KUBA NECHCE VSTÁVAT

Kubu zašimralo na zádech. Zkroutí paži, aby se podrbal, ale zarazí se. Nahmatá pod pravou lopatkou cosi divného! Posadí se. Ještě jednou sáhne pod pyžamový kabátek a prohmatá podivné boule. Ach! Jsou větší a větší! Co to je? Zahýbá rameny. Cítí, jak se mu látka na zádech napíná. Snad se neroztrhne? Nejlíp bude, když se svlékne a podívá se do zrcadla! Rychle odhodí svršek pyžama, doběhne do chodby k zrcadlu a vyjekne. Na zádech mu vyrostla motýlí křídla!

„Ach!“ vykřikne a opatrně křídly zamává. Jsou barevná. Taková má Otakárek fenyklový, učili se o něm včera ve škole! Kuba se před zrcadlem točí dokola, aby si křídla lépe prohlédl. Co tomu řeknou děti, až přijde do školy s křídly?! Co přijde – přiletí!

„Kubo!“ Maminka stojí překvapeně nad synem. Lechtá ho už chvíli po zádech, a on ne a ne se probudit. Cosi nesrozumitelně mumlá a převaluje se sem a tam. Konečně otevře oči. Zasněně hledí na maminku. Je krásně nalíčená, učesaná a voní. Kubova maminka je nejkrásnější na světě a on má strach, co řekne jeho křídlům.

„Mami… Narostla mi křídla...“

„Ale jdi ty,“ usměje se maminka. „To se ti něco zdálo. Vstávej, musíš do školy.“

Kuba nechápe, že nestojí před zrcadlem v chodbě, ale ještě leží v posteli. Kroutí se jako žížala. Nechce se mu vstávat. Sen ho celého popletl.

„Není sobota?“ ptá se maminky.

„Ne.“

„Nebo neděle?“

„Ne. Je čtvrtek. Musíš do školy. A odpoledne na trénink.“

Kuba rozmrzele vstává. Je unavený. Jako by vůbec nespal. U snídaně si ho táta dobírá.

„Vypadáš, jako by tě v noci vysál upír.“

Rozčepýřený Kuba ukusuje rohlík se sýrem a přivírá oči.

„Upír?“

„No jasně. To je taková podivná potvůrka s vyceněnými zuby. V noci se ti přisál ke krku a sebral ti všechnu energii.“

„Přestaň ho strašit!“ okřikne maminka manžela.

Položí Kubovi ruku na čelo. V poslední době se jí syn nezdá. Jako by na něho zaútočila nemoc. Je bledý, unavený, ráno se mu nikdy nechce z postele. Maminka na upíry sice nevěří, ale přesto o nich nechce nic slyšet.

„Musím na fotbal?“ zamumlá Kuba. Kuba je už půl roku členem sportovního klubu kopané. Na začátku druhé třídy ho tam tatínek přihlásil. V září byl Kuba nadšený. Lítal po hřišti jako drak. Byl z kluků nejmenší, ale nejrychlejší! Míč ho poslouchal a trenér si Kubu nemohl vynachválit. Postavil ho do útoku a během prvních pěti zápasů dal Kuba hned čtyři góly! Kubovi nesmírně sluší modrý dres a několik holek ze třídy, kromě Johanky, která ho obdivuje už od první třídy, se do něho zamilovalo. Dnes je situace ale docela jiná! Kuba vypadá, jako by ho fotbal přestal zajímat. Sám ví, že je to smutná pravda. Maminka si povzdychla. Synovo čelo je chladné. Kuba nemá ani rýmu, ani kašel, přesto vypadá nemocně.

„Nebolí tě něco?“ Maminka má velkou starost. Některé dětské nemoci jsou nebezpečné. Kuba ale kroutí hlavou a přivírá oči. Ne, nic ho nebolí. Jen se mu chce příšerně spát.

„Chce se mi spát,“ šeptá unaveně a opravdu si položí hlavu na stůl.

„V zimě se špatně vstává,“ souhlasí tatínek, aby uklidnil maminku, a schválně zazívá. „Já bych taky spal, kdybych nemusel do práce.“ Maminka to v duchu uznává. Taky je každé ráno nemožně ospalá. Je baletka sólistka a často mívá večerní vystoupení. Kubu obvykle ukládá do postele tatínek.

„Možná chodí pozdě na kutě!“ podívá se maminka přísně na manžela.

„Kdepak! V osm hodin je v pelechu podle tvého rozkazu!“

„Tak tomu nerozumím,“ vzdychá maminka. „Když chodí spát už v osm hodin večer, tak mu musí jedenáct hodin spánku v jeho věku bohatě stačit! Není přece miminko!“

„Vždyť to říkám, v tomhle má prsty jedině upír!“ směje se tatínek. Kuba poslouchá rodiče jedním uchem a skoro usíná. Přemýšlí, co řekl táta. Musí držet jazyk za zuby. Jinak by mohl prozradit, že táta má vlastně pravdu. Jeden upír na něho číhá každou noc.