? Ale…,“ namítla jsem zaraženě, „proč se tedy vybíjejí celé drůbeží farmy? Kuřata přece nejsou vodní ptactvo?“

Chvíli bylo ticho.

„No dobře…,“ řekl hlas po chvíli uraženě. „Kde bydlíte?“ Ulehčeně jsem vyhrkla jméno ulice a číslo domu.

„Jakou barvu má to číslo?“

„Jaké číslo?“

„No číslo toho domu, ne!“

„Černé,“ řekla jsem překvapeně a dívala se na číslo našeho domu.

„To není možný.“

„Co není možný?“

„To číslo nemůže být černý.“

„To číslo je černý,“ řekla jsem zaraženě a znovu se dívala na černé číslo našeho domu, visící vedle dveří.

„To číslo musí být modrý nebo červený,“ řekl otráveně hlas. „Každý dům má číslo popisný červený a číslo orientační modrý.“

„Aha,“ došlo mi. „My ale bydlíme v rodinném domku a to číslo kupoval manžel a je černý.“

„Aha…,“ nesl se sluchátkem hluboký povzdech.

„Tak přijedete si pro toho ptáka?“

„Čekejte,“ řekl hlas a zavěsil. Oddychla jsem si. Obrátila jsem se s úsměvem na své poslušné děti, které se celou dobu vydržely nehýbat. „Odvezou si ho,“ řekla jsem s pocitem dobře vykonané práce. Dvacet pět minut jsme dokázali stát takřka bez hnutí. Vyzkoušela jsem syna z malé násobilky. Dcera mi několikrát zarecitovala básničku o jaru. Za třicet minut mi zazvonil mobil.

„Nemůžu ten váš dům najít,“ ozvalo se ponuře. „Ulici jsem našel, ale to číslo tu není.“

Podívala jsem se rychle na číslo našeho domu. Bylo tam.

„A kde jste?“ rozhlížela jsem se snaživě naší dlouhatánskou ulicí.

„Zapnu maják,“ řekl hlas.

„Támhle jsou!“ vykřikly vzápětí děti. „Už vás vidíme!“ vykřikla jsem. „Jste na opačném konci! Obraťte se!“ Děti vyběhly na silnici a mávaly s rukama nad hlavou.

Policejní auto se s grifem profíka otočilo takřka na místě a zamířilo k nám. V oknech protějších domků se začaly objevovat sousedé. Z auta vystoupil skutečný fešák.

„Dobrý den,“ usmála jsem se a strčila do dětí.

„Dobrý den,“ vykřikly unisono.

Policista se zastavil před domem.

„Tak to vidíte,“ ukázala jsem na ptáka. „Je mrtvej.“

Policista šťouchl do ptáka špičkou boty. Vrátil se do vozu a přišel s igelitovým pytlíkem a lopatkou. Neohrabaně ptáka nabral a strčil do pytlíku.

„Na shledanou,“ řekl.

„Co s ním uděláte? Kam ho odvezete?“ vyhrkla jsem a i s dětmi jsme ho doprovodili k vozu.

Policista otevřel kufr a pytlík s ptákem do něj položil.

„Budete ho pitvat?“ zeptala se dcera.

„To je opravdová pistol?“ zeptal se syn a ukázal prstem policistovi na bok.

„Na shledanou,“ řekl znovu policista.

„Nemám vám něco podepsat?“ zeptala jsem se zaskočeně. Policista si mě pár vteřin prohlížel, pak zakroutil hlavou.

„Na shledanou,“ řekl, nastoupil, zavřel dveře a prudce nastartoval. Znovu se obratně otočil skoro na místě a za chvíli byl pryč.

„Taky budu policajt,“ řekl syn.

„Víš co si myslím, mami?“ řekla dcera. „Že jsme tomu ptáčkovi měli radši vykopat hrobeček na zahradě.“

Nahlas jsem neřekla nic. Večer jsem bedlivě sledovala televizní noviny. Další případ ptačí chřipky. A zase labuť.