Léto budiž pochváleno

Petra Braunová

 

„Tohle si přece nemůžu vzít,“ vzdychá nad rozhrabanou skříní moje dcera. „Nic z toho.“

Některé kousky oblečení odhazuje zmuchlané na zem.

„Proč bys nemohla?“ divím se. Přišla jsem z práce v dobré náladě, protože mi šéf konečně schválil dovolenou. Druhý týden v červenci, uf. Nemůžu se dočkat. Chci dceru překvapit tím, že si na ni udělám konečně čas. Pojedeme někam k rybníku, postavíme si stan, budeme opékat buřty a v noci jí budu vyprávět horory. A teď tohle.

„Nemůžu! Prostě nemůžu. Tohle nebudu nosit.“

„To nechápu.“

„No. Tak to nechápeš.“ Dcera se mračí.

„Nebuď drzá. To je normální oblečení. Donedávna jsi ho nosila.“

„Právě. Pořád nosím to samý!“ Cítím, že se nafukuje. Už jako miminko plakala spíše ze vzteku než z lítosti.

Dokonce do hromádky oblečení kopne.

„Kroť se, buď tak hodná!“

Mrskne po mně pohledem. Má hezké oči a zlost jí vždycky absurdně přidá na půvabu. Mimoděk si vybavím jejího otce. Přestože ho nikdy neviděla, gesta má po něm.

Povzdychnu si. Mám na ni málo času a je to znát. Ale druhý týden v červenci jí všechno vynahradím. Budeme spolu od rána do večera. Nebudu ji okřikovat a trpělivě vyslechnu všechny její starosti. Budeme ležet na dece a kolem nás budou bzučet cvrčci. Miluji léto.

„Tyhle plavky jsou strašný,“ vzdychá zničeně a kroutí se před zrcadlem.

„Nejsou strašný,“ namítnu. „Loni jsi bez nich nechtěla odejít z obchodu.“

„Loni!“ Moje něžná blondýnka obrátí oči v sloup. „To bylo LONI, mami!“ vykřikne. Je pravda, že z jejích růžových rtů to slovo zní jako předloni, možná před lety.

„Jdeš na módní přehlídku nebo co?“

„Mami, nech mě!“ mrzutě se mračí. „Jsem pozvaná k Monice!“

„Ke komu?“

„K Monice!“ kroutí očima. „Chápeš? K Monice!“

„K jaký Monice?“

„No k Monice!“

Nechápala jsem.

„No přece Monika od nás ze třídy, jak mají to letadlo a jachtu a Monika má svýho koně!“

„Aha…“ Jsem zaražená. Už si vzpomínám. Jediná dcera hyperbohatého podnikatele, který na třídních schůzkách pravidelně konsternuje rodiče tím, že prosazuje školní výlety do Paříže či Milána.

„A kam tě zve?“

„No k nim na chatu! Budu u nich i spát!“

„Spát?“ nadzdvihnu obočí. „A jak to víš?“

„No to je jasný, že u ní budu spát, když mě pozvala na tejden!“

V údivu hledím na dceru, jako bych ji nepoznávala. Osamostatnila se, jen co je pravda. Tady vidíš ovoce! Slyším v duchu svou matku. Nikdy jsi na ni neměla čas a teď to máš. Holedbala ses, že dítě vychováš i bez otce a teď to vidíš. Přerostla ti přes hlavu.

Vzdychám. Nesmím se nechat rozházet. Druhý týden v červenci všechno spraví.

„Aha,“ usměju se s převahou svých čtyřiceti let. Přestože se snažím být dceři kamarádkou, vidím, že v tomhle případě musím zakročit. „A neměla by ses mě náhodou dovolit?“

Tentokrát nechápe dcera.

„Koukej,“ pustí oblečení a letí ke svému stolu. Za chvíli mi podává zlatým písmem napsanou pozvánku. „Vidíš to? Na celej tejden!“

Vidím. Pozvánka je to skutečně na celý týden. Na druhý týden v červenci.

„Že mě pustíš, mami, že jo.“ Dcera ke mně přistoupí a přitiskne se ke mně. „Že můžu jet, viď.“ Cítím, jak voní.

„Mami!“ zvolá vítězoslavně. „A je to zadarmo. Monika říkala, že je to fakt zadarmo. Pozvala ještě Martinu a Lenku. A bude tam s námi její babička a děda.“

„Myslela jsem…,“ odkašlu si, „že pojedeme spolu. Dostala jsem konečně dovolenou. Zrovna na ten týden.“

Zmlkla. Přemýšlím, co řekne. Nespletu se.

„A kam?“

„Myslela jsem někam k rybníku. Postavíme si stan, upečeme si buřty na ohni.“

„Já nemám ráda buřty.“

„Vždycky jsi měla ráda pečený buřty.“

„Teď už ne.“

Zmlknu a houpám ji v náruči. Vyrostla. Během mých porad a služebních cest hrozně vyrostla. Tak dlouho jsem ji přesvědčovala, že je velká, až se velkou stala.

„A mě už ani nebaví spát ve stanu.“

„Vždycky tě to bavilo.“

„Teď už ne.“

Mlčím.

„No tak pojedeme jindy,“ řekne po chvíli. „Jinej tejden.“

„Ale…“ Znovu dokola vysvětlovat, že o datum dovolených je u nás ve firmě boj. A že jsem ho dnes složitě s kolegyněmi vybojovala – na druhý týden v červenci. Koho ještě nepohltil byznys, neporozumí.

„Já nemůžu jet jindy.“

Mlčí. Tuhle větu ve svém životě slyšela stokrát. Pustí mě a pozvánku si nese zpátky ke stolu. Opře ji o lampičku. Tipuji, že má v očích slzy.

„Myslela jsem, že ti budu v noci vyprávět horory,“ zkouším to vesele. Dcera se ušklíbne.

„Prosím tě, mami…“

„Horory tě přece baví.“

„Jo, když jsem byla malá.“

„A co budeš dělat u té Moniky?“ Nahraju jí na smeč. Okamžitě se jí rozzáří oči.

„Mají domácí kino. A na zahradě bazén. A budeme grilovat.“

Dívám se na ni a skládám zbraně. Jsem přece moderní matka – chápavá a tolerantní. Není nad liberální výchovu. Dceři stačí jediný pohled a znovu mi visí na krku.

„Tak můžu jet? Můžu jet?“

Přikývnu.

„Ale dáš tam na sebe pozor. Nic se ti nestane.“

Dcera horlivě kývá hlavou.

„Budeš si čistit zuby. Ráno a večer.“

„Budu.“ Dala mi další pusu.

„A mami, maminečko, koupíš mi nový plavky?“

„Jenom když se neutopíš v bazénu.“

Vykřikla. „Neutopím!“

Pustila mě. Chvíli čekám, že se zeptá, jestli mi ten týden bez ní nebude smutno. Nezeptala se. V návalu radosti popadla svou panenku a skáče s ní po pokoji.

Chápejte, někdy se musí projevit, že je jí osm let.