Nikdy v životě nebudu křičet na své dítě

Petra Braunová

 

Po schodišti se rozléhá tlumený dětský křik a pláč. Tříští se o plechové schránky na dopisy, zábradlí a oprýskané rámy oken. Oko kamery bloudí po zavřených dveřích, luští jména na mosazných tabulkách. Odkud pláč vychází? A proč? V půl sedmé ráno? Křik zesiluje. K dětské fistuli se přidá ještě jiný hlas. Vysoký. Ženský. Zoufalý. Divákům se tají dech.

Scéna z hororu?

„Okamžitě vylez! Vylez anebo…!“

Vzpomínám si docela jasně. Sedím v kuchyni v koutě pod stolem, na sobě flanelové pyžamo s ovečkami, srdíčko tluče o překot. Zpoza ubrusu vidím máminu ruku svírající vařečku.

„Jestli se okamžitě neoblečeš, tak…!“

Máma se klepe vzteky. Já taky.

Máma proto, že potřebuje odejít do práce a mě musí odvést do školky.

Já proto, že se nechci převléct a do školky nepůjdu ani za nic.

Tisknu se ke zdi, zírám na vařečku a ječím.

Máminy nervy povolily, hrábla po mně rukou, vytáhla za nohu ven, vařečka zasvištěla vzduchem.

Zalykám se. Křičím jako by mě na nože bral. Peru se. Jenže máma je silnější. Stáhne ze mě pyžamo a narve mě do červených punčocháčků a kostkované sukničky. Pět minut se snaží přetáhnout mi přes hlavu rozkošný červený roláček. Vzpínám se jako luk. Ne! Ne! Nechci roláček, nechci botičky, nechci culíčky. Z hlavy si stále dokola strhávám červené berušky. Žíly na krku se mi napínají. Vřískám.

Vidím mámin zdecimovaný obličej. Nadechne se. Zaječí na mě tak, že málem prasknou skleněné okenní tabulky. Chytím se za uši.

Brečíme obě.

Proč se tak chováš? Pláče máma.

Proč na mě křičíš? Pláču já.

Unavené bojem odcházíme do školky. Držím se mámy za ruku a škytám. Cítím se ublížená. Až budu velká, tak nikdy, nikdy nebudu na svou dcerušku křičet!

Hororové scény se u nás doma dějí často. Máma je ze mě zoufalá. Domlouvá mi, vysvětluje, prosí. Nakonec vždycky musí zakřičet a sáhnout po vařečce. Pak obě pláčeme. Máma mě houpá v náruči.

Proč se tak chováš?

Proč na mě křičíš?

Dobromyslné sousedky mámě radí, jak na mě vyzrát. Luští moje chromozomy. Po kom to dítě je? Nesnáším je! Nesnáším sandálky, berušky do vlasů, košilky, kartáček na zuby, zubní pastu, polívku, špenát, mlíko, doktorku… seznam je dlouhý, předlouhý a denně narůstá. Nesnáším učitelky ve školce, děti, které mi berou erární kočárek a pannu… Křičí na mě a žalují. A já křičím na ně, na holčičky s copánky, které na mě vyjeveně hledí, na učitelky, na mámu. Kdo si začal? Nevím. Zlobím se na ně, zlobím se na sebe.

Je možné, aby dítě nemělo rádo svět? Kde se stala chyba?

Křičím, že nepůjdu do školy, ne a ne! Nepůjdu ani k zápisu! Nevstanu! Neobleču se! Neučešu!

Máma stojí u mé postele. Nechápe. Do školy se musí. K zápisu se musí. Musí, rozumíš? Na to je zákon!

Nechci zákon, nechci školu, nechci se oblíkat, neučešu se!

Křičíme na sebe.

Pak se něco stane. Něco velmi zvláštního.

Nabírám dech a uvědomím si, že máma zmlkla. Dívá se na mě a v očích má něco divného. Něco víc než bezmoc. Tohle je skutečné ryzí zoufalství. Takové dovede člověka tam, kam vůbec nikdy nechtěl.

Máma mě vytáhne z postele. Proti železnému stisku nemám šanci. Vzhledem k tomu, že nechci jíst, v šesti letech vážím patnáct kilo. Máma mě bez jediného slova nese do koupelny.

Kroutím se jako had, přesto se nedokážu vysmeknout. V koupelně mě máma postaví do vany. Jednou rukou mě pevně drží, druhou roztočí kohoutek. Ze sprchy vytryskne ledová. Voda mi smáčí vlasy a pyžamo, ječím a ječím, ale máma mě drží pevně. Bojuji jako o život, ale prohrávám. Ze sprchy mě vyndá, až když taky ztichnu. Drkotám zuby. Výraz v obličeji mojí mámy mě děsí. Nekřičí. Bez jakékoli emoce mě balí do ručníku.

„Teď ti vyfénuju vlasy a učešu ti dva culíky,“ řekne.

„Ne!“ vykřiknu možná ze setrvačnosti.

Máma to musela čekat, protože se nerozčiluje. To si myslím aspoň do chvíle, než se jí v ruce objevily nůžky. Chytila mě tak pevně, že nemůžu pohnout ani malíčkem.

„Jestli se nenecháš učesat, ostříhám tě dohola.“

Mámin hlas zní hluše.

Svým posledním „ne!“ potvrdím ortel.

Cvak! Cvak! Nůžky cvakají a na zem padají moje světlé lokny. Nemilosrdně. Cvak! Cvak!

Vidím nás v zrcadle. Řvu z plna hrdla. Moje vlasy! Moje dlouhé vlásky! Ne! Pomoc! Pomoc!

Mámu to neruší. Ani to, že kdosi bouchá na dveře, na rozčilené volání sousedů, na zvonek, který šílí.

Poslední pramen dopadl na podlahu. Máma mě postaví na zem a jde otevřít. Do bytu vtrhly sousedky. Prohlížejí mě ze všech stran. Slyším hlasy, domlouvání, konejšení, výhrůžky.

„Však oni tě ve škole srovnají, křikloune!“

Stojím v mokrém pyžamu se sklopenou hlavou, bosýma nohama postrkuji po zemi moje vlasy.

Díváme se s mámou na sebe.

Nechám se zapsat do školy.

Chodím do školy.

Svět mě válcuje.

Křikem mi vysvětlují, že nesmím křičet, že nesmím mluvit tak hlasitě, že se musím naučit mluvit normálně.

Usínám a umiňuji si, že já na svou holčičku nebudu křičet nikdy. Nikdy! Nebude proč! Moje holčička, moje milovaná dceruška bude hodná zlatovláska. Bude mít modré oči jako nebe. Bude mít ráda berušky a sandálky a sukničku i roláček.   

Za třicet let na ni zírám do kočárku. Je tam. Je tak rozkošná! Dceruška moje. Má zlaté vlásky. Modré oči jako nebe. Je tak báječná!

Ovšem jen do té doby, než otevře pusu. Křičí a křičí a já na ni zírám. Proč tak křičí? Křičí a zlobí se na celý svět. Nechce čepičku, nechce dupačky, nechce dudlík.

Chovám ji, houpám a chápu.

Roste a je čím dál krásnější. Líbezný andílek. Když spí.

Bojím se jejího probuzení. Je čím dál víc ukřičená!

Dupe a křičí a nechce berušky do vlasů, nechce punčocháčky, nechce sandálky, nechce roláček. Nechce chodit do školky, ne a ne! Nevstane! Neučeše se!

Bezmocně ji honím po bytě. Domlouvám, vysvětluji!

Blíží se zápis.

Nepůjde do školy!

Na to je zákon!

Nechce zákon! Ne!

Schová se pod stolem.

Zastavím se. Zvednu oči ke stropu. Mami!

Srdce mi bouchá jako zvon.

Chápu ji, holčičku mou, princezničku zlatovlasou… jak moc ji chápu… ale….

Vytáhnu ji za nohu zpod stolu. Držím ji pevně. Prohlížím si její vlásky padající až na hubená ramínka.

Nadechne se. Zavřeští.

Nadechnu se taky. Zoufalství člověka dožene tam, kam nikdy nechtěl.

Zakřičím.

Znovu a ještě jednou.

Podcenila jsem ji. Zakloní se a z hrdla jí vytryskne tolik decibelů, že ji málem upustím.

Zvonek...

Ano, taky doufám, že jí ve škole srovnají.