Poprvé

Petra Braunová

 

„Tak můžu?“

Moje šestnáctiletá dcera se mě s vytrvalostí sobě vlastní zeptala už po osmé.

Neodpovídala jsem. Mlčky jsem přejížděla rozpálenou žehličkou po jednom z jejích batikovaných triček. Tvářila jsem se, že mě v tu chvíli zajímá hlavně to, abych hromadu prádla z prádelního koše zlikvidovala dřív, než v televizi začne můj oblíbený seriál.

„Mami,“ připomněla se Linda. „Tak můžu?“

Bůh ví, po kom zdědila takové kvantum asertivity. Po mně určitě ne. Možná po Martinovi, i když to nemůžu tvrdit s jistotou, vlastně jsem ho moc nepoznala a od jeho odchodu uplynulo nekonečných patnáct let. Od rozvodu jsem ho prakticky neviděla. Já ani Linda. Nikdy bych nevěřila, že chlap jako hora dokáže zmizet jako pára nad hrncem.

„Můžu jet?“

Je ale docela dobře možné, že se tohle teď učí už ve školce, napadlo mě. Složila jsem tričko a položila ho na hromádku. Žehlení mě uklidňovalo, i když mě od dlouhého stání u žehlícího prkna často bolela záda.

„Tak můžu?“

Tohle dělala vždycky. Žádný pláč, žádné dupání. Vlastně od prvního momentu, co se poprvé postavila na své vlastní vratké nožky. Dokázala za člověkem tak dlouho chodit a tak dlouho o něco v klidu žádat, že jí to člověk nakonec dal. I když nechtěl. Dokázala stokrát říct: potřebuju bárbínu, potřebuju bárbínu, potřebuju bárbínu…chci jít na pouť, kup mi zmrzlinu, zmrzlinu, zmrzlinu…

„Můžu jet, mami?“

Dožehlila jsem poslední kapesník. Podívala jsem se na hodinky. Než to začne, stačím prádlo uklidit do skříně.

„Tak můžu?“

„Lindo,“ konečně jsem se na dceru dokázala podívat. Po kom je tak urputná, napadlo mě po tisící. Urputná a hezká, uznávala jsem v duchu. Linda byla v mém životě vlastně to jediné, co se mi povedlo. Zatímco já jsem od nepaměti bojovala s nadváhou, Linda byla štíhlá jako proutek. Zatímco já jsem měla problémy s učením už na základní škole a stěží jsem prolezla učňák, Linda přinesla i v devítce samé jedničky a mezi přijatými na gympl byla první.  Rozčilením mi cukaly koutky.

„Kolik je ti let?“

„Šestnáct,“ řekla Linda klidně. Vlastně jsem jí její rozvahu záviděla. Svůj život jsem si neustále kazila vlastní zbrklostí.

„A jak dlouho ho znáš?“

„Jeden den,“ zopakovala.

Obrátila jsem oči v sloup. Kdyby si aspoň něco vymyslela, ale Linda nikdy nelhala, to jsem věděla dobře. Dokázala se bez mrknutí oka přiznat ke všem průšvihům, i za cenu, že jsem ztrácela nervy a ječela jak siréna.

„Panebože!“ vykřikla jsem znovu rozčileně. Moje dvouhodinová žehlící terapie nezabrala. „To se mi snad zdá! Znáš ho jeden den a chceš s ním strávit noc???“

„Jsem zamilovaná,“ odpověděla chytře. Věděla dobře, jaký rozdíl je mezi „jsem zamilovaná“ a „miluju ho“. Věděla, že druhá varianta je nesmysl, který bych okamžitě napadla.

„Lindo… vůbec ho neznáš…,“ kdyby mi to nepřišlo směšné, sepnula bych ruce.

„Můžu jet?“

Zmlkla jsem. Zničeně jsem se dívala, jak se Linda se usmívá. Měla zvláštní úsměv. Dokázala se usmívat očima, aniž hnula brvou. Cítila jsem, jak ji miluju. Svoji holčičku. Jak to, že tak rychle vyrostla?

„Nic se mi nestane,“ usmála se. „Nic zlého.“

Linda byla zvláštní. Od chvíle, kdy začala mluvit, jsem dostala pocit, že je vlastně starší než já. Jako by ona vychovávala mě a ne já ji.

„Nic se mi nestane. Opravdu. Nemusíš mít starost.“

Měla jsem starost takovou, že mi ani nešlo nadechnout. Pozorovala jsem svou dceru jako kdybych ji viděla poprvé v životě. Po kom to dítě je? Dítě… slečna. Krásná, štíhlá, chytrá a sebevědomá. Pravý opak své matky – baculaté, nerozhodné, nejisté a neúspěšné.

Bylo nad slunce jasné, že Lindu čeká skvělá budoucnost. Často říkala věci, kterým jsem nerozuměla anebo jsem k nim nedokázala nic dodat. Už tak od její šesté třídy jsem za ní ztrácela dech.

„Můžu jet, mami?“

Když jí bylo sedm, zeptala se mě čtyřicet osmkrát, jestli může jet sama do města, protože si chce zkusit, jestli nezabloudí. A to jsem to nepočítala od začátku. Umírala jsem strachy, ale pustila jsem ji. Vrátila se za tři hodiny a dvacet osm minut. Byla nadšená. Ve městě si koupila z neznámého důvodu plátek tlačenky a mně červený tulipán a náprstek.

Pokrčila jsem rameny a zhluboka vydechla. Znamení, že jsem ustoupila.

Linda mě objala.

„Ty jsi moje hodná maminečka,“ dala mi pusu a zmizela ve svém pokoji. Za minutu za ní práskly dveře.

Je pryč, došlo mi. Moje malá sladká holčička odjela, aby strávila noc v náruči docela cizího mladíka. Je jí teprve šestnáct a poprvé bude spát s mužem. Mužem, kterého vlastně nezná.

A já jsem jí to dovolila.

Sedla jsem si zničeně do křesla. Vlastně jsem ji obdivovala. Vždycky dokázala, co si zamanula. Dovolila jsem jí želvu, nepřístupné filmy, červený pramen vlasů, pět náušnic v jednom uchu… a teď tohle.

Když jsem zvedla oči k displeji budíku, došlo mi, že dnešní díl seriálu už bude pomalu končit. Neměla jsem ale vůbec sílu vstát a televizi zapnout, abych aspoň zjistila, kdo koho v tomhle dílu svedl.

Vstala jsem a z horní police knihovny jsem vytáhla album. Jako ve snách jsem hleděla na Lindiny fotografie z dětství. Často se do objektivu dívala vážně. Už jako miminko se tvářila, že o všem zadumaně přemýšlí.

Do písemné práce ve třetí třídě napsala, že nejdůležitější na celém světě je kouzelné jablko.

Jednu fotku jsem vytáhla a opřela o vázu na stole. Snažila jsem se dýchat klidně, ale přesto mi hrudník poskakoval jako po dlouhém běhu.

Teď už je určitě u něho, uvědomila jsem si. Polilo mě horko. Cítila jsem, jak mi zvlhly dlaně. Musela jsem vstát a otevřít okno. Snažila jsem se myslet na cokoli jiného, ale před očima jsem měla Lindu. Co když se jí něco stane? Co když…

Zprudka jsem otevřela okno a zhluboka se nadechla. Klid, klid, drmolila jsem si a pozorovala, jak venku padá tma. Okna v domcích naproti se zhasínala, jedno po druhém. Bylo mi horko a zima zároveň.

Otočila jsem se do tmavého pokoje. Samotu jsem nikdy nesnášela. Teď tu stála vyzývavě přede mnou. Měla jsem chuť komukoli zatelefonovat, ale na budíku zářila do tmy půl druhá. V takovou dobu bych si troufla volat snad jenom, kdyby hořelo.

Sedla jsem si do křesla a v rukou svírala mobil. Zavolám jí, zavolám jí… nevydržím to. Musím ji slyšet nebo zešílím. Rozčileně jsem vyhledávala její číslo. Ještě než jsem stiskla tlačítko, mobil se mi rozehrál v rukou. Na displeji zářilo „LINDA“. Lekla jsem se tak, že jsem prvních pár vteřin myslela, že omdlím. Něco se stalo – něco strašného!

„Haló?“ vykřikla jsem do sluchátka.

„Všechno je v pořádku, mami,“ zašeptala na druhém konci Linda. „Volám ti, aby sis šla lehnout… bylo to… fakt dobrý,“ tiše se zahihňala.

„Lindo…,“ zajíkla jsem se. Nenapadlo mě absolutně nic, co bych jí řekla.

„Běž spát, mami,“ poručila mi ta moje holčička kategoricky. „Přijedeme s Vojtou zítra kolem poledne, jo? A prosím tě, udělej buchtičky se šodó, my jsme se s Vojtou shodli, že je máme nejradši.“

Buchtičky se šodó. Ve třinácti letech je odmítla jíst, protože se po nich prý tloustne.

„Mami, tak uděláš je?“

Buchtičky se šodó jsem milovala už odmalička, ve školní jídelně jsem dokázala spořádat i dvě dospělé porce. Snad proto jsem byla odmala cvalík.

„Mami, uděláš ty buchtičky se šodó?“

„Jo, udělám,“ hlesla jsem.

„Tak ahoj, a fakt si jdi hned lehnout.“

„Půjdu.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Zůstala jsem v křesle sedět do svítání. Bála jsem se, že usnu. Nemohla jsem si to dovolit. Musela jsem dojet do města koupit droždí, aby do oběda stačily buchtičky vykynout.