Hotel Holiday

Petra Braunová

 

„Už je tam zase,“ zaslechla jsem od vedlejšího stolku.

„Je to ona?“

„Jasně, že je to ona.“

„Ta má výdrž.“

„To by mě zajímalo, co chce.“

„Co by chtěla. Žebrá.“

„To se mi nezdá. Vypadá, že jenom tak kouká.“

„Dobře to hraje. Takoví žebráci vydělají nejvíc.“

Pohlédla jsem z okna kavárny hotelu Holiday ven. Byla jsem tu poprvé a vlastně jsem se tu octla náhodou. Venku začalo pršet, s prací, kvůli které jsem do tohoto města přijela, jsem byla hotová, a tak jsem pospíchala na nádraží. Cestou jsem narazila na tenhle hotel a zašla jsem na jedno espreso.

Na lavičce pár metrů naproti hotelu seděla stará paní. Seděla vzpřímeně, na sobě tmavé šaty a na hlavě klobouk. Vycházkovou hůl v pravé ruce.

Přestože poprchávalo, neodcházela. Překvapeně jsem sledovala, jak jí déšť smáčí ramena. Taky se mi nezdálo, že by žebrala. Jako by na někoho čekala. Nehnula ani brvou, tvářila se trochu nejistě, lehce se usmívala a nespouštěla oči z proskleného foyer hotelu.

Pomalu jsem upíjela kávu a každou chvíli jsem se na ni podívala. Sledovala jsem hodinky. Vlak mi jede za půl hodiny. Měla bych už jít. Čert ví, proč mě ta žena zajímá. Zvědavost zvítězila. Zjistím, na koho čeká. Pojedu tím dalším.

Uplynula víc jak hodina. Pršet nepřestávalo a paní neodcházela. Vlastně si jí nikdo za celou tu dobu nevšiml. Kdyby se o ní nezmínila ona dvojice mužů od vedlejšího stolku, nevšimla bych si jí ani já. Oba ale už dávno řešili jakési pracovní problémy. Na stolku před nimi ležel otevřený notebook. Stará paní je přestala zajímat.

V kavárně nebylo moc lidí, nejspíš to byli samí hoteloví hosté. Popíjeli kávu se šlehačkou, četli noviny, nespěchali. Z dobře uschovaných reprobeden se linula příjemná hudba.

Vlastně jsem byla překvapená, že tu hotel stojí. Když jsem v tomto městě byla před rokem, určitě tu nebyl. Tahle ulice vedoucí k nádraží byla vždycky pustá. Vlastně bylo dobře, že se tu objevil. Přestože interiér byl nový, měl onu neopakovatelnou patinu první republiky. Architekt si s ním doslova pohrál. Klobouk dolů.

Určitě je lepší čekat na vlak v takovém elegantním prostředí než v zaplivané čekárně. Majitel hotelu asi nebude hlupák. Bude to jeden z těch podnikatelů, kteří pochopili, oč je lepší vydělávat peníze pomalu, ale jistě.

Přestalo pršet, dokonce vysvitlo slunce. Dopila jsem druhou kávu, snědla druhou laskonku. Stará paní seděla na lavičce stále jako socha. Určitě to nebude mít v hlavě v pořádku, řekla jsem si v duchu. V tomhle věku se lidem stává všelicos. Bůhví, co se jí honí hlavou.

Zaplatila jsem a odcházela. Chtěla jsem ji minout bez povšimnutí, ale zastavila jsem se.

„Nepotřebujete něco?“

„Prosím?“ obrátila na mě svoje bledé oči.

„Jestli něco nepotřebujete…“

„Ne, děkuji.“

„Ale… sedíte tu už takovou dobu… není vám zima?“

„Ne,“ usmála se trochu smutně. „Není.“

Přešlápla jsem. Paní jednoznačně nežebrá, napadlo mě. To už by dávno využila toho, že se s ní bavím. Proč tu tak sedí? Zvědavá jsem byla odmalička.

„Vy na někoho čekáte?“

„Ne,“ znovu se usmála. Tentokrát překvapeně. „Nečekám.“

Usedla jsem vedle ní. Možná je vážně nemocná, možná bych jí měla pomoct. Možná má sklerózu a neví, odkud přišla a kam se vrátit.

„Tak proč tady tak… sedíte?“ řekla jsem konejšivě.

„Tak,“ pokrčila rameny. „Dívám se.“ Vrásčitou rukou zvedla hůlku a ukázala na průčelí hotelu. Podívala jsem se taky. Hotel Holiday. Neonový nápis nad vchodem nerušil skvělý dojem. Dům jistě prošel náročnou, ale citlivou rekonstrukcí.

„Líbí se vám?“ zeptala jsem se.

Paní pokrčila rameny. „A vám?“

„Moc,“ pokývala jsem hlavou. „Je to krásný dům. Krásný hotel. Byl to dobrý nápad, zřídit takový hotel blízko nádraží. Takový hotel tu chyběl.“

Paní se dál dívala na hotel, neušlo mi, že se lehce, možná pohrdlivě, zachvěla.

„Bydlela jsem tu.“

„Vy jste tu bydlela? V tomhle domě?“

„Ano,“ řekla trpce. „Čtyřicet dva let.“

„A… už tady nebydlíte?“ zeptala jsem se neohrabaně.   

Podívala se na mě, jako kdybych já byla ta, o jejímž zdravém rozumu se pochybuje.

„Samozřejmě, že už tu nebydlím. Vystěhovali mě letos na jaře.“

„A…“

„Pan majitel mně pořídil byt na sídlišti. Tři plus jedna s balkonem.“

„Ale tak to máte krásný… co by za takový nový byt někteří lidi dali. Já bych ho brala hned, bydlím ve starém domě, který je v zoufalém stavu,“ mluvím nahlas a připadám si hloupě. Dívám se na hotel. Je vážně krásný. Starodávné štukové římsy nad okny jsou precizně zrestaurované, okna mají určitě nové rámy, ale stoprocentně pravé dřevěné, žádný plast. Prosklené vchodové dveře se lesknou, stejně tak jako výlohy kavárny. Na stolcích uvnitř svítí malé lampičky. Moderní prvky umně skloubené se starodávnými. Bude podzim, to znamená, že rekonstrukce proběhla za necelého půl roku. Panejo!

„Víte, co to je bydlet na jednom místě čtyřicet dva let?“ paní mluví ke mně, přesto nespouští oči z hotelu.

„Ale… člověk někdy musí ustoupit,“ znovu ten konejšivý tón. Kde se ve mně bere? Nesnáším, když na mě někdo mluví konejšivě. Čtyřicet dva let. Představit bych si je měla umět. V listopadu mi bude čtyřicet dva.

„Neříkejte mi, že ten dům nepotřeboval rekonstrukci. Vůbec bych se nedivila, kdybyste ještě tahali ze sklepa uhlí.“

Paní po mně bleskne okem. Neodpoví.

„V paneláku máte mnohem větší pohodlí.“

Je mi paní líto, ale dál žvaním o výhodách nového moderního bydlení. Zmlknu, když si uvědomím, že vypadám jako nastrčený komplic provozovatele hotelu. Možná si to myslí i ona, protože dlouho mlčí. Přesto neodcházím. Sedím vedle ní a obě se díváme na hotel. Pozdní slunce se odráží v oknech, vypadá to, že v několika pokojích současně rozsvítili červené žárovky.

„Bydleli jsme tamhle v tom okně,“ řekne po dlouhé chvíli paní a ukáže hůlkou do druhého patra. „Za oknem jsme měli muškáty. Vladimír do nich často klepal popel z cigaret,“ přelétne jí přes obličej smutný úsměv. „Zlobila jsem se, ale nepřestal. Kam ho prý má klepat, když jsem mu v celém bytě zakázala kouřit. Zapálil si i to ráno, co se mu to stalo. Zemřel s cigaretou v ruce.“ 

Díváme se spolu do okna. Je pootevřené. Bez muškátů. Bez Vladimíra.

„Tak si to tak neberte,“ pohladím ji po paži. Měla bych jít, i takhle mi druhý vlak ujel, ani nevím, kdy jede ten další, pokud vůbec jede. „Běžte domů. Chcete doprovodit?“

Paní mě lehce odstrčí. „Vy tomu nerozumíte.“

„Ale rozumím…“ snažím se ji zvednout, ale odmítavě mávne rukou. „Nerozumíte tomu.“ Pak mi najednou pevně chytne za paži. Nepříjemně ji stiskne. „Víte, co to je, nemít se kam vrátit?“

„Ale…vy se přece máte kam vrátit…“

„Víte, co to je, když vám z domu, ve kterém jste bydlela celý život, nějaký nabubřelý hlupák lusknutím prstu udělá hotel?“

„Ale…“

„Víte, co to je, když vám najednou někdo vyrve kořeny?“

„Nevím, ale…“

„Je to jako by vám někdo vyrval z těla srdce. Živé srdce z živého těla!“

„Ale…“

„Dovedete si to představit? Dovedete si tu bolest vůbec představit?!“

„Ano, dovedu…“

„Nedovedete si ji představit!“

„Ale… musíte to brát tak, že…“ Kovový stisk staré paní mně brání rozumně myslet. Ruku mám jako v kleštích. Možná ta žena zešílela, starým lidem se to přece někdy stává… Dostávám strach. Raději zmlknu.

„Nerozumíte tomu,“ hlesne náhle a pustí mě.

Ještě chvíli čekám. „Běžte domů, už je večer. Bude vám tu zima.“

Paní mlčí.

„Na shledanou.“

Odcházím. Na nádraží usedám do čekárny. Poslední vlak jede až za tři čtvrtě hodiny. Koupím si kelímek s kávou v nádražním automatu a stále musím na onu ženu myslet. Asi tomu vážně nerozumím. Chápu, že je to asi strašně těžké, přestěhovat se po čtyřiceti dvou letech, ale abych kvůli tomu takhle vyváděla?

Co já bych dala za to, kdybych nemusela bydlet v našem starém domě! Každou chvíli v něm vyletí pojistky, protože rozvod elektřiny je v naprosto havarijním stavu. Při každém déletrvajícím dešti máme mokrý strop a pokud nechci mít plíseň ve všech rozích, větrat musíme i v mrazivém lednu. Takové bydlení člověku pěkně leze krkem. Vlastně se kvůli tomu z žádné dovolené netěším domů.

Vlak konečně přijel. Klimbám. Den byl náročný. Za hodinu vystupuji v našem městě. Přestože bych měla mít v žaludku ještě zbytky laskonek, mám hlad jako vlk. Naštěstí nebydlím daleko od nádraží. Jdu rychle. Docela by mě zajímalo, jestli manžel nakoupil. Od té doby, co se nám dcera dostala na vysokou a odstěhovala se na kolej, naše lednice často zeje prázdnotou. Nejspíš nenakoupil, protože spoléhal na mě. A já zase skoro celé odpoledne věnovala sledování cizí paní. Povídání s bláznivou ženskou. To jsem celá já.

Znovu mě napadne, jak bylo její chování nesmyslné. Sice to asi musí být nepříjemné, celá ta anabáze se stěhováním, ale takhle… Hledat vzpomínky tam, kde už nejsou. Člověk by se měl umět vypořádat se vším, co ho potká. Od toho je přece člověk. Inteligentní bytost.

Rozpršelo se. Rozrazil mě chlad. Roztahuji deštník. Pospíchám. Už abych byla doma. Dnešní den mě dost unavil. Nemůžu se dočkat, až se vysprchuji a vlezu do postele. Fouká. Studený déšť mi bubnuje do zad. Brr, hnusná zima.

Projdu parkem, zatočím kolem pošty, minu lékárnu. Sklopím deštník, už vytahuji z kabelky klíče – a zarazím se. Dveře jsou….docela jiné. Velké a celé prosklené. Stejně jako obrovská výloha vedle nich. Překvapeně zírám skrz hnědé sklo. U malých stolků sedí cizí lidé, upíjí kávu a ukusují laskonky. Na stolcích svítí elegantní lampičky. Ven nepronikne žádný zvuk, ale vsadím se, že uvnitř hraje hudba.

Co to má znamenat? Nechápavě hledím dovnitř. Prší čím dál víc. Rozhlédnu se. Ale ano, na rohu stojí telefonní budka, naproti je kadeřnictví a prodejna tabáku.

Ustoupím dva kroky. Vzhlédnu. Nade dveřmi září neonový nápis Hotel Holiday.