Mezi nebem a zemí

Petra Braunová

 

         „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…,“ poctivě jsem drmolila svou večerní modlitbičku. Doma ve městě mě to ani nenapadlo, ale tady, u babičky na prázdninách, jsem to považovala za samozřejmost. Každou neděli mě babička brala do kostela na konci vsi. I když jsem ničemu nerozuměla, seděla jsem mlčky jako pěna a posvátně naslouchala dunění varhan.

         „Opatruj ji ve dne v noci…,“ napověděla mi babička do ticha.

         „…od škody a od zlé moci,…“ se sepjatýma ručkama jsem dorecitovala.

         V pokoji bylo šero, z otevřeného okna se linula tklivá vůně heřmánku. Milovala jsem tu vůni, milovala jsem léto a milovala jsem babičku. Obrátila jsem se na bok a objala ji kolem krku. Přetáhla mi peřinu přes záda.

         „Dobrou noc,“ dala mi pusu na čelo. I babička voněla heřmánkem.

         „A jak vypadá?“ zeptala jsem se.

         „Kdo?“

         „No přece ten anděl?“

         „Jaký anděl?“

         „No přece ten můj, strážný.“

         „To nevím,“ odpověděla babička.

         „Chci ho vidět,“ řekla jsem rozhodně. Bylo mi šest let,  ale už tehdy jsem byla urputná, dobře si na to vzpomínám. „Jde to?“

         „Nevím, asi ne,“ řekla babička zamyšleně.

         Tím to pro mě ovšem vůbec neskončilo. Rozhodla jsem se, že ho uvidím. Za každou cenu. Počíhám si na něho.

         Číhala jsem dlouho, vlastně každý den, ale brzy mě to začalo rozčilovat. Prohlédla jsem na půdě každý kout, nahlédla do všech skříní pokrytých pavučinou. Dokázala jsem celé minuty strnule stát, abych se náhle prudce ohlédla. Nebyl tam.

         „Myslím, že není,“ řekla jsem jednoho večera babičce a současně jsem se odmítla modlit.

         „Je! A nerouhej se,“ zamračila se babička.

         „A kde je?“

         „Je pořád s tebou. Chrání tě.“

         „Tak ho chci vidět!“ opakovala jsem rezolutně.

         „Asi se nemůže ukazovat.“

         „Chci vidět, jak vypadá!“

         „Nebuď tak umíněná.“

         Zavřela jsem oči. Představovala jsem si ho. Svého andílka. Musí mít modré oči, to jsem věděla s jistotou. Modré jako letní nebe.

         „Má modré oči,“ řekla jsem do tmy.

         „Je to možné,“ usoudila babička.

Znovu jsem k sobě přitiskla pevně víčka. Tmou létaly oranžové kruhy.

         „A má světlé vlasy.“

         „I to je možné.“

         „Kolik je andělům let?“

         „Těžko říct. To se asi nedá počítat tak jako u lidí.“

         „Je starý?“ zeptala jsem se, ale přála jsem si, aby nebyl. Aby byl stejně starý jako já. Maximálně o rok starší.

         „Spi už,“ poručila mi babička. „Ráno se ti nebude chtít vstávat. Zítra půjdeme na borůvky.“

         Prázdniny skončily, rodiče si mě odvezli domů. Začala škola, pohltily mě děti a představa andílka se mi vykouřila z hlavy.

         Poprvé se objevil, když jsem se jednou rozběhla za míčem, který mi utekl přes silnici. Chytil mě za ruku přesně ve chvíli, kdy jsem málem vlítla pod kola jedoucího náklaďáku. Ohlédla jsem se, ale stačil zmizet. Ještě se mi třásla kolena, když jsem babičce večer psala svůj první dopis.

         Zbystřila jsem, ale dalšího půl roku se nic nedělo. Zklamaně jsem ho vypustila z mysli. Na jaře jela naše třída na výlet. Jako blechy jsme se rozběhly po lese. Utíkám do stráně, jsem přece rychlejší než kluci, jsem nejrychlejší se všech! Jako srnka vybíhám až docela nahoru k nebi, první jsem první! … poslední krok jsem udělala do prázdna. Nikdo netušil, že z druhé strany kopce je příkrá sráz. Houf zděšených spolužáků za mnou stačil zabrzdit – já ne.

         Probudila jsem se v bílém pokoji. Nemohla jsem se ani pohnout.

         „Babičko…,“ zašeptala jsem ztěžka, když jsem si uvědomila, čí je ta uplakaná tvář vedle mé postele. „Proč tam nebyl… proč mě nechytil…“

         „Ale on tam byl, děvenko,“ odpověděla mi také šeptem. „Právě že tě chytil, protože jinak bys tady už nebyla…“

         V nemocnici jsem ležela dlouho, tak dlouho, že moje ruce a nohy vyhubly na kost. Přestože jsem byla skoro osmiletá, nesla mě babička to léto do své chaloupky u kostela v náruči jako miminko. Snad čarokrásným vzduchem, babiččinou láskou anebo jahodami ze smetanou, zesílila jsem a v září už stála na svých nohou. Časem jsem na úraz zapomněla, ale měla jsem se na pozoru. Někde je a já ho jednou uvidím – musím ho vidět!

         „Proč ho chceš vidět?“ ptávala se mě babička, když jsem za ní pravidelně přijížděla. Léto co léto. Stávala se ze mě slečna a smutně jsem hleděla na to, jak se moje milovaná babička rok od roku zmenšuje a sklání k zemi.

        „Co je důležité, je očím neviditelné,“ mrkla na mě jednoho dne svýma vševědoucíma blankytnýma očima. Přikryla jsem jí záda peřinou a objala ji kolem krku. Dala jsem jí pusu na čelo. Přestože neslyšně pohybovala rty, nebylo těžké uhodnout, co říká.

            

 

„Dobrý den.“

„Ale, ale? Dlouho jsme se neviděli. Dobrý den. Zase nějaký problém?“

„Ne… problém ne. Spíš prosba. Anebo vlastně problém.“

„Ty si s ní asi užiješ, co.“

„No – to je fakt.“

„A co se stalo teď? Topí se anebo zase odněkud spadla?“

„Naštěstí ne… dává si pozor.“

„Však nebýt tebe… no dobře, nemusíš se červenat, chvála ti patří.“

„Mám prosbu…“

„Sem s ní – to jsem opravdu zvědavý.“

„Víte – nevím, jak vám to mám říct… já vím, že se to… nedělá běžně, ale…“

„Ty ji miluješ víc, než je zdrávo, vidˇ. Ne – promiň, neposmívám se ti.“

„Ona mě chce vidět.“

„Vidět? Na vlastní oči?“

„Ano…“

„Hmm… to je opravdu vážné.“

„Myslel jsem… přišel jsem vás poprosit…víte – vím, že se to vlastně nesmí, ale…“

„Samozřejmě, že se to nesmí. S lidmi je věčná potíž.“

„Ale i vy sám přece jste jednou…“

„Oho…nebuď drzý! Ale orodovat umíš, to je fakt.“

„Prosím…víte, myslím, že si to opravdu zaslouží.“

„Zaslouží? Co tím chceš říct?“

„Má dobré srdce.“

„Dobré srdce…Skutečně dobrých lidských srdcí je jako šafránu… Jsi si tím jistý?“

„Ano – jako že jsou tahle křídla moje.“

„Jestli je to tak, pak si to opravdu zaslouží. A jak to chceš udělat?“

„Víte, mám takový nápad. Myslím, že je dost dobrý…“

 

 

 

         Zamilovala jsem se. Začínalo léto a já cítila, že mi do srdce vtrhlo něco, čemu se říká láska. Vzduch voněl a já se plná emocí vznášela nad zemí.

         Byl krásný, byl milý, byl něžný. Nedokázala jsem udržet jinou myšlenku, než tu na něho. Nedokázala jsem bez něho být. Rozplývala jsem se v jeho náruči. Dokázala bych za něho dýchat.

         Vdala jsem se. Pyšně jsem kráčela vedle svého muže. Je můj! Ve dne, v noci…

         Moje štěstí dostoupilo vrcholu. Jednoho dne jsem si nesla v rukou papír, černé na bílém tu stálo, že čekám dítě. Dítě! Moje vlastní dítě! Srdce mi bušilo jako zvon. Jak bude asi vypadat?

         „Je to kluk,“ zaznělo jedné noci a já do roztřesených rukou poprvé vzala svého syna. Křičel jako tygr a byl nesmírně ošklivý… Ale záhy se proměnil…

         Nemohla jsem se dočkat, až ho babičce přivezu ukázat. Mého andílka. S očima jak nebe a s vlásky jako len.