07:05

„Moniko, odcházím, koukej vstávat!“ křikne po padesáté maminka Lenka do dceřina pokoje.

„Slyšíš?“

Maminka nakoukne do dveří. Dcera leží zachumlaná v peřině a zhluboka oddychuje. Spí, jako by byla půlnoc. Maminka udělá pár rychlých kroků k posteli a pokrývku z Moniky stáhne.

„Vstávej! Přijdeš pozdě do školy!“

Dcera se probudí. Šklebí se.

„Jestli zaspíš a přineseš poznámku, nedostaneš kapesné!“

„Už…“ Monika se sápe po peřině. „Už jdu…“

„Uvařila jsem ti čaj. Rohlík si namaž sama a připrav si svačinu do školy, nejsi miminko.“

Monika mlčí a rozespale se šklebí.

„Zaspíš!“

„Nezaspím,“ mumlá. „Vstávám…“

Monika se opravdu posadila. Máma na ni hodila peřinu, Monika si ji obtočí kolem ramen.

„Moniko! Jestli přijdeš pozdě do školy, dostaneš už třetí poznámku!“

Monika sedí na posteli, dokud na ni Lenka přísně hledí. Když se však máma otočí a zamíří do chodby, Monika si znovu lehne. Dostala asi spavou nemoc, jinak to není možné. Víčka se jí pevně zavírají… slyší, jak bouchly dveře. Maminka je pryč.

Kdyby se možná maminka z chodby ještě vrátila, kdyby Moniku doopravdy z postele vytáhla, možná by neštěstí, které se za 50 minut a 16 vteřin stane, odvrátila. Maminka ovšem není jasnozřivá kněžna Libuše ani děd Vševěd. Uvěřila, že dcera vstala. Moničin osud je zpečetěn.

07:16

Filip snídá. Je příšerně nevyspalý. Nemá hlad. Nesnesitelně pomalu ukusuje chleba se sýrem a okurkou. Sousta přežvykuje dlouho, maminka ho neustále napomíná. Pospíchá do práce. Odcházejí z domova vždycky spolu.

„Filipe, co se loudáš, přidej!“

Maminka má chleba už snědený, dopíjí kávu a připravuje synovi svačinu do školy.

Filip pozoruje, jak mu balí do hezkého ubrousku s barevnými puntíky rohlík se šunkou.

Petr se v koupelně právě oholil a vstupuje do kuchyně usměvavý.

„Dobré ráno vespolek! Copak nám to tady voní?“

Petr několika doušky vypije ranní kávu.

„Tak ať ti to jde ve škole,“ mrkne na Filipa. „Hned bych si to s tebou vyměnil. Mám dnes v práci perný den. Finišujeme, čeká nás kolaudace.“

Filip kývá hlavou, ačkoli cizímu slovu nerozumí. Jindy by se zeptal, co slovo kolaudace znamená, ale dnes uhýbá očima. Má Petra rád, ale možná by bylo nejlepší, kdyby se k Monice a její mamince vrátil. Bylo by po starostech. Až Petr zjistí, co Filip provedl, stejně to udělá.

07:29

Řidič nákladního vozu poznávací značky 3C8 4583 pětapadesátiletý Jan M. z městečka B. vzdáleného od městečka K. 18 kilometrů, usedá za volant. Je v dobré náladě. Těší se na odpoledne. V noci se mu narodil vnouček Honzík, kluk jako buk! Jan si radostně pohvizduje. Dnes se za ním půjde poprvé podívat do porodnice.

Pan Jan M. se usmívá. Nastartuje svůj kolos a vyjede z garáží. Pojede do skladu v městečku K., naloží nafukovací čluny, odveze je do prodejny a vrátí se zpátky. Doma se pořádně umyje, vydrhne si mýdlem ruce, k novorozeněti musí člověk přijít jako ze škatulky. Takové škvrně chytne bacil raz dva! Kolem šesté večer už ho konečně uvidí, jejich Honzíka! Má radost! Sice s takovým prckem ještě není pořádná zábava, ale čas uteče jako voda. Vždyť je to nedávno, co si vezl pan Jan z porodnice dceru Mirku, která je dneska už maminkou. Čas nezastavíš.

07:31

Kocour Eliáš opatrně našlapuje kolem Moničiny postele. Mňau! Něco se mu nezdá. Venku je bílý den a jeho kamarádka ještě spí! Kocour škube vousky. Kdyby uměl mluvit, bylo by to jednoduché, zavolal by na ni a zeptal se, jestli by mu nenalila mléko. Eliáš je mlsný. Lenka mu dává jen vodu, ale Monika ví, že miluje mléko a smetanu! Mňam! Jenže kocouři mluvit neumí. Eliáš znovu vyskočí k Monice na peřinu, očichává spící kamarádku, přešlapuje na měkké peřině a nakonec se na ní uvelebí jako král.

A Monika spí a spí jako Šípková Růženka.

07:40

Filip přichází ke škole. Bolí ho hlava. Černé svědomí ho hryže. Myslí na rozbité kolo a přemýšlí, jak ho co nejrychleji spravit. Nejradši by se vrátil domů a letěl do sklepa. Zázrakem by se mu podařilo kolo opravit a vlezl by si zpátky do postele. Ach, kdyby to šlo zařídit mávnutím kouzelného proutku! Kdyby se tu zjevil kouzelný dědeček, Filip by mu dal vše, co má, jen aby kolo opravil.

Vidí ale skupinku kluků ze třídy, a nálada se mu trochu zlepší. Kolem žluté školní budovy se rojí děti. Spolužáci na něho mávají.

„Čus, Filipe!“

„Ahoj,“ volá na ně a rozběhne se.

Kluci si kopají s malým míčkem a hned vezmou Filipa do hry. Za chvíli má pocit, jako by se mu všechno s Monikou, kolem a brzdami zdálo. U školních vrat se tlačí děti. Školník už čeká. Hledí na hodinky. Škola není holubník. Otevírá se přesně dvacet minut před začátkem vyučování. Vrata se otevírají a děcka se s veselým hlomozem hrnou dovnitř.

07:41

Eliáš má pořád hlad. Jedna miska jídla mu nestačila. Mrská ocasem.

„Mňau!“

Eliáš Monice žďuchne do tváře a začne ji hrubým jazykem olizovat.

Monika otvírá oči. Odstrčí kocoura. Podívá se na budík.

Cože? vyděsí se. Kolik je hodin?

Monika vykřikne nahlas:

„Kolik je hodin?“

Nikdo jí neodpovídá. V bytě není nikdo, kdo by uměl mluvit. Eliáš zamňouká: Dáš mi mléko?

Monika ze sebe shodí peřinu i s kocourem, vyskočí z postele, letí na záchod a začne se zuřivě oblékat. Eliáš se uraženě vymotal z pokrývky a rozčileně si upravuje chloupky na ocasu.

Monika zmateně hledá tričko a čisté ponožky. Nestíhá! Přijde pozdě do školy! Cesta jí trvá déle než patnáct minut! Dostane další poznámku za pozdní příchod, a tahle bude už třetí! To znamená zápis do žákovské. Bude potrestaná. Nedostane od maminky kapesné! Ach jo!

Monika lítá rozčileně sem a tam, otvírá zásuvky, než konečně najde vhodné tričko. Eliáš vyskočí na okenní parapet. Sleduje kamarádku. Zbláznila se? Kam ten spěch? A proč se tedy přehrabuje v ponožkách a nevezme si ty první, na které narazila? Ach, marnivost! Takové starosti kocouři naštěstí nemají. Eliáš si pyšně olizuje kožich.

Monika si ani nevyčistí zuby, ani se nenasnídá, ani si neučeše vlasy do culíku, nechá si je rozpuštěné a rychlostí blesku si šněruje botasky. Rychle! Rychle! Když vyběhne na schodiště, dostane nápad.

Pozor, Moniko! Nápady bývají dobré a špatné.

Moničin nápad sám o sobě není špatný. Pojede do školy na kole. Snad to stihne! Bere schody po dvou. Monika se náhle zastaví. Dopis! Otočí se a honem se vrací pro dopis pro Filipa. Ztratí tím 78 vteřin – 78 vteřin, které rozhodly o jejím životě.

07:49

Filip už je ve třídě a připravuje si učení na první hodinu. Bude matematika. Filip má matiku rád, je v ní dobrý. Číslice ho poslouchají a on poslouchá je. Nedělá mu problémy sčítat a odčítat. Pan učitel ho často chválí před celou třídou. Děti se překřikují, mají si toho tolik co říct, než zazvoní! Filip sedí v lavici a mlčí. Promne si oči. Zívne. Zachtělo se mu spát. Připraví si na lavici penál, učebnici a sešit. Sousedka v lavici, Martina, mu ukazuje, jak se včera ošklivě řízla do prstu.

„Br, neukazuj mi to,“ krčí Filip nos. Krev nemá vůbec rád.