Kámen na srdci
Petra Braunová

Doktor Charvát stál čelem k oknu a pohrával si v ústech s nezapálenou cigaretou. Prázdný mokrý dvůr v něm vždycky vzbudil lítost . Bylo po dešti, nebe zůstalo šedivé a nevlídné. Povzdychl si tak hluboce, že rozpohyboval záclonu. Ucítil kouř, kterým byla nasáklá jako houba. Bude muset záclony sundat a nechat vyprat. Pravou rukou si nenápadně přejel po levé straně hrudníku. Kámen na srdci jako každé ráno bolel. Pohlédl na zápěstí. Je půl deváté, touhle dobou už se mu lék v žaludku rozpustil a jeho blahodárné účinky se díky síle a vlivu dobře pulzujícího srdce rozmístily i do těch nejtitěrnějších vlásečnic. Už jenom to vědomí ho uklidnilo. Bolest ustupovala. Čtyři hodiny bude relativně v pohodě. Život je absurdní. Člověk pomáhá všem kolem dokola ale sám sobě nedokáže. Odkašlal si a otočil se do místnosti.
„Takže vy jste mě vyhledala na doporučení pana…“
„Pana magistra Krátkého.“
Doktor Charvát pokýval hlavou a znovu ženu přejel zpytavým pohledem.
„To je zvláštní, to jméno mi vůbec nic neříká.“
Žena pokrčila rameny. Byla na svůj věk stále dost hezká, i když jí u temene hlavy prosvítaly šediny. Zřejmě nepovažuje návštěvu lékaře za důležitou tak, že by si musela čerstvě nabarvit vlasy. Doktor Charvát si znovu povzdychl. Zlobil se sám na sebe, že na ženách hledá nejdřív to špatné. Možná kvůli tomu se mu nepodařilo najít tu pravou. Tato měla kromě odrůstajících šedin další dvě neodpustitelné vady. Povislá prsa a hluboké kruhy pod očima. I kdyby měla srdce ze zlata, doktor Charvát věděl, že by si nikdy s takovou ženou nic nezačal.
„Kontakt na vás mi dal on,“ trvala žena na svém. „Jestli chcete, můžu mu zavolat. Mám jeho telefonní číslo.“
„Ne, to není důležité,“ doktor Charvát mávl rukou. „Moje adresa přece není tajná. Jen… už dlouho neprovozuji praxi, tak jsem trochu… tak jsem vaší návštěvou trochu zaskočený, to je logické.“ Doktor Charvát vsunul cigaretu zpátky do stříbrného pouzdra. Tohle malinké vítězství nad sebou samým mu vždy dokázalo na tváři vyvolat úsměv.
„Magistr Krátký už taky neprovozuje praxi,“ řekla žena trochu nejistě. Zřejmě by podobnou větu nikdy takhle nezformulovala. „Seznámila jsem se s ním díky Rexíkovi. To je náš pes.“
Žena zmlkla. Nezdálo se jí vhodné před takovým odborníkem mluvit o obyčejném psovi.
„Aha,“ řekl doktor Charvát, jako by se tím všechno vyjasnilo. „Zřejmě někdo, kdo ještě zažil… kdo mě ještě zažil na vrcholu.“ Přestože to neřekl úmyslně zklamaně, hluboké zklamání bylo slyšet, nemusel ani povzdychnout.
„Mluvil o vás velmi nadšeně,“ řekla žena. „Vlastně… spoléhám už jenom na vás. Nedá se to vydržet.“ Žena poposedla. „Víte, byla jsem na všech možných vyšetřeních a… teď už… teď už spoléhám jenom na vás. Nedá se to vydržet...“
Doktor Charvát si všiml ženiny slabé slovní zásoby. Další nedostatek, který ženám netoleroval. Možná taková, kterou hledal, neexistuje. Hezká, chytrá, vtipná a sečtělá. Znovu ho zabolelo pod žebry. Lehce se zamračil. Přítomnost ženy ho znervóznila, ale ovládl se.
Žena otevřela kabelku a trochu zbrkle začala vytahovat bílé obálky různých velikostí.
„Mám tu všechny… výsledky vyšetření, podívejte se sám… nevynechala jsem vůbec nic. Všude mi řekli, že je všechno v pořádku, ale…“
„Ale bolest trvá.“
„Ano,“ žena se zajíkla. „Hrozně to bolí.“
Věděl, že když se na ni bude o trochu déle dívat, žena se rozpláče. Nepřekvapovalo ho to. Věděl, že bolest není hraná a plakali před ním všichni. I muži.
„Kde přesně?“
Žena si ukázala na levou stranu hrudníku. „Tady. Přímo tady.“ Zavzdychala.
"Bolí to nejvíc ráno, viďte."
"Ano," přikývla. Po tváři jí skutečně stekla slza. Popotáhla nosem.
Chvíli zaváhala. „Mám si… svlíknout blůzu?“
„Ne, zatím ne.“
„Byla jsem na EKG, dokonce několikrát. Na všech možných vyšetřeních, tady, podívejte se…“
Žena vstala a začala z obálek vytahovat lékařská potvrzení a kladla je doktorovi na stůl.
„Nakonec mě hnali i na psychiatrii,“ povzdychla si. „Zavřeli mě jako bych byla blázen.“
„A výsledek?“
„Žádný. Jsem prý přecitlivělá. Podléhám stavům úzkosti. Zklamaná z rozpadlých vztahů. Nesmířená se samotou. Nemám ráda sama sebe.“ Žena pokrčila rameny. „Ale srdce prý mám v pořádku.“
Doktor ženě pokynul, aby se posadila zpátky do křesla a usedl proti ní.
„Léta už praxi neprovozuji.“
„Já vím, ale…“
„V novinách o mně psali, že jsem šarlatán... a blázen.“ Doktor Charvát se pousmál.
„Já vím, ale…“
„Zákrok je… velmi… riskantní. Vlastně nikde nemáte jistotu, že vám skutečně pomůžu.“
„Já…“
„Nemusím vám vůbec pomoci. Možná by vám pomohla dobrá psychoterapie.“
„Ale magistr Krátký říkal…“
„Neříkám, že vám nepomohu, ale…“
„Nechci to zadarmo,“ vyhrkla žena. „Zrušila jsem stavební spoření a nesu vám všechno, co mi dali. Podívejte se...“ Žena začala překotně prohrabovat kabelku.
„Zákrok provádím zdarma,“ řekl unaveně doktor Charvát. „To vám přece musel magistr…“
„Krátký.“
„Magistr Krátký – pokud mě doopravdy zná – musí vědět, že zákrok provádím zadarmo, tedy…skoro zadarmo.“
„Vím,“ řekla žena. „Ale já bych vám radši dala peníze…a tamto bych…“
„Ne, to bohužel nejde.“
„Ale já bych…“
Doktor Charvát vstal. „Pokud nechcete, nebudu vás přemlouvat.“
„Ale…“ Žena pár vteřin přemýšlela, ale pak prudce přikývla. „Dobře. Tak dobře. Ať je po vašem. Hlavně, když to nebude bolet.“
„Nemělo by.“ Tentokrát pokrčil rameny doktor Charvát. Díval se, jak žena sklopila oči. Zvláštní, lidé před zákrokem vždycky zrozpačitěli, ženy i muži.
„Mám se… někam položit?“
„Jak chcete. Můžete zůstat sedět, jestli je vám to pohodlnější.“
„Mám si… svlíknout blůzu?“
„To ano, teď ano.“ Doktor Charvát se usmál. Byl to ovšem stejně nepřirozený úsměv jako ženin. Bylo určitě dobře, že s praxí přestal. Je starý. Už se nenechá přemluvit. Tato žena bude poslední. Pomohl už tolika lidem a jemu je stále hůř. Boží nespravedlnost.
Žena si svlékla světle žlutou blůzu i bílou podprsenku. Aniž by se na něj podívala, usedla do křesla. Přesně jak tušil, prsa jí ležela na neforemně zkrabatělém břiše jako dva vyfouklé balonky. Doktor Charvát na chvíli zavřel oči, aby potlačil zklamání. Cítil, jak se ženě zrychlil dech a jak několikrát zbytečně zakašlala. Doktor k ní vztáhl ruce a uchopil její dlaně. V jedné svírala papírový kapesník.
Když oči otevřel, žena seděla klidně, dokonce se usmívala. Taky se usmál. Levou ruku jí pustil a pohladil ji po krku a oblém rameni. Nepřekvapilo ho, když lehce strnula, ale nepohnula se. Sjel rukou ještě níž, až se zastavil na hrudníku. Po několika minutách cítil, jak se jí dech zklidnil natolik, že se jí hruď téměř nehýbala. Díval se jí upřeně do očí. Neměla je příliš bystré, ale určitě hodné. Když ji o to požádá, docela jistě jeho adresu už nikomu neprozradí.
Panenky se jí konečně rozšířily, zakryly téměř celou duhovku.
Cítil únavu a zvláštní rozechvění, možná trochu slabé na to, k čemu se chystal. Už je opravdu starý a je rozumné, když dnešním dnem skončí. Náhle si vzpomněl. Magistr Krátký byl ten muž, který při zákroku nepřestal vyprávět o golfu.
Kroužil ženě levou dlaní po levém prsu. Spokojeně sledoval, jak jí zpomaluje tep. Může začít.
Konečně našel to správné místo. Ano, docela jistě je to tady. Pravou rukou pevně svíral ženinu pravou ruku, současně přehmátl, aby se ujistil, že jí levá ruka taky odpočívá bez hnutí v klíně. Žena se usmívala, oči upřené na doktora.
Levou rukou jí pár minut hladil hrudník, pak se nadechl, lehce přimhouřil oči a dva prsty zatlačil ženě do kůže nad levým prsem. Jako by byla z másla, ucítil, jak prsty projely kůží. Pár vteřin trvalo než roztáhl kosti a skrz svalovou hmotu se dostal k srdci. Pod bříšky prstů ucítil, jak je pružné a hladké. Zavřel oči a vychutnával tu nenahraditelnou slast. Sval se smršťoval ve velmi pomalých intervalech. Kousek po kousku ho hladil, od levé komory k pravé, než nahmatal aortu. Soustředěně stiskl zuby. Tady někde...nahoře...
Byl tam. Kámen ležel na úplné špičce srdce. Opatrně, ale pevně ho stiskl. Velmi pomalu, možná pomaleji než když se dostával dovnitř, mířil ven. Konečně ruku vyprostil.
Usmíval se. Žena zamrkala. Také se usmála.
"Máte ho?"
Beze slova jí kámen položil na dlaň. Byl tmavě zelený, ve tvaru podkovy.
"Skoro nic neváží..."
"Sedmnáct gramů?"
"Teď už to přestane bolet?"
"Jistě."
"Páni, to je neuvěřitelný."
Muž vstal, aby kámen opláchl pod kohoutkem teplou vodou.
"Je to pryč?"
"Je to pryč."
Žena se oblékala.
"Tak... děkuju."
"Nemáte za co."
"Opravdu... nejsem nic dlužná?"
"Ne."
"Tak... můžu jít?"
"Jistě."
Žena odešla.
Doktor Charvát došel k zásuvce, otevřel ji a kámen položil mezi ostatní. Odhrnul záclony a otevřel okno. Žena pospíchala podél pavilónu, ani se neohlédla. Rád by ji vyprovodil pohledem až k bráně, ale v tom, aby se pořádně vyklonil, mu bránily mříže. Zvedl oči k nebi, podle všeho bude zase pršet.