MOJE  EKONOMICKÁ  KRIZE

Petra Braunová

 

„Dneska jsem udělal dobrej skutek.“

Do bytu vchází s třísknutím dveří můj syn.

„Koupil jsem od jednoho bezďáka časák.“

Syn časopis hází do koše.

„A proč ho vyhazuješ?“

„Nezájem. To byl jen dobrej skutek, chápeš?“

Syn otvírá dveře od lednice a otevírá jogurt, který dvěma záběry lžičkou spolkne. Otevře si další. Mám chuť ho okřiknout, ale nechám ho. Bílý jogurt je zdravý a jeden kyblíček je na tak velkého svalnatého kluka málo.

„Mami, potřebuju zaplatit lyžák, a ještě dva tisíce na vleky, a taky ten výlet do Londýna a angličtinu na druhý pololetí.“

Prostřední dcera mi podala složenky. Je v prvním ročníku střední školy, je moc hezká po svém otci, ale současně s krásou zdědila panovačnost.

„A mami, zaplať to hned, nechci zase poslouchat kecy učitelky.“

„Nebuď drzá,“ okřiknu ji.

„Nejsem drzá. Jen si vzpomeň, jak jsi mi nezaplatila minule včas obědy a jak mě kuchařky poslaly pryč z jídelny.“

„No jo… ale já jsem ti je nezaplatila, protože jsem neměla dost peněz na účtu, to nebyla moje zapomnětlivost. Nedostala jsem včas výplatu.“

„Jo, ale to kuchařku nezajímalo.“

Odháním dceru a složenky si schovávám do kabelky. „A co je tohle?“ Částka 650,- Kč na kontoAshwini mi není jasná.

„Jo, to je prosím tě na jednu malou Indku, kterou naše třída adoptovala. Je strašně chudá a díky nám dostane najíst a může chodit do školy. Má příšerný jméno, co. Ale ukážu ti její fotku, je docela hezká.“

Do kuchyně přiskáče nejmladší dcera. Je taky moc hezká, i když jinak než její starší sourozenci. Je znát, že je z jiného vrhu. 

„Mami, mně musíš zaplatit školu v přírodě. A už jsi mi zaplatila keramiku na druhý pololetí? Mně učitelka minule napomínala, zaplatila jsi to jako poslední. Kdo to je?“ zadívá se na fotku, kterou ukazuje její sestra.

„Tohle je Indka Ashawini,“ dcera mi podá obrázek malé černooké holčičky.

„Kdo to je?“ ptá se znovu nejmladší?

„To je holka, kterou adoptovala naše třída,“ pyšně opakuje moje prostřední dítě. „Hezká, viď?“

„Jo, mami!“ vykřikne nejmladší. „Naše třída chce taky adoptovat v Zoo dlouhohlávku mexickou! Máš mi dát peníze.“

„Co mexickýho?“ zeptá se syn.

„Dlouhohlávku mexickou,“ opakuje důležitě nejmladší. „To je želva.“

„Žádný peníze na želvu ti nedám,“ kroutím hlavou.

„Mami! Jsi hrozná! Jsi zlá! Chudák želvička, nemá co jíst…“ nejmladší natahuje k pláči.

Dívám se do peněženky a roste ve mně vztek. Potřebuju si koupit kozačky, do těch starých mi teče. Odkládám to dva roky a pokaždé z toho nastydnu. Mám na jazyku peprnou větu, ať si dcera řekne o peníze pro želvu svému tátovi, ale včas ji polykám. Dítě za své rodiče nemůže, opakuju si omletou výstrahu psychologů. Nejmladší dcera určitě nemůže za to, že jsem se před jedenácti lety zbláznila do potulného komedianta, který sice bravurně drnkal na kytaru, ale stejně tak bravurně po jejím narození zmizel. Vypáčit z něho peníze je nad lidské síly. Na jeho případu si vylámalo zuby už několik sociálních pracovnic. Všem naslibuje hory doly a pak opět zmizí. Má deprese, nemůže pracovat. Umělci je mívají často, ospravedlňoval se minule.

Ano, samozřejmě, že jsem chtěla nejmladší dceru podstrčit otci mých dvou starších dětí, ale nezdařilo se to. Všechno prasklo. S patřičným rachotem. Odešel, když jí byly čtyři týdny. Jeho poslední věty se mi vryly do mozku: „To zvládneš. Aspoň budeš mít o čem psát.“

„Nech toho breku,“ snažím se o smířlivý tón a beru dceru do náruče. „Co já vím, tak želvy žerou trávu ne? A ta je přece zadarmo.“

„Ale já trávu nežeru,“ ozve se nejstarší syn, který je nasoukaný po pás v otevřené lednici.

„Tady není nic k jídlu. Mám hlad.“

„To byl můj jogurt,“ vzlyká nejmladší. Je s ní potíž. Jakmile se rozlítostní, brečí kvůli všemu. Zřejmě geny po přecitlivělém otci-umělci.

„Nezapomeň zaplatit ty složenky!“ připomíná prostřední dcera. Stojí u zrcadla a líčí si oči. Chystá se do tanečních. Jsem ráda, že jsem na ni s výbavou do tanečních nešetřila.Ve vypasovaných šatech a zlatých tanečních botách, které jsem jí za hříšné peníze koupila, je opravdu krásná.

„Sluší ti to,“ usměju se na ni.

„Díky,“ vrátí mi okouzlující úsměv, „ale musíš mi koupit další šaty, nemůžu tam chodit pořád v jedněch. Vypadám jako socka.“

„Já jsem do tanečních taky nosil pořád stejný kvádro,“ utrousí syn.

„Koho to zajímá?“ usadí ho sestra.

„Jedny šaty ti stačí. Buď chytrá a vyměň si je na chvíli s nějakou kamarádkou, která taky chodí do tanečních.“

„Dík,“ ucedí dcera. „To radši budu nosit pořád tyhle.“

„Já mám hlad na hamburgra,“ fňuká nejmladší. „Nevezmeš mě do mekáče?“

„Uhodlas. Nevezmu. Jdu nakoupit do sámošky,“ oblékám si synovu bundu. Je teplejší než moje a venku je příšerná zima.

„Ale kup pořádný maso, dal bych si biftek,“ řekne syn.

„Na biftek zapomeň,“ zapínám si boty. „Musím zaplatit spoustu složenek.“

„Jo, tak počkej, přihodím ti,“ syn sahá do aktovky a vytáhne pomuchlanou složenku na školné na druhé pololetí soukromého střední školy, kam bude chodit ještě dva roky. Polknu. Na školné jsem zapomněla jako na smrt.

Scházím schody v našem činžáku, kde jsem si po rozvodu pronajala byt. U schránek visí cedule: výběr nájmu ve čtvrtek od 15.00… Panebože nájem! Nesmím na něj zapomenout jako minule.

S peněženkou naditou složenkami mířím na poštu. V kapse žmoulám mobil. Musím zavolat otcům mých dětí a požádat je o mimořádný příděl financí. Budou mít příšerně řečí, nic mi nepřidají, ale za pokus to stojí. Pokud mi telefon vůbec zvednou. Kozačky nebudou – no, snad už nebude sněžit.

„Přispějte na nemocné děti,“ podá mi košíček dívka stojící před poštou. Mlčky zakroutím hlavou, ačkoli si připadám hloupě. Je to přece jednoznačně ošklivé nepřispět na nemocné děti!

Však se na mě taky dívka zamračila. „Je ekonomická krize!“

Kývám hlavou. Jako bych nevěděla!

Na poště je fronta. Prohlížím si reklamní letáky. Z téměř každého na mě bliká číslo účtu, na který můžu přispět, abych měla dobrý pocit v duši.

Na indické děti, na africké děti, na nemocné děti, na všechny možné děti, na opice, na medvědy, ještěrky a hady… Dostávám nápad. Bláhový, ale přesto ho uskutečním. Dám si inzerát:

Přispějte na rozvedenou matku tří zdravých a hezkých dětí. Matka je při smyslech, chodí poctivě do práce, nekouří ani nepije, vede děti ke skromnosti, přesto se neustále nemůže dopočítat. Číslo účtu 1001835143/0800. Děkuji mnohokrát.