Kdopak to tu kope aneb zápisky z plodové vody

 

 

"Je mi krásně!" zavolám do tmy. Cítím, jak mamince proudí v těle krev a to žbluňkání bude asi nějaké dobré pití, které jí padá do žaludku. Podle smíchu, který slyším, tuším, že je jí dobře, a plesám.

"Jak teď vypadáme?" křičím na sestru, která mručí, že se jí chce po tom pivu spát. Jenže mně je dobře a mám chuť zlobit. Kopu nožkama a dokonce udělám pár kotrmelců: "Jupí!"

"Neblbni," zahučí sestra. "Na pupeční šňůru dej bacha, ať se na ní jednoho dne neuškrtíš."

"To jde?" okamžitě se zklidním.

"Jasně, že to jde. A taky se to pár divochům, jako jsi ty, podařilo."

"Nestraš!" okřiknu ji.

"Nestraším. Upozorňuju."

"To budeš dělat i venku? Pořád mě napomínat a strašit tím, co se všechno může stát?"

"Ne. To za mě bude dělat maminka. Opakuju ti, že až budeme venku, nebudeme znát prakticky nic."

"To myslíš vážně?" pořád mi to nejde do hlavy.

"Smrtelně. Jak to říkám. Naše paměť se totálně vygumuje. Nebudeš vědět nic víc, než že máš hlad, že se ti chce kakat anebo že chceš spát. Všechno se budeš učit znovu. Budeš malý ukřičený kojenec, který bude na mamince totálně závislý."

"Proč to tak je???"

Cítil jsem se moudrý a absolutně jsem nechápal, proč bych o všechny prožitky, které mám, měl najednou přijít! Jaký to má smysl?

"Mockrát jsem o tom dumala a tam NAHOŘE jsem vždycky pochopila, že je to správné. Nemohl bys s těmi znalostmi normálně žít. Ačkoli se to nám - lidem - nezdá, všechno, co EGO vymyslí, je správné."

Tulil jsem se k mamince, co jsem nejvíc mohl. Zaposlouchal jsem se, co si s tatínkem povídají. Zkusil jsem docela tiše, aby mě sestra nenapomenula, udělat jedno malé salto. V tu chvíli jsem pocítil nádherné teplo! Maminka si určitě přitiskla obě dlaně na břicho! Anebo nás pohladil i táta?

"Adame!" vykřikla Eva. "Teď jsem to cítila!"

"Co?"

"Hýbou se!"

"Kdo?"

Eva s tichým smíchem přitáhla Adamovu hlavu ke svému břichu.

"Fakt?"

Adam přiložil ucho na Evino malinko vyšpulené bříško.

"Nic necítím."

"Já už taky ne," řekla zklamaně Eva.

"Co jsi vlastně cítila?"

"Takové žblunknutí... jako bych měla v břiše žábu."

"A nebylo to tím pivem?"

.....

"Ségra, slyšela jsi to?" ječím, abych spící sestru probudil.

"Jo..."

"Jak to bude dál?"

"Eh... tak tedy, v osmnáctém týdnu těhotenství by maminka měla naše pohyby vnímat zřetelně. Břicho se jí bude zvětšovat, protože my se protahujeme zejména do výšky - budeme měřit zhruba jednadvacet centimetrů. V děloze rosteme fofrem, protože povyrůst za týden o tři centimetry se člověku už nikdy později nepodaří. Každý vážíme přes dvě stě gramů.  A dvacet deka salámu už je slušná porce," ušklíbne se sestra. "Naše pokožka je stále vrásčitá, zatím pod ní není podkožní tuk, proto jsou vidět cévy a kosti. Je již vytvořen žaludek a střeva, trávicí systém začíná vyrábět makonium, čili první druh výkalů. Ledviny jsou plně vytvořeny a fungují, také pohlavní orgány jsou vyvinuty. Tvoří se vnitřní ucho, objevují se vlásky..."

Pohodím hlavou. Zkusím si vlásky nahmatat. Jakou budou mít barvu? Kéž bych byl tmavovlasý po mamince...