Nela Malá, co nechtěla být malá - ukázka z knížky

Vojta otevřel dveře bytu a poslouchal ticho. Sousedé už odešli do práce. Chodívali dřív než Vojta.  Ticho znělo strašidelně. Potichu a po špičkách se vydal k výtahu. Vojta nikdy nechodil po špičkách, takže to neuměl. Ale často viděl, jak se učí po špičkách chodit Nela, a tak ji zkusil napodobit. Zjistil, že to není vůbec lehké. Uvědomil si, že je to pěkná fuška. Než došel k výtahu, ke schodišti a k žebříku, docela se zapotil. Chodby v domě byly opravdu dlouhé. Cestou ho napadlo, že tam žebřík není. Ale žebřík tam byl. Byl připevněný na stěně vedle výtahu.

Vojta si ho prohlížel. Sáhl na něho rukou a zkusil s ním zacloumat. Kovový žebřík držel jako přibitý. Vojta si uvědomil, že přibitý určitě bude. Vedl k tmavému poklopu ve střeše. Vojta nikdy po žebříku nelezl. Ve škole nesnášel tělocvik a šplhání mu nešlo. Ale zvědavost byla velká. Je poklop otevřený? Tipoval, že otevřený nebude. Váhal, jestli má cenu vylézt nahoru a přesvědčit se o tom. Určitě je to zbytečné. Jenže zvědavost byla tak velká, že se Vojta na žebřík s velkými obtížemi vyhoupl a stoupal vzhůru. Konečně se rukou dotkl poklopu.

A poklop otevřený byl!

Vojta zatlačil rukou co nejvíc to šlo a jako velká housenka s hekáním proklouzl na střechu! 

Na střeše Vojta uslyšel hlasy. Zbystřil. Hlasy mluvily jeden přes druhého. Vyděšeně se rozhlédl. Nikdo na střeše nebyl, přesto tu hučelo jako ve vosím úlu. Co to je? Vojta si promnul oči. Opravdu nikoho neviděl! Čí jsou to hlasy, když nikoho nevidí? Vojta si prstem zašťoural v pravém uchu. Hlasy zněly dál. Vojta si prstem zašťoural v levém uchu. Hlasy nepřestaly.

Znělo to jako odposlechy všech mobilních telefonů ve městě. A že jich tam asi bylo požehnaně!

„Chci novou rtěnku.“

„Chci mít psa!“

„Chci zůstat v křesle!“

Vojta stál a poslouchal. Bylo strašně podivné slyšet hlasy a nikoho nevidět.

Střecha byla rovná, a přestože neviděl na její okraj, měl velký strach, že udělá krok a spadne dolů. Na okraji střechy nebylo žádné ochranné zábradlí.

Vojta si uvědomil, že stojí příšerně vysoko nad zemí. Nikdy takhle vysoko nebyl, pokud nepočítá lanovku na jednom z kopců Krkonoš. Ale stát na kopci je něco docela jiného než stát na střeše. Stát na střeše je horší.

Vojta se opatrně rozhlížel. Měl by se vrátit. Měl by jít do školy! Jenže se mu nějak nechtělo. Něco ho lákalo stát na střeše a poslouchat podivné hlasy.

Brzy mu došlo, že každý z těch hlasů si něco přeje.

„Chci vyhrát zápas!“

„Chci zmrzlinu!“

Vojta chvíli poslouchal, co všechno si lidé přejí. Některá přání byla mimořádně srandovní.

„Chci to zkrátit.“

„Chci to narovnat.“

Co mohou znamenat taková přání?

Některá přání se opakovala.

„Chci pět tisíc.“

„Chci dvacet tisíc.“

„Chci sto tisíc.“

Nejvíce si hlasy přály peníze.

Hlasy se ozývaly odspodu, stoupaly k obloze a tam zanikly.

„Chci být velká!“ zaslechl Vojta.

Zarazil se. Tohle přání znal. To bylo přání jeho sestry! Nela si často přála být velká. Nela nechtěla být malá. Štvalo ji, že je malá, a nemůže proto sama rozhodovat, co bude jíst, s kým si bude hrát, a jestli bude herečka nebo ne. Nela už přestávala chtít být herečka, modelka, baletka, krasobruslařka nebo letuška. Přestalo ji bavit nechat se líčit každý den. Nebavilo ji setkávat se jenom s podobně vymóděnými holčičkami, o kterých maminky tvrdily, že jsou výjimečné. Nebavilo ji chodit po konkurzech a čekat hodiny a hodiny na výsledky. Nebavilo ji sledovat, jak z jednoho konkurzu, kterého se účastnilo pět set holčiček, vychází jen jedna jediná – vítězná. A všechny ostatní odcházejí s brekem. Po takových prohraných konkurzech brečely více maminky než jejich dcerušky. Nela si chtěla obyčejně hrát, ale nevěděla, jak to má mamince Janě vysvětlit.

Vojta sledoval sestřino přání. Stejně jako ostatní přání pomalu zesláblo a zaniklo.

Vojta si uvědomil, že mraky nad ním jsou velmi nízko.

Přestože se bál, že je příšerně vysoko, byl rád, že je nebe hrozně blízko. Mraky byly bílé jako sladké sněhové pusinky. Nebe bylo modré a jasné. Kdyby Vojta chtěl, dotkl by se nebe.

A Vojta chtěl a dotkl se nebe.

„To snad ne!“ ozvalo se v ten okamžik. Dunivý hlas, docela jiný než šum hlasů, který byl slyšet na střeše dosud, zněl otráveně. „Máme problém!“

Vojta nechal samým překvapením ruku na nebeské klenbě. Vždycky si myslel, že je nebe vzduch a prázdno, ale teď se držel modrého stropu a poslouchal povzdech, který zněl přímo za tím, co vypadalo, jako nebe.