Pampeliškový med

Petra Braunová

 

     Adéla se ještě jednou rozhlédla po bytě. Bezděčně přejela dlaní naleštěnou knihovnu.

Knihy stály v řadě jako poslušní vojáci, ještě jednou se nechaly naposledy pohladit. Adéla

znovu natřásla a upravila polštáře na sedačce, poodstoupila a  ze stolku sfoukla neviditelná

smítka prachu. Ještě jednou prošla všechny pokoje. Pečlivě zkontrolovala všechna zavřená

okna, upravila záclony. Konečně se jí zdálo, že bytu nic nechybí. Zastavila se před velkým

zrcadlem v chodbě. Usmála se na sebe. Černé úzké šaty jí perfektně padly. Zdůraznily její

štíhlou, svěží postavu. Chvíli se na sebe spokojeně dívala. Vlasy stažené do drdolu jí přidaly

na důstojnosti. Byla se sebou spokojená. Pohlédla na hodinky na úzkém zápěstí. Je nejvyšší

čas.

     Rychle došla do kuchyně, otevřela lednici, ale ve chvíli, kdy uchopila láhev minerálky, zarazila se. Bude úplně stačit obyčejná voda. Zaklapla lednici a roztočila kohoutek u dřezu. Nechala vodu chvíli odtékat, dokud se rukou nepřesvědčila, že je dostatečně ledová. Až pak si napustila plnou sklenici. Pečlivě utřela kapky, které se rozlétly kolem. Ohlédla se. Odpolední slunce nečekaně vrazilo do kuchyně a vesele skotačilo po stěnách.

     Adéla se na pár vteřin zarazila. Zamračila se. Se sluncem nepočítala. Jedním pohybem stáhla žaluzie. Kuchyně se propadla do šera. Adéla se spokojeně usmála. S plnou sklenicí vody opatrně prošla bytem, zastavila se ve svém pokoji. Sklenici postavila na uklizený psací stůl. Otevřela zásuvku a pevnou rukou sáhla na její dno. Na stůl pak vyrovnala těch pár papírových krabiček s léky. Je zvláštní, jak snadno a rychle si je dokázala opatřit. Rychlými pohyby vyprostila jejich obsah na úhlednou hromádku. Bílé, růžové a hnědé. Hromádku promíchala. Barevné tabletky vytvořily zvláštní mozaiku. Přistihla se, že si s nimi chvíli hraje a bezděčně je počítá. Zarazila se. Léky byly absurdně veselé. Připomínaly jí lentilky. Vždycky měla ráda lentilky. Zastyděla se sama nad sebou. Zbytečné zdržování! S nelibostí zjistila, že se jí rozechvěly ruce. Krabičky od léků prudce smetla zpět do zásuvky. Nadechla se. Zásuvku zavřela, otočila malým klíčkem, který pár vteřin převracela v ruce. Kolikrát ho hledala. Kolikrát ho schovávala, aby se nikdo nikdy nedostal k jejím dívčím pokladům v psacím stole. Rychle otevřela skříň a klíček nazdařbůh vhodila mezi oblečení. Pochopila, že se nesmí ani na pár vteřin zastavit.

     S pohledem upřeným na školní fotografii přilepenou nad stolem pečlivě spolykala jeden

prášek za druhým. Při pohledu na spolužáky se škodolibě usmívala. Už mě nerozházíte,

milé dámy. A vy, pánové, už vůbec ne. Při představě poprasku, který ve škole způsobí, se jí

tělem rozlila vlna uspokojení. Dopila poslední kapku.

     S překvapením zjistila, že je jí naprosto dobře. Smrt, kterou během pár vteřin očekávala,

se nedostavila. Zaraženě se rozhlédla kolem. Lehla si tedy na zem sama, několikrát změnila

polohu, aby byla na fotografiích, které policie posléze jistě zhotoví, co nejatraktivnější. Po

několika minutách jí bylo ale značně nepříjemně. Bylo jí zima a chtělo se jí spát.

     Musím zůstat, kde jsem, už to určitě nebude dlouho trvat, poroučela si. S nelibostí zjistila, že ji tělo neposlouchá tak, jak si přála. Přece jen vlezla do pečlivě ustlané postele,

peřinou se přikryla až po bradu. Rozklepala jí zima. Dýchala si na ruce. Postel se s ní najed-

nou nečekaně zhoupla. Znervóznilo ji to. Zavřela oči. V bytě zazvonil telefon. Ten zvuk jí

prolétl až do morku kostí. S tím tedy opravdu nepočítala. Když vypínala mobil, nedošlo jí,

že by měla vyvěsit normální telefon. Musím vstát a to zatracený zvonění zrušit, rozhodla se.

Tělo jí ale vypovědělo poslušnost. Zmocnila se jí panika. Proboha co to s ní je? Před očima

jí létala barevná kola, v hlavě pronikavě hučelo. Telefon vyzváněl. Adéla se prala sama se

sebou. Musí přece vstát, přestat hrát tu komedii! Dost! Měla donekonečna pocit, že vstává,

otevírá okno, strhává si tu nesmyslnou masku ublížený holky…Ve skutečnosti se jen lehce

zmítala pod přikrývkou, s očima široce otevřenýma do prostoru. Ten boj netrval věčně.

Spánky jí obestřela milosrdná tma. Telefon přestal zvonit.

 

 

     Klíč zarachotil v zámku. Madlenka byla rychlejší než babička. „Jé, babi, tady je uklizeno!“

Ještě v sandálkách probíhala bytem. „Madlenko, zuj se,“ volala na ni babička a s úlevou postavila na zem dvě tašky plné k prasknutí.

     „Vidíš, jak tu Adélka uklidila, to ona je asi někde s kamarády, však je krásně,“ dumala babička. „Nakonec jsme to stejně z nádraží uvezly samy, ne? Pojď mi pomoct, pampelišky se nesmí zapařit, med by pak nebyl dobrý. Najdu zavařovačky a hned se do toho dáme.“ Madlenka přicupitala z pokoje. „Ba ne, babi, ségra je doma, ale spí.“

     „Vážně?“ Podivila se babička a z tašek rychle vysypávala na stůl desítky zlatých hlaviček pampelišek. Prudce zavoněly. Desítky miniaturních broučků se svobodně nadechlo a vzlétlo do prostoru. Babička rychle otevřela okno.„Tak to vidíš. Ani telefon ji nevzbudil. To ona asi byla včera dlouho vzhůru. To víš, když kocour není doma, kočky mají pré…“ Usmála se. „A vaši přijedou až za týden. Tak ji nebuď. Až ji vůně medu praští přes nos, probudí se sama!“ Babička na Madlenku spiklenecky mrkla.

     Madlenka narovnala na misku několik žlutých střapatých hlaviček pampelišek a odnesla je k ségře na psací stůl.

     Adéla byla zachumlaná v peřině. Madlenka nad ní chvíli postála, a pak se nad ní opatrně sklonila. Ségra se ani nehnula, dlouhé černé řasy jí vytvářely na bílém obličeji zajímavý stín. Má mnohem delší řasy než já, a mnohem tmavší, zamračila se Madlenka v duchu zklamaně. Ségra má ve všem štěstí! Má vlastní pokoj, kudrnatý vlasy, nemá pihy a má kotníky hubenější než ona, osmiletá Madlenka. Taková nespravedlnost! Madlenka se narovnala, chvíli se rozhlížela po sestřině pokojíku s touhou nahlédnout aspoň do jedné jediné zásuvky, ale pak opatrně zavřela dveře. Babička má pravdu. Sama dobře ví, jak umí být ségra nepříjemná, když ji někdo probudí!

     Madlenka dohopkala do kuchyně. Babička mezitím nasypala sluníčka pampelišek do čtyř velkých hrnců a zalila je vodou . Pozdní slunce se rozlétlo kuchyní a zašimralo Madlenku pod nosem. Vyskočila na židličku a pomáhala babičce pampelišky míchat.

     „Víš, co si Madlenko pamatuj?“ řekla náhle babička s úsměvem. „Pampeliškový med vyléčí všechny neduhy světa. Nikdy ho nepodceňuj.“