Hned zítra

Petra Braunová

 

Marie otevřela oči a překvapeně zamrkala do šera. Prvních pár vteřin po probuzení často bývala docela mimo. Vesměs cítila prázdnotu a beznaděj, kterou postupně zaháněla silnou černou kávou bez cukru a desítkami cigaret – než byla schopná fungovat natolik, aby vykonala tu běžnou řádku denních úkonů.

Dnes jí ovšem hrudník zalévalo nepopsatelné blaho, které ji nutilo hlasitě zajásat. Co se to děje? Co se jí zdálo? Kdysi mívala krásné barevné sny. Chodívala po koberci měkkých květů, vídala rozesmáté mladé tváře. Ale to bylo hodně dávno. Horečnatě přemýšlela, než se konečně probudila docela.

Michal! Málem vykřikla, když uslyšela jeho tichý dech. Proboha – je tu přece Michal!

Docela potichu se nadzvedla na loktech, aby si ho mohla znovu prohlédnout. Michal hluboce oddychoval, dlouhé řasy se chvěly zřejmě pod náporem náročného snu. Michal… nemohla se na něho vynadívat. Za těch pár let, co ho neviděla, se docela změnil. K lepšímu, musela uznat. Málem ho nepoznala, když se včera z ničehož nic objevil, v ruce pugét tulipánů. Chlap jako hora.

„Ahoj,“ řekl, jako by se nechumelilo. Jako by to bylo včera, kdy se viděli naposledy. Jako by na něho Marie nečekala stovky dní.

Neslyšně vstala. Chvíli přemýšlela, že Michalovi upraví peřinu, ale pak si to rozmyslela. Mohla by ho probudit, vždycky míval lehké spaní, zvlášť po ránu.

V kuchyni otevřela okno dokořán. Vyklonila se a zhluboka nasála vůni probouzejícího se jara. Od řeky stoupala mlha, ptáci řvali o sto šest. Po dlouhé době jí jejich veselé trylkování nerozčilovalo. Čerstvá ostrá vůně mokré hlíny ji rozkašlala. Po paměti sáhla do kapsy županu a vytáhla krabičku marlborek. Poslední, řekla si rozhodně předtím, než si zapálila. Labužnicky natáhla kouř do plic. Poslední krabička, usmála se sama pro sebe. Hned zítra přestane kouřit. Nebude to nic těžkého – s Michalem po boku. Vždycky mu vadil kouř.

Vroucí vodou zalila mletou kávu na dně oprýskaného hrnku. Bude muset koupit nějaké nové nádobí, hrnečky určitě, zamyšleně míchala lžičkou. Pojede do města a koupí celý porcelánový servis, hned zítra, rozhodla se. A příbory. Krásné, lesklé a elegantní.

Potichu za sebou zavřela dveře koupelny. Zamyšleně se na sebe dívala v otlučeném zrcadle. Pozorně prohlížela každou vrásku. Zestárla, to jistě. Prstem si přejížděla po zvadlé kůži. Ale dnešní kosmetika dělá divy, usmála se na svůj bledý obličej. Pojede do města a klidně si nechá poradit od odborníka, peněz má dost. Hned zítra. A přestane si kousat nehty, skryla je v dlani, to určitě. Hned zítra.

Po dlouhé době se pečlivě učesala. Nepoddajné prameny vlasů vtěsnala za uši. Hned zítra si ve městě zajde ke kadeřníkovi. Ne k tomu u nádraží, kam chodí obvykle, ale do salónu na náměstí. Nechá si nabarvit vlasy, ostříhat podle poslední módy. Nechá si poradit. Radostně se na sebe ušklíbla. Měla chuť zatleskat. Začne nový život – hned zítra.

Docela pomalu se oblékla. Je jasné, že bude muset změnit šatník. To, co si zvykla oblékat v poslední době, se už absolutně nenosí.

V pokoji znovu přičichla k váze plné žlutých tulipánů. Pohladila jejich pevné květy. Nepochybovala o tom, proč za ní Michal přijel. Vždycky ho dokázala rozčílit tím, že poznala, co chce, aniž stačil otevřít pusu. Jako malá se těšila na ten okamžik, kdy jí to řekne. Nahlas a zřetelně. Tentokrát si ho vychutná. Neřekne nic za něho. Nepomůže mu. Bude čekat, trpělivě a škodolibě, až ze sebe vysouká, proč přijel. To má za ta léta čekání, pomyslela si potměšile.

Vždycky věděla, že se k ní vrátí, i když jí za celou dobu nenapsal ani řádek.

Nepřizná mu nic, to dá rozum, ale je jasné, že jenom tohle přesvědčení ji drželo dosud nad vodou.

Věděla, že jednoho dne zazvoní a dovolí jí vzít ho znovu do náruče.

Měla by dojít koupit něco k snídani, napadlo ji. Michal je určitě, na rozdíl od ní, ráno hladový. Vždycky býval hladový.

Oblékla si plášť. Pekárna na rohu už bude určitě otevřená, i když je neděle. Koupí čerstvé rohlíky – anebo ne, koblihy. Koblihy s marmeládou, aspoň deset. Jestliže jich byl Michal schopný kdysi sníst pět, dneska jich spořádá deset, usmívala se. A hned zítra udělá ve městě pořádný nákup.

Chvíli přemýšlela, že mu napíše na papírek vzkaz, aby se nelekl, kde je, kdyby se náhodou probudil. Nelekl a nezmizel, hrklo v ní. Nemohla ale najít tužku ani papír, a tak ho jednoduše zamkla. Na ulici pyšně pohladila Michalův velký stříbrný vůz zaparkovaný před vchodem. Není to sen, mhouřila oči proti slunci. Už je konec jejímu trápení.

Když za půl hodiny odemykala, v bytě už hrálo rádio. Srdce jí poskočilo až v krku. Lehce rozcuchaný a zarostlý Michal seděl v kuchyni za stolem.

„Ahoj, babi,“ usmál se, přesně tak, jako kdysi. A jako kdysi, když mu bylo pět, chtivě sáhl po sáčku s koblihami. A přesně tak, jak tušila, ze sebe po chvíli s plnou pusou vysoukal: „Babi… myslíš, že bych tady s tebou mohl bydlet?“

Marie neodpověděla hned, otočila se k oknu a rozmarně vychutnávala to dojetí. Nakonec, trochu výchovy neuškodí, pomyslela si, když polykala slzy.

„A kdy by ses chtěl jako nastěhovat?“ odkašlala si.

Michal si v rozpacích oprášil pusu. „No… jestli by ti to, babi, nevadilo, tak hned zítra.“