V domácnosti dědečka a babičky Nových mě fascinovala jedna věc – a musím říct, že ve mně budí úžas dodnes, protože jsem jí nikdy pořádně nepřišla na kloub. U Nových totiž bydlel a v ložnici s dědečkem a babičkou spal – pan Trnka. Dnes by to možná nikoho nepozastavilo, ale v třicátých letech minulého století to byla skutečná rarita. Celá Jihlava si šuškala, že Ferdinand Trnka je otcem jednoho z dětí Nových, strýčka Oty, nakonec i babiččino oslovení „Trnečko“ v člověku vzbuzuje leccos, ale nahlas neřekl nikdo nic. I přes tento výrazný handicap žila rodina Nových ve vší vážnosti. Pan Trnka byl nenápadným členem domácnosti, aniž by se kdokoli dozvěděl, proč a jak se tam octl. Elegantní pán, hodný a tichý, vyučený krejčí, pracoval v pojišťovně a večer pomáhal dědovi šít. Vzpomínám, jak mlčky seděl se skloněnou hlavou u stolu s jehlou v ruce. Stejně jako děda byl velmi pozorný k babičce, která si mezi oběma muži žila jako královna. Přestože jsem ji vždycky vnímala jako protivnou, oba ji obskakovali a snášeli jí modré z nebe. Pana Trnku jsem vlastně měla z té rodiny nejradši, a to nejen proto, že mi daroval k desátým narozeninám moje první náramkové hodinky s červeným koženým řemínkem, ty samé, co dal mojí hubaté sestřenici Jarmile. Po mnoha letech jsem zaútočila na tátu, aby mi záhadu s panem Trnkou vysvětlil. Zdráhavě ze sebe dostal, že pan Trnka byl asi gay, v rodině Nových ukrytý, který jednou za osm neděl vyrážel do Prahy ukojit svoje sexuální potřeby. Čert ví, co je na tom pravdy… Jak záhadně tahle trojka žila, tak i zemřela. Během jednoho měsíce opustili tento svět postupně všichni – první babička, týden po ní děda a tři dny na to pan Trnka.

Z raného dětství se mi v hlavě nezachovalo moc vzpomínek, ale jedna stojí za to. Zrcadlo! V obývacím pokoji, zavěšené nad jídelním stolem, ve starodávném zlaceném rámu, podivně nakloněné, nespouštějící ze mě oči. Kdykoli sedím za stolem, pozoruji se v něm. Moje dětská fantazie si představuje, co je asi zač, ta druhá Kamila, která se na mě šklebí ze zrcadla. Určitě je protivná, protože mě nikdy nenechá na pokoji. Cení na mě zuby, vyplazuje jazyk, šilhá, strká si prsty do nosu anebo si klepe prstem na čelo. Vzpomínám na večer, kdy mi naši sdělili, že od září s nimi budu bydlet v Praze, kde nastoupím do školy do první třídy. Neřekla jsem na to ani popel, nikdy jsem si netroufla rodičům odporovat jako babičce Kuličce, ale rozčilením ve mně poskakuje srdíčko. Těším se, že budu s opravdovskou maminkou a tátou, ale nedovedu si představit, že u toho nebude Kulička. Rodiče se večer loučí, odjíždějí. Kam? Těžko říct. Nezajímá mě to. Jsem ráda, že ze sebe stáhnu nepohodlné šatičky, které se nesmí umazat, a kdyby mě v nich viděli kluci v parku, potrhali by se smíchy. Nastavuju baculaté tvářičky ke zdvořilém polibku. Ahoj, maminko, ahoj, tatínku. Nemůžu usnout, kňourám a nakonec potichu, aby mě neslyšel žalobníček Jenda, volám babičku: „Mami… mami!“ Kulička se objeví, popadne mě do náruče, Kamuško, spi, holka, už je půlnoc… Pak mi dá studenou dlaň na čelo a slyším, jak šeptá: propána, Kamuško, ty celá hoříš… Babička rozsvítila a pak už to jde ráz na ráz, slyším hlasy, domlouvá se s dědou, nevím o čem, ale brečím, protože mě pálí světlo v očích, točí se mi hlava, pokoj se houpá, ale ne, to se houpám já, protože mě Kulička v náruči nese do obýváku, pokládá mě na jídelní stůl, slyším bouchnout dveře a břitký hlas šedivého doktora Kohna. Přestože pode mě babička položila deku, stůl mě tlačí do zad, je mi strašná zima, doktor mi svítí baterkou do krku, tlačí mi bradu k hrudníku, studené ucho mi přiložil na prsa. Snažím se nebrečet, přestože se mi klepe brada a je mi špatně tak, jak mi nikdy nebylo. Zakloním hlavu a vykřiknu. Kdo se to na mě dívá ze zrcadla? Rozšklebená pusa, vyvalené oči, rozcuchané vlasy… dám se do křiku, prstem ukazuju na zrcadlo, blouzním…

První pochopil děda. Popadl deku a zrcadlo přikryl. Zůstalo zakryté do mého odjezdu do Prahy. Zakrýt můj strach ze soužití s rodiči a následný příšerný stesk po Kuličce však děda nedokázal…