Rošťák Oliver a korále pro mořskou vílu - ukázka z knížky

Tino stojí a rozčileně křičí na ostatní. Konečně je celá skupinka pohromadě. „Podívejte se!“ ukazuje prstem zničeně Tino. „Ne!“ zvolají děvčata. „To není možné!“ Oliver s Maricou doběhli k hromadě kamenů. Hrad z oblázků, uprostřed kterého se ještě včera tyčila zabodnutá špejle se zlatým střapcem, je rozbořený. „Kdo to byl? Kdo to udělal?“ Oliver lapá slova, ale v tuhle chvíli není těžké porozumět, co děti říkají. Jsou rozhořčené, že jim někdo pobořil krásnou stavbu, s kterou si daly tolik práce. Taková pohroma! Schválně si postavily hrad stranou pláže, která se hemží lidmi. Odsud je pro dychtivé turisty moře daleko. „To musel být někdo z těch velkých kluků, co sem chodí v noci!“ Děti se rozhlížejí. Nikde nic podezřelého. Jen dvě starší ženy v plavkách a s tmavými brýlemi na očích leží na lehátkách a vypadají, že spí. Asi proto si taky vybraly tohle tiché místo, kam nedoléhá křik batolat řádících s rodiči v moři. „Co budeme dělat?“ ptají se holky kluků. Tino si rozčileně pěstí utře nos a zahrozí neviditelnému nepříteli. Takovému gestu rozumí i Oliver. „Zeptáme se, jestli ty paní někoho neviděly?“ Matea běží první. Děvčata se zastaví u lehátek. „Dobrý den. Můžeme se na něco zeptat?“ Ženy vypadají, že opravdu spí. Leží a nehýbají se. Matea zvýší hlas. „Prosím vás, neviděly jste toho, kdo nám zbořil hrad?“ „Ustup, děvče, stíníš nám,“ promluví konečně jedna z žen. „Někdo nám zbořil hrad!“ Přiběhli ostatní a obstoupili lehátka. „Neslyšely jste něco podezřelého?“ Jedna žena se prudce posadí. „Co to je za chování? Neumíte slušně pozdravit?“ „Já jsem zdravila,“ prohlásí Matea. „Co chcete?“ žena si sundá brýle a nevraživě hledí na skupinku dětí. „Ptáme se, jestli jste neviděly někoho, kdo zboural náš hrad!“ „Nevšímáme si žádných hradů!“ „Kamenný hrad! Postavili jsme ho tamhle u stráně.“ Děti ukazují na místo, kde teď leží jen hromada oblázků. Klacíky, kterými byly stěny hradu zpevněné, leží rozlámané a podupané vedle. Zničené jsou i mušličky, kterými byl hrad ozdobený. „Dejte nám pokoj! O žádném hradu nic nevíme.“ Oliver poslouchá rozhovor, a přestože neumí chorvatsky, docela dobře rozumí. Je jasné, že jsou ženy pohoršené. Obě se posadily a poroučejí dětem zmizet. Nejvíc rozčilená je ta hodně opálená, s šedým drdolem, červenými plavkami a náušnicemi z bílých perel. Na zápěstí má perlový náramek. Když dětem pohrozí, zachrastí jím jakoby pro výstrahu. „Jestli nás okamžitě nepřestanete otravovat, zavoláme policii!“ Tino zavelí k odchodu. Děti se přemístí do stínu olivového háje a rozmrzele hledí jeden na druhého. „Co budeme dělat?“ „Počkáme na babičku a půjdeme se koupat,“ navrhne Marica. Jenže děti, které u moře vyrůstají od dětství, koupání tolik nebaví. „Postavíme nový hrad!“ rozhodne Tino a Damir s Davorem radostně vyjeknou: „Jo!“ Všichni se rychle přemístí ke zřícenině z oblázků a podle Tinových pokynů začnou znovu stavět. Všimnou si, že se po nich ženy stále otáčejí, cosi mumlají, pak se nadzvednou a lehátka si přenesou o velký kus dál. „Hele, co jsem našel!“ Děti se překvapeně otočí po českém výkřiku. Oliver ve zdvižené ruce drží perlový náhrdelník!