Den matek

Petra Braunová

 

„Mami, můžu si půjčit tvoje silonky?“ Moje čtrnáctiletá dcera se na mě zubí. Chystá se jít už dvě hodiny ven – za tu dobu rozhrabala všechny šuplíky, o kterých se domnívala, že by mohly ukrývat silonky její. V rukou drží krabičku s mými novými silonkami. Její kamarádky Lucka a Lenka sedí celou dobu trpělivě v křeslech a zubí se taky. Během čekání stačily spořádat tři čtvrtě bábovky, kterou jsem upekla na nedělní odpoledne. Čekám svojí maminku, je neděle, den matek. Zvu ji pravidelně, je to jediný den v roce, kdy si na ni skutečně snažím udělat čas.

„Proč si nevezmeš svoje?“ ptám se dcery.

„Nooo, moje jsou všechny potrhaný.“ Je pravda, že dcera je ideální zákaznice firem vyrábějících silonky. Ještě nikdy v životě nedokázala nové silonky zachovat při životě pro druhé použití.

„Tak si je vezmi,“ pokrčím rameny. Sedím u počítače a snažím se soustředit. Už několik hodin zírám na rozepsanou povídku.

„Mamííí, mě už to nebaví,“ objevila se moje osmiletá dcera, která měla za úkol spočítat několik příkladů. Chodí do druhé a neustále si plete plus a mínus.

„Máš to hotový?“ zeptám se.

„Neee, mě už to nebaví,“ dcera pokukuje po své starší sestře a jejích spolužačkách. „Chci jít taky ven.“

„Až to spočítáš, tak tě holky vezmou ven s sebou,“ prohlásím s očima upřenýma na monitor. Přesto zahlédnu, jak se trojice čtrnáctiletých dívek zatvářila zděšeně.

„Mami! Já jí nikam neberu!“ vykřikla starší dcera.

„Proč ne?“

„Prostě ne! Já jí s sebou nebudu brát!“

„Proč ne?“

„Protože! Neberu!“

„Já chci jít vééén!“ Mladší dcera se rozbrečela. Jde jí to snadno. Umí se rozbrečet kdekoli a kdykoli. U doktora, v hračkářství, v tramvaji, na ulici anebo v divadle. Žádné jemné fňukání, pravý srdceryvný pláč, se slzami jako hrachy. Patřičně hlasitý.

„Tak počkej, až to dopíšu, půjdeme spolu,“ vzdychám.

„Já nechci jít s tebou, já chci jít s holkamááááá!“

Obracím se na holky. „Nemůžete ji vzít s sebou?“

Vyměnily si zdrcené pohledy. Nejhůř se tváří moje dcera. „Mami…“ Její pohled jednoznačně vyjadřuje, že to snad nemyslím vážně. „My prostě chceme jít samy!“

Uhýbám pohledem. Za oknem svítí slunce, ptáci trylkují, jaro křičí až uši zaléhají. Taky bych šla ven. Sedla bych si do parku a zírala do nebe. Taky sama.

„Kdo to sežral?“ Do pokoje vjel na kolečkových bruslích můj šestnáctiletý syn. Vezme z talíře zbytek bábovky a narve si ji do pusy. Obdivuji jak dokáže ignorovat obě cizí slečny v křeslech, nezavadil o ně ani pohledem.

„To by mě zajímalo, kdo to sežral,“ opakuje s plnou pusou. Lucka s Lenkou ho nadšeně sledují a tlumí smích v dlaních. Moje starší dcera kroutí hlavou a posunkem jim naznačuje, že je brácha magor. Obě holky nespouštějí z mého syna oči.  

„Proč řveš?“ Syn spolkne bábovku a strčí do své mladší sestry.

„Sundej si ty brusle!“ křiknu na něj.

„Proč řve?“

„Protože chci jít vééén!“

„Tak jdi ven a neřvi, ne?“

„Sundej si ty brusle!“

„Mám hlad.“ Syn se na mě dívá a já v jeho pohledu vidím tutéž záři, kterou mě očaroval jeho otec před sedmnácti lety. Uhnu pohledem. Ach bože, vůbec se té slečně, kterou můj muž očaroval vloni, nedivím. Ten uhrančivý pohled by člověka zatáhnul i do bažin. Na druhou stranu chápu i jeho – moje čtyřicetileté tělo rozhodně není tak útlé a hebké. Je ale fakt, že to dokážu vyslovit až po roční terapii u psychologa.

„Upeču ještě jednu bábovku,“ zvedám se. „Než přijde babička.“

„Bábovku ne, bublaninu,“ řekne syn.

„Dobře, tak bublaninu.“

„Tak my jdeme,“ hlásí moje pubertální dcera. Na hubených nohou moje silonky, džínovou sukničku pod zadek, bílé tílko nad pupík. Vlasy smotané červenou pentlí, na krku moje bílé korále. Rozzářené podmalované modré oči, červené rty a dolíček ve tváři.

Sluší jí to. Sice je to celá tchýně, ale v duchu si po tisící pokorně opakuji, že tchýně je sakra hezká ženská i dnes.

„Kam jdete?“ ptám se.

„Nevíme,“ odpovídají slečny unisono a kroutí svými blonďatými hlavami.

„Já chci jít taky ven,“ pláče moje nejmladší dítě.

„Půjdeš s holkama,“ rozhodne můj syn aniž by se na holky podíval. Sleduji, jak se holky tváří. Neušklíbla se ani jedna.

„Ale nebudeš řvát,“ dodává syn. Jeho sestra zmlkne.

„Dávejte na ni pozor, ať se vám neztratí,“ utírám uplakané dceři nos.

„Kam jdete?“ obrátil se syn konečně na Lucku s Lenkou.

„K řece,“ vyhrkly obě současně. Rozesmálo je to jako na povel. Dívají se na mého syna a září jim oči.

„Proč k řece? Tam se nedá jezdit na bruslích.“

„Ale… my nejdeme na brusle.“

„Tak pojďte na brusle.“

Holky zmlkly. Zřejmě každá potřebuje pár vteřin na to, aby pochopila, že můj neodolatelný syn půjde s nimi.

„Jdu s váma,“ řekne syn pro jistotu nahlas a já sleduji, jak se obě adolescentní dívky odlepily od země. Jediný, kdo se tváří nasupeně je moje prostřední dcera, přinucená okolnostmi strávit odpoledne se svou sestrou a bratrem. Bezděčně se ale podřizuje matce přírodě.

„To bysme se musely pro brusle stavit doma,“ řeknou dívky.

„Tak se stavíme,“ řekne syn.

„Já neumím moc bruslit,“ pípne nejmladší.

„Neva. Se konečně naučíš.“

 Společně pak celá pětice s řehotem vychází z obýváku. Vůbec si netroufnu poznamenat, aby se moje prostřední dcera převlékla, pokud chce jít na brusle. Rovnou dávám silonkám sbohem. V chodbě se ozývá rachot. Nikdo nezasvěcený by nepoznal, jaké zvuky dokážou vydávat dívky, které si nazouvají kolečkové brusle.

„Přijďte do šesti!“ volám na ně.

„Proč?“

„Protože přijde babička, tak ať na vás nemusí čekat dlouho.“

„Mami…“

„Ne,“ tentokrát jsem vážně neoblomná. „Neviděla vás půl roku. Koukněte přijít. A všichni!“

„My taky?“ ozve se Lucka. Následuje výbuch smíchu. Lucka zabodovala, s lehkou absurdní závistí pozoruji, jak se nadmula pýchou.

„Proč zrovna dneska?“ ozve se syn.

„Protože je den matek.“

„Den matek? Babička přece není naše matka,“ brumlají děti.

„Babička je tvoje matka, viď, mami,“ hlásí moje nejmladší a pracně si zapíná přezky kolečkových bruslí.

„Jo, babička je moje matka. Nechceš si vzít chrániče?“

„Chrániče mít nemusí,“ řekne syn.

„Nechci,“ řekne dcera.

„Tak do šesti ať jste doma,“ opakuji.

„A ty jsi naše matka, že jo,“ řekne ještě moje nejmladší dcera. Hubené nohy jí směšně trčí z kolečkových bruslí. I ona má sukničku pod zadek. Usmívá se na celé kolo.

„Jo, já jsem vaše matka,“ zopakuju a dám jí pusu. Celá parta se s řehotem vyřítí ven.

Zavřu dveře a ohlédnu se zpátky do pokoje. Po celém stole drobky, pod ním též. Na naleštěné podlaze brzdná dráha synových kolečkových bruslí.

Dojdu k oknu  a dívám se, jak syn umně krouží mezi dívkami. Lucka s Lenkou drží z každé strany za ruku mou nejmladší dceru, která nemotorně komíhá nohama sem a tam.

Pohlédnu na hodiny. Pokud to nechci od mámy schytat, musím se do bublaniny pustit hned. Na její řeči, že manžel odešel, protože jsem neměla každou neděli „napečeno“, nejsem zvědavá. Projdu bytem a bezděčně schovávám poházené věci do šuplíků.

V dětském pokoji otevřená skříň, změť oblečení v každém jejím fochu. Pootevřené zásuvky, ze kterých vykukují dceřiny ponožky, kalhotky a rukavice. Na synově neustlané posteli leží basebalová pálka a několik cédéček bez obalu.

Na zemi rozsypané tři aktovky z učením.

Zavírám dveře. Když vydržím svou mámu bavit dvě hodiny, nedojde na to, aby se do pokojíka chtěla podívat.

Vypínám počítač. Povídku dopíšu v noci.