Klub radostí dnešního dne - ukázka z knížky

 

Monika se s jídlem loudala, přála si, aby Štefan už zmizel v obýváku a ona se mohla přihlásit na FB jako Martin Hlávka. Věděla, že Štefana její virtuální svět nezajímá, ale nechce nechat nic náhodě. Minimálně by se mohl nad jejím chováním pozastavit. Ona o poučování nestojí. Další dopis, který Lenka Hlávkovi napsala, byl plný očekávání. Monika ji nesmí zklamat. Rozhodně je lepší nějaká naděje než žádná.

„Jaký byl den?“

Monika pokrčila rameny.

„Horký.“

Štefan hleděl do talíře. V hlavě měl jasný nápad, jak strávit dovolenou, ale je brzy o ní mluvit. Je teprve začátek července. Pronajmou si penzion uprostřed lesů, budou dýchat čerstvý vzduch a procházet se mezi stromy. Nebude tam nic a nikdo, kdo by je rušil. Notebook zůstane doma. Oba si vypnou mobily. Hlavně nesmí o létě mluvit první. Monika určitě začne sama.

Štefan se zvedl, odnesl nádobí do dřezu, opláchl ho a s láhví vína a se sklenkou se odebral do obýváku. Nebe nad Prahou zčervenalo. Štefan si na kýčovité panorama Prahy zvykl a je docela možné, že mu bude chybět.

Monika se v pokoji objevila dřív, než čekal. Ulehla k němu na koberec a položila mu hlavu na rameno.

Nebylo těžké poznat, že je rozladěná. Třásla se a prudce oddechovala. Štefan věděl, že ji nesmí hladit hned, musí si o to říct sama. Tipoval, že ji zase rozhodila nějaká internetová pseudodiskuze. Z vlastní zkušenosti věděl, jak je virtuální komunikace nebezpečná. Pokud člověk nezná intonaci, s jakou je věta vyřčená, může si ji vyložit mylně. Monika vydržela ležet bez hnutí deset minut, prudce se jí zvedal hrudník, položila si na něj ruce a zhluboka dýchala. Pak se nadzvedla a zaposlouchala se. Štefan věděl, co přijde. Bude se ho snažit přesvědčit, že něco slyší. Něco, co on ne. V domě byly slyšet běžné ruchy ostatních domácností, občas se z hloubi pater pod nimi ozval dětský pláč, křik, někdy kytara a hodně často zvuk televize. Monika však slyšela piano.

„Slyšíš?“

„Ne.“

„Neslyšíš piano?“

„Ne.“

Štefan byl neústupný, i když to znamenalo, že se Monika naštve a vrátí se do kuchyně. Štefan nikdy problémy se sluchem neměl. Byl přesvědčený, že tohle Monika přehání. Hlupáka ze sebe nenechá dělat. Piano nebylo slyšet nikdy.

Tentokrát Monika zůstala ležet. Ale ze Štefanova ramene se svezla na koberec a položila se na záda. Hleděla do stropu a tvářila se, že doopravdy naslouchá.

„Sonáta b moll?“ ušklíbl se Štefan. Napínal uši, aby jí nekřivdil, ale nic, co by připomínalo, byť vzdáleně, zvuk klavíru, neslyšel. „Jestli chceš, nějaké skutečné piano ti pustím.“

Monika se k němu prudce obrátila.

„Bojím se!“

V pokoji bylo šero, přesto byly Moničiny oční panenky zúžené jako špendlíkové hlavičky. Okoralé rty si stále dokola olizovala. Štefan čekal, až se k němu přitiskne, teprve potom ji objal. Nechápal proměny jejích nálad, ale naučil se je akceptovat.

„Bojím se!“

„Se mnou se nemusíš bát.“

Monika se opravdu chvěla, přestože z otevřeného okna do pokoje proudil teplý hřejivý vzduch. Celý den bylo kolem třiceti stupňů a meteorologové mluvili o nejrychlejším útoku léta za posledních několik let.      

Monika pocítila začátek prázdnin v práci. Na zahradě školky byl klid. Začátek července se vyvedl, pražské děti vyrazily do přírody. Celý den ji ticho rušilo.

„Čeho se bojíš?“ Štefan mluvil klidně a věcně.

Dnes byl unavený. Vstával brzy, aby byl v bazénu ještě před sedmou a uplaval o dvě stě metrů víc. Nemá náladu na hraní.

„Souseda.“

„Říkala jsi, že se uchlastal k smrti.“

Monika neodpověděla.

„Tedy jestli myslíš toho, co tu hrál kdysi na piano.“

Monika stále neodpovídala, jen se jí trochu zrychlil dech a bylo poznat, že nabírá do pláče.

 

„Ahoj.“

„Dobrý den.“

„Jak se máš?“

Monika otevřela dveře výtahu a soused stál proti ní. Měl rozepnutou červenou silonovou bundu. Monika ho neviděla několik měsíců. Vyšetřovatelé mu nic nedokázali, přesto se stal terčem útoků obyvatel domu. Po nakládačce, kterou od neznámého útočníka dostal, v poslední době vůbec nevycházel z bytu. V ruce držel silonovou zelenou tašku a třásl se. Monika pocítila stejný pach, jaký vydává babička Alenka, když není v léčebně. Soused je taky opilý.

„Jdu nakoupit.“

„Aha.“

Monika kolem něho chtěla projít, ale soused ji chytil za paži. Projel jí blesk. Školní taška jí ztěžkla na zádech. S úlekem k němu zvedla oči.

„Jak se máš?“

„Dobře.“

„Vyrostla jsi.“

Monika od poslední návštěvy souseda opravdu vyrostla o devět centimetrů. Taky už jí nebylo šest, ale osm.

„Co škola?“

„Dobrý.“

Chtěla mu ruku vyškubnout, ale bála se. Byla by ráda, kdyby teď otevřel dveře někdo ze sousedů, ale na patře s nimi bydlely jen dva postarší páry, které Monika málokdy zahlédla. Možná by mohla křičet, ale z poslední zkušenosti, kdy ji po domě honila smrt, ví, že je to zbytečné.

„Co pořád děláš?“

„Hraju si.“

„Cože?“

„Hraju si,“ zopakovala Monika.

„Máma tě nechává pořád chodit samotnou?“

Monika neodpověděla. Bušilo jí srdce. Slyšela ho v uších.

„Máš ještě tu larvu?“

„Ne.“

„Vylíhnul se z ní motýl?“

„Nevim.“

„Jak to?“

„Co jak to?“

„Jak to, že to nevíš.“

„Nevim. Vyhodila jsem ji.“

Lekla se toho, co řekla. Soused povytáhl obočí. Moniku paralyzoval strach. Nepřestávala se mu ale dívat do očí. Měl je smutné a neumyté. Taky byl zarostlý a rozcuchaný. Malinko se pousmál. Vzpomněla si, jak jí doma vařil vajíčko naměkko. Už ho hrozně dlouho nejedla. Máma nikdy neumí vajíčko vyndat z vody včas. Buď je ještě bílek rosolovitý, nebo je vejce uvařené natvrdo.

„Neboj se mě. Řekli ti, že se mě máš bát?“

„Ne…“

„Tak vidíš.“

Soused se usmál.

„Máte ještě toho křečka?“

„Proč mi vykáš? Tykala jsi mi přece.“

Monika znala dobře rozdíl mezi tykáním a vykáním, přesto se tvářila, že neví, oč jde, dokud soused svou otázku nezopakoval.

„No,“ pobídl ji, „nejsi přece hloupá.“

„Tak… máš ještě toho křečka?“

„Ne.“

„Jak to?“

„Vyhodil jsem ho.“

Monice se sevřel žaludek. Vyhodil křečka do odpadkového koše? Odtamtud naštěstí křeček mohl utéct.

Soused, jako by jí četl myšlenky, dodal: „Vyhodil jsem ho z okna.“

Monika si představila teplé tělíčko křečka, jak padá z jedenáctého patra na chodník. Udělalo se jí špatně.

„Kdo tě ostříhal?“ Soused pohladil Moniku po oškubané hlavě, ale hned ji zase chytil za paži.

Monika před týdnem odmítla jít k holičce, a tak ji máma vztekle ostříhala sama.

„Máma.“

„Mám hlad, jdu si koupit něco k jídlu,“ řekl a Moniku pustil. Přivolal výtah.

„Řekni mámě, že máš pěknou mordu.“

Monika kývla. Muž nastoupil do výtahu a odjel. Monika došla ke dveřím a odemkla klíčem, který jí visel na krku na zeleném provázku. Jakmile za sebou zabouchla, počurala se.

 

Štefan Moniku svíral oběma rukama. Téměř na něm zase ležela, rameno měl mokré od slz.

„Jakou larvu?“

„Jednou jsem našla za dveřmi krabičku. Byla v ní larva.“

„Proč jsi ji vyhodila?“

„Proto.“

„Řekla jsi mámě, žes ho potkala?“

„Jo. Dala mi přes zadek, když našla v koupelně počuraný punčocháče.“

„Věřila jsi, že soused někoho zabil?“ Štefan si pamatoval jméno Klárky, ale pro jistotu ho nevyslovil.

Monika pokrčila rameny.

„Nevěřila.“

„Proč jsi mu to neřekla?“

Štefan cítil, jak se od něho Monika odtáhla. Naježil se. Byly chvíle, kdy k ní přes všechnu lásku cítil odpor. Snad proto si v podobných chvílích vymyslel vykání.

„Proč jste mu neřekla, že nevěříte, že zabil Klárku?“

Monika se chytila za uši. Štefan se natáhl a uši jí vyprostil. Pevně jí svíral zápěstí.

„Kdybyste mu to řekla, tak by toho křečka nevyhodil.“

„Co to je za nesmysl? Křeček byl přece dávno mrtvý.“

„To není pravda. Když jste si u výtahu povídali, tak křeček ještě žil. Vyhodil ho, až když se vrátil z nákupu.“

„To není pravda!“

„Je to pravda. Byla to tvoje chyba, že jsi to neřekla. Kdybys to udělala, mohla jsi zachránit život křečkovi i sousedovi.“

Monika prudce dýchala, ale najednou se usmála.

„Blbost. Tohle se ti nepovedlo. Ten křeček musel umřít dávno předtím. Žádnej křeček nevydrží dýl než dva roky.“

Štefan cítil, že se opil. Monika se své druhé sklenky skoro nedotkla, zato on vypil celou láhev. Začal mít zlost. Monika ho už čtyři měsíce krmí vymyšlenými historkami a on ji poslouchá jako sluha. Kvůli ní se mu v hlavě rojily vlastní nemilé vzpomínky, které se mu dosud dařilo vytěsnit.

 

"Hej, more daj už dáke love!"
"Ale ja nemám peniaze."
"Neser sa už, daj aspoň desať korún."
"Nikdy som pri sebe nemal desať korún."
"A keď ti jednu prijebem, tak nájdeš, neboj sa."
"Tak to poviem otcovi."
"Veď ty nemáš ani otca, ty chuj. Ja ťa poznám, more."
"Tak mame."
"Tvojej mamy sa bojím, ty chudák jeden.Tá ťa ani nepozná, taký budeš krvavý."

Cikány i potlučeného osmiletého Štefana od samoobsluhy vyhnal vedoucí prodejny, i když věděl, že marně. Do půlhodiny budou zpátky. Štefan si utíral krev z rozbitého čela do rukávu košile. Až vyroste, odjede odsud a už se nikdy nevrátí.

 

Monika seděla schoulená na zemi. Měl chuť ji uhodit. Vstal. Měl by jít spát, než udělá něco, co nechce. Z kuchyně však přinesl druhou láhev a nalil si další, sedmou sklenku. Hleděl na Moniku a rostl v něm vztek.

„Co se stalo s Kožešinou?“ zeptal se. „Nebo tu sis taky vymyslela?“

„Nic jsem si nevymyslela!“

„Tak co se s ní stalo?“

„Umřela.“

Štefan vyprskl.
„Tak povídej. Nemůžu se dočkat. Kožich ji vyhodil z okna?“

„Ne,“ odpověděla Monika klidně. Dokonce v jejím hlase zaslechl smutek. „Umřela normální smrtí někdy kolem pětašedesátky. Myslím, že to byla mrtvice.“

„A Kožich?“

„Dal mi po ní několik kožichů. Jeden byl pravý perzián.“

„Máš ho ve skříni?“

„Vyhodila jsem ho.“

„Z okna?“

Štefanův hlas zněl ostře. Svému bonmotu se zasmál. V pokoji byla skoro tma, otevřenými dveřmi do kuchyně sem pronikalo jen trochu světla z malé zářivky rozsvícené pod digestoří.

Pocítil prudkou touhu zrušit tyhle večery plné děsů a vzpomínek. Když nechá Moniku převyprávět celý život najednou, bude to mít za sebou. Pak se k minulosti už nikdy nevrátí. Výborný nápad!

„Viděla jsi vůbec někdy tátu?“

Monika se na Štefana zamračeně podívala.

„Vyprávěla jsem ti přece, jak to dopadlo ve Vídni.“

„Nic jsi mi nevyprávěla.“

„Vyprávěla!“

Monice se trochu točila hlava. Dneska je dusno. Asi bude bouřka. Byla si jistá, že Štefanovi vyprávěla o fiasku, které nastalo, když ji máma konečně dorvala do Vídně. Sedmiletá Monička na letišti při pohledu na obrovská letadla chystající se na ranveji k odletu, ztropila povyk, který vyústil téměř v Patrikovo zatčení. Zdrcená Zuzana se musela s dcerou vrátit vlakem zpátky do Prahy.

„Měl tě vůbec někdy někdo rád?“

Štefanovi se pletl jazyk. Proto vyslovoval s velkým důrazem na každou hlásku. Už dlouho nebyl takhle opilý.

„Samozřejmě že měl!“ vybuchla Monika.

Štefan se natáhl na podlahu vedle ní.

„Tak to si rád poslechnu.“