Nezabiješ

Petra Braunová

 

Vzpomínám si, jak máma soptila, stála nade mnou a svírala v ruce vařečku.

V ten moment jsem se totiž před ní válela po zemi a kvílela, že se neobleču, neučešu anebo neumyju. Nenazuju boty. Nezavážu tkaničky. Nevypiju čaj nebo lépe – do školy (k babičce, na nákup, na procházku) nepůjdu.

„Neeeee, já nechcííííí!“

„Mami, ať je zticha!“ držely se za uši moje učesané, oblečené a umyté starší sestry. Na zádech školní tašky, v ruce plátěné pytlíky s bačkorami. Nervózně pokukovaly po hodinách, na kterých se malá ručička nezadržitelně blížila k osmičce.

„Přijdeme pozdě do školy,“ přešlapovaly. Proč jsem se rozhodla, že to slunečné ráno budu trvat na holinkách, nedovedu vysvětlit ani dnes.

„Nebudeš si brát holinky když neprší!“ Máma se snažila mluvit klidně. „Vypadala bys jako blázen. A já taky.“

„Já chci hoooolííínkýýýý!“

„Přestaň!“ Máma naposledy zvýšila hlas. Poslední varování – po něm přišel výstřel. Popadla mě za ruku, prudce zvedla do výšky. Vařečka zasvištěla vzduchem a přistála na mém šestiletém pozadí. Ječela jsem a nenáviděla celý svět.

S donucením jsem si obula tenisky, zašmodrchala tkaničky a s nasupeným obličejem a vzteklým pláčem jsem se nechala dotáhnout ke škole. Cestou jsem se ovšem tak desetkrát zastavila, zabodla oči do chodníku a nechtěla se pohnout ani o píď.

Proč jsem nechtěla poslouchat vůbec nevím. Proč jsem „poslechla“ jenom ve chvíli, kdy jsem ucítila plesknutí vařečkou (nebo rukou či utěrkou). Jisté je, že jsem si vzteklé slzy nejspíš nesla ve své genetické výbavě – stejně jako moje nejmladší dcera.

Je to holčička roztomilá, chytrá, číst se naučila brzy a docela sama. Než člověk řekne švec postaví hrad z lega nebo složí Rubikovu kostku. Člověk si ji zamiluje na první pohled. Tragédie je, když se po ní chce něco, co nechce ona.  V jejím případě totiž slovo „nechci“ dostává význam „zabte mě, ale já to stejně neudělám“.

Stačí, když vyžaduji, aby se chovala jako rozumná dívenka školou povinná.

„Vidíš se?“ ušklíbla se moje máma, když k nám nečekaně přišla a dcera se válela po koberci. Nevyčistí si zuby. Ne a ne. Ne! 

Stála jsem nad ní nepříčetná. Po kom to dítě je? Který z pračlověků nám sakra předal tuhle nesnesitelnou vlastnost?

Hlavou mi proběhla představa nějakého malého praprapředka, jak se válí u ohniště s tím, že tuhle mamutí kost prostě neohlodá. Ne a ne!

Zajímal by mě názor psychologa – kde se asi tak podle něho stala chyba. Děti mám tři. Vychovávám je stejně. Jsem spravedlivá. Jsem trpělivá. Dvě starší poslouchají bez problémů. Moje nejmladší dcera nechce nic vysvětlovat. Má svůj názor a ten prosazuje způsobem, za který by ji člověk skutečně často „zabil“. Ječí.

Vidím samu sebe. Válející se v čekárně u zubaře, před školkou, v cukrárně. Cítím bezmoc matek, kterým se dítě svalí vzteky na zem v metru, v samoobsluze, na pouti nebo na návštěvě.

„Plesknutí přes zadek dítěte je prohra dospělého! Je to jeho selhání!“ Strašlivě by mě zajímalo, jestli osvětoví vychovatelé mají svoje dítě. Vzteklé a vzpurné, které se umí „zaseknout“.

„To by se mi nestalo!“ říkají pohrdlivě ti, které děti buď nemají anebo mají takové, které poslouchají, protože nejsou tak strašlivě tvrdohlavé.

Dcera poslechne, když ve vzduchu zasviští moje dlaň. K tomu se uchýlím, když potřebuju, aby poslechla rychle. Druhá varianta je, že ji nechám křičet. Svou výdrží by mohla vstoupit do elity křiklounů a dostat se do Guinessovy knihy rekordů.

Díky povolání spisovatelky jsem se rozhodla z takových situací těžit. Tuhle etudu jsem například nazvala jednoduše „obuv na hřiště“. Odehrála se na začátku školního roku a věnuji ji všem rozvedeným matkám s tvrdohlavými dětmi...

Moje nejmladší dcera svírala notýsek a důležitě předčítala seznam věcí, které musím obstarat, protože jim paní učitelka tenhle seznam sama vlepila do notýsku a protože jsem máma.

„Obuv na hřiště. Potřebuju obuv na hřiště.“

„Jo jo, to nemusíme kupovat. Vezmeš si tenisky. Jako vloni.“

„Ale já nemám mít tenisky. Já potřebuju obuv na hřiště!“

„Obuv na hřiště je cokoli, co se nosí na hřiště. Třeba tenisky.“

„Jenže…“ Dcera se začíná mračit. „Máme novou paní učitelku. Neříkala, že máme mít tenisky.“

„Já ti nebudu kupovat nový boty. Vezmeš si tenisky, co jsi měla na táboře.“

„Já nechci teniskýýýý….“

A je to tady. Dala se do breku. Automaticky se podívám na hodiny. Jestlipak se jí podaří překonat rekord čtyřicet osm minut?

„Co je? Proč zase řve?“ objevil se nejstarší syn, překročil na zemi plačící sestru a zhroutil se do křesla. Z kapsy vytáhl pomuchlaný papír.

„Jo. Tohle mi musíš koupit do školy.“

Seznam je dlouhý, naštěstí v něm nevidím obuv na hřiště.

„Já chci obuv na hřištěěěěěěěě!“ křičí dcera.

„Co chce?“ Syn polyká popkorn, který si koupil cestou ze školy.

„Proč utrácíš za popkorn?“ mračím se.

„Protože mám hlad. Ve škole byl hnusnej oběd.“

„Obuv na hřištěěěěěě…“ vzlyká nejmladší a na důkaz toho, že mluví pravdu mu strčí pod nos notýsek. „Máma mi ho nechce koupííííít…..“

„Proč jí to nechceš koupit?“ syn na mě nechápavě kouká.

„Protože má tenisky.“

„Aha,“ okamžitě pochopil můj rozumný syn. „Máš tenisky. Tak neřvi.“

„Já nechci teniskýýýýý…“

Do pokoje vstupuje prostřední dcera. Také přišla ze školy a také mi podává seznam věcí, co musím koupit, protože jsem máma.

„Proč zase řve?“ zeptá se a zhroutí se do druhého křesla. „Mám hlad. Ve škole byl hnusnej oběd.“

„Potřebuju obuv na hřištěěěě a máma mi ji nechce koupíííít…“

„Má tenisky,“ říkám unaveně.

„Já jsem ve škole na hřiště vždycky nosila tenisky,“ řekne rozumně prostřední dcera směrem ke své sestře.

„Ale tyhle teniskyyyyy jsou starýýýý a hnusnýýýý…“

„Já jsem taky na hřiště nosila ve třetí třídě tenisky starý a hnusný.“ Prostřední dcera je hodná.  Na tu jsem nikdy nemusela ani zvýšit hlas. Navíc má pravdu.

„Chceš vidět co nosím na hřiště já?“ šklebí se syn.

„Jenžeeee vy jste nemělííííí ve třetí třídě novou učitelkůůůůů….“

„A maminko, když mi dáš peníze, já si ten seznam koupím sama. A pravítka si kupovat nový nebudu, mám je z loňska,“ říká prostřední dcera. „A kružítko taky mám.“

„Já si to taky koupím sám, když mi dáš peníze,“ navrhne syn. „Ale musím si koupit všechno, já z loňska nic nemám.“

„Já chci nový teniskýýýý….“

Nejmladší škytá na koberci. Dívám se na ni a v duchu vidím malého zarputilého praprapračlovíčka. Svíjí se a jeho srdceryvné skřeky jednoznačně vyjadřují, že tenhle pazourek nechce, že chce jiný, větší a lepší…

Mateřská láska je něco nadpozemského. Protože by mě tedy zajímalo, co tehdy, v dobách prenatálního vývoje naší planety, jeho praprapramatce zabránilo v tom, aby mu zakroutila krkem.