EVAKUACE

Petra Braunová

 

„Co  je to e-va-kua-ční?“

Složitě slabikuje můj osmiletý syn. Jedeme metrem. Na skleněných výplních dveří jsou výstražné samolepky JAK PŘIPRAVIT EVAKUAČNÍ ZAVAZADLO. Vida, jak zvídavého synka mám, nikdy jsem si  takového upozornění pro cestující nevšimla.

 Stručně mu vysvětlím, co znamená slovo evakuace.

„Takže kdyby náš dům zničila bomba, tak mi zůstane jenom to, co si dám do batohu?“  Vojta krčí nos. Je odmalička zvídavý, ach jo.

„Vlastně ano. Proto si tam musíš dát jen ty nejdůležitější věci.“

Vojta chvíli dumá.

„Bude válka?“

„Ne, myslím, že ne,“ uklidňuju ho.

„Tak proč to tady píšou?“

„Přece nepíšou, že bude válka,“ pročítám znovu leták. „Píšou jen jak si připravit evakuační zavazadlo.“

„No a proč se ho máme učit připravovat, když nebude válka?“

Vojta umí být nesnesitelný. Ostatní cestující se pobaveně usmívají.

Vojta mlčí jen pár vteřin, prohlíží si leták a pak slabikuje nahlas: trvanlivé a dobře zabalené potraviny, pitná voda, otvírák na konzervy, osobní dokumenty, platební karty, léky, zdravotní pomůcky, náhradní oblečení, spacák…

Věci jsou rozdělené do pěti skupin a leták nabádá, že je máme balit postupně podle důležitosti. V případě spěchu (který je nabíledni) některé méně důležité věci vynechat.

Poslouchám Vojtu jedním uchem. Listuji  barevným katalogem a vybírám si, kde strávíme část léta. Do očí mi padne opálená tvář spokojené ženy v mém věku, hovící si v perličkové lázni. Už to mám! Konečně se přestanu omezovat a pojedu do lázní! Zmizím aspoň na tři neděle, však už na to mám věk! Kde je psáno, že by do lázní měli jezdit jen důchodci? Pozdě bycha honit! Taková rozvedená matka samoživitelka si lázně zaslouží mnohem víc.

Nechám se hýčkat všemi možnými i nemožnými prostředky, nebudu muset vařit, budu se procházet po kolonádě a večer budu tančit! Utopie? Ne! Vojta přece konečně jede na tábor a já si stejně musím vybrat dovolenou…

Zasnila jsem se. Do lázní se chystám už kolik let, ale pokaždé „zvítězilo“ vědomí, že musím platit to či ono, pohlídat toho či onoho, vymalovat kuchyň anebo venčit jakéhosi psa.

Neodkládejte své rozhodnutí a navštivte naši cestovní kancelář ihned! Hlásá inzerát v časopisu. Poskytneme vám neuvěřitelný servis, u nás omládnete o deset let!

V duchu se usmívám. O deset let? Jaké to vlastně bylo, když mi bylo devětadvacet? Jako by to bylo včera, vzpomenu si na dobu před deseti lety. Je možné, že už jsem tak příšerně stará? To přece není možné. Docela nedávno jsem přece netrpělivě čekala, jestli se objeví černovlasý a černooký Jirka, jestli mě pozve do kina či na zmrzlinu a jestli mě ve tmě před naším vchodem znovu políbí.

Nádherná doba! Co na tom, že se Jirka posléze vypařil. Nahradil ho Vojta… a díky bohu za něj.

„Mami!“ zacloumá se mnou Vojta a vrátí mě zpátky do reality. „Mamii! Máš ho připravený?“

 „Co?“ ptám se zmateně, pevně chytnu Vojtu za roku a vystupujeme. Pohltí nás dav, který míří k východu, přesto Vojta cosi brebentí. Nerozumím mu, a tak jen kývám hlavou. Vojtu miluju, ale často mi z něho jde hlava kolem. Nejvyšší čas na regeneraci! Pojedu do lázní! Už mě nic nezabrzdí!

„Jestli už máš připravený to zavazadlo!“ nedá se Vojta odbýt.

Pojedu do lázní! Protáhnu si kosti, nechám si pořádně promasírovat zvadlou kůži, a třeba… třeba poznám někoho, na koho se budu znovu těšit. Je vůbec možné, že už osm let žiju bez muže? Osm let? … Hned dneska si zabalím kufr…

„Tak máš ho připravený?“ Vojta křičí tak, že se musím zastavit. „Mami, už máš připravený to zavazadlo?“

Zarazím se. To už je to se mnou tak špatné, že si mluvím pro sebe? Řekla jsem snad nahlas, že si budu balit kufr do lázní? Ach jo, nejvyšší čas se sebou něco udělat.

„Nemám, ale dneska si ho připravím,“ odpovídám a Vojta konečně ztichne.

Ještě dvě stanice tramvají a už budeme konečně doma, uf! K mému překvapení mi Vojta i v tramvaji ukazuje leták JAK PŘIPRAVIT EVAKUAČNÍ ZAVAZADLO. To jsem blázen, opravdu jsem si toho dřív nevšimla.

„Dětem dejte do kapsy cedulku se jménem a adresou,“ čte Vojta. „Proč, mami?“

Ach jo, uvědomili si autoři letáku, jak snadno lze rozšířit paniku?

„Když je evakuace, tak je hrozný zmatek,“ mluvím klidně a s úsměvem, abych syna ještě víc nevyplašila. „A v takovém chaosu se děti snadno ztrácí, víš?“

„A není to proto, kdyby tě zastřelili, aby na úřadě věděli, čí jsem?“ ptá se Vojta.

„Ale mně nikdo nezastřelí, neboj,“ kroutím důrazně hlavou. „A žádná válka nebude.“

„Když je to i tady, tak třeba válka bude, proč by to sem dávali?“ říká Vojta a já musím uznat, že to zní rozumně.

„Mami, jak se zjistí, že je válka?“

„Ale válka nebude…“

„Ale jak by se zjistilo, kdyby byla?“

Chvíli přemýšlím.

„Asi z rozhlasu nebo z televize.“

Vojta mlčí a znovu si leták pečlivě pročítá.

Konečně na místě. Den byl náročný, v zoologické zahradě jsem byla asi po tří sté, ale Vojta je spokojený, a o to jde. Nakonec, v lázních si dosyta odpočinu…

„Čemu se směješ?“ třepe mi rukou Vojta.

„Jsem ráda, že už jsme doma,“ vymlouvám se a otevírám okna dokořán. Je krásný den, bude krásný večer, nebe zčervenalo.

Ukládám Vojtu a konečně ze skříně sundávám zaprášený kufr. Dlouho předlouho se přehrabuji ve skříni, než se kufr aspoň z poloviny zaplní. To je hrůza, nemám vůbec co na sebe.

V půl jedenácté vykoukne z pokojíku Vojta. Potřebuje se napít. Podám mu vodu a posílám ho spát. Chvíli mě pozoruje, jak si úhledně balím ponožky do ruliček. Očekávám, že se bude ptát, kam jedu, ale je na to příliš rozespalý. Mžourá oči a krčí nos.

„Běž spát,“ vedu ho zpátky do postele.

„Ponožky si zastrkej do bot, aby se do kufru vešlo víc věcí,“ zamumlá. „Musíš šetřit místem.“

„Díky za radu, ty rozumbrado,“ musím se usmívat. Dám mu pusu a vracím se ke kufru. Balení mi jde rychleji, změnila jsem taktiku. Nemůžu se rozhodnout mezi třemi svetry, vezmu je tedy všechny, stejně tak čtvery boty, dvoje kalhoty…

V jednu ráno jsem konečně hotová. Zavírám kufr nacpaný k prasknutí. Tak! Už mě nemůže nic zastavit. Jen co Vojta odjede na tábor, zajdu do cestovní kanceláře. Mám neobyčejně dobrý pocit.

Je teplá noc. Otevírám okno. Začínám se neuvěřitelně těšit! O deset let mladší! Páni! Dokonce si potichu pustím rádio a zaposlouchám se do nočního vysílání stanice Vltava. Bože, je mi do tance! Mám radost! K přístroji přiložím hlavu a poslouchám swing.

„Mami?!“

Vojta stojí ve dveřích a pozoruje mě. Leknu se. Odlepím se od přístroje.

„Vojto! Koukni spát!“

„Už to začalo?“ ptá se rozespale.

„Běž do postele!“

Zmizí za dveřmi, ale za chvíli se znovu objeví.

„Mami?“

Překvapeně sleduju, že na sobě nemá pyžamo, ale kalhoty a mikinu.

Na zádech má svůj malý batoh. Proboha, je snad ten kluk náměsíčný?

Jde ke mně a tváří se vážně.

Co se děje?“ sahám mu na hlavu, horečku nemá. Beru ho do náruče a nesu do své postele.  Málem zakopnu o kufr, který leží uprostřed pokoje na zemi. Sundám Vojtovi ze zad jeho batůžek.

„Pojď  spát…“

„Já se nebojím,“ dodá ještě Vojta, než položí hlavu na polštář. Mlčky ho hladím po rozčepýřených vlasech. Tak, jestli se rozstoná, nebude moct odjet na tábor a já do lázní, to je ale pech! Ale… uklidňuju se. Do lázní se dá přece jet kdykoli…

Konečně spí. Přemýšlím, že ho převleču zpátky do pyžama. Z kapsy u kalhot mu kouká kus čtvrtky. Vytáhnu ji ven a překvapeně čtu jeho velkým dětským písmem jméno a adresu…

Zvednu se a zvědavě kouknu do batůžku. Co si osmiletý kluk zabalí v případě evakuace? Blok, pastelky, plavky a gumového krokodýla.