KALVÁRIE

                                                              Ty, kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.

                                                                                                      Ježíš Nazaretský

 

1.

Kočka s vysoko zvednutým ocasem nervózně pobíhala kolem plechového kbelíku. Kníkání koťat přehlušoval hukot vody z naplno roztočeného kohoutku. Kráva přivázaná v koutě pod malým oknem táhle zabučela. Oháňkou podrážděně odháněla otravné mouchy.

Kočka žalostně mňoukala, několikrát se pokusila do vody skočit.

„Jedeš,“ ohnala se máma rukou. „Jedeš!“

Kočičí drápy bezmocně sklouzly po plechu.

Máma držela pravou ruku na kohoutku, druhou přidržovala kočku. Čekala, dokud se neponořila hlavička posledního kotěte. Kníkání ustalo. Teprve potom máma vodu zastavila.

„Počkej, počkej, no tak,“ hladila kočku po hubeném tříbarevném hřbetě. „Už to bude, no.“

Máma počkala, dokud se koťata pod vodou nepřestala zmítat a k hladině nedoběhly poslední bublinky kyslíku. Pak se teprve narovnala, vzala drátěné držadlo kýble do ruky a vykročila z chléva. Hubená černobílá kočka se zrzavými fleky kolem čumáku zmateně očichávala kapky vody, kapající z kohoutku na kamennou zem. Máma zašplouchala v kýblu vodou a jednu ruku do ní ponořila. Koťata byla podle všeho konečně mrtvá.

„Ahoj.“

Máma se lekla. V otevřených oprýskaných dveřích s vyvrácenými panty stála Jana, ruce zastrčené v kapsách tmavých džínů, přes špičaté rameno červený batoh.

„Jani… Tys mě vyděsila!“

Máma se rychle pokřižovala.

„Chodíš jako duch!“

Máma se zaraženě usmívala. Vždycky se na dceru těšila, ale jakmile se objevila, nikdy nevěděla, jak se k ní má chovat. Jana se nehýbala a mlčela.

Máma proti světlu mhouřila oči. Odehnala mouchy, které jí sedaly na obličej. Plechový kbelík s lehkým třísknutím postavila za sebe na zem a mokré dlaně utřela do zástěry.

„Nečekala jsem tě. Čím jsi přijela? To už je šest?“

Dva kroky, aby mohla dceru obejmout. Jana si nechala dát suchou pusu na tvář. Máma byla jako vždycky cítit potem. Pod tmavýma očima hluboké kruhy.

„Snad jsi nepřijela stopem?“

„Proč jí to děláš?“

„Cože?“

„Proč jí to děláš?“

Jana se dívala na kočku, která olizovala mokrou zem.

„A nemusíš to přede mnou schovávat. Já přece vím, že je topíš.“

„Ale,“ máma zakroutila hlavou. „Měla by jich patnáct do roka. To abych si kvůli ní pořídila další krávu. Kde mám pořád to mlíko brát? Mrouská se bůhví s kým, potvora. Ani jedno nebylo strakatý.“

Máma znovu zvedla kýbl a postrčila Janu ven: „A běž, umažeš si tu boty.“

Jana sklonila hlavu, aby mohla projít nízkými futry.  

„Mohla bys je někomu dát, a ne je topit.“

„Jo a komu asi tak? Lidi nechtěj ani děti, natož kočky. Ženský by se mi vysmály, koček je všude jako psů.“

Máma si přendala kýbl do druhé ruky.

„Proč jsi nenapsala, že přijedeš? Jak jsi přijela?“

„Stopem.“

„Jano! Slibovala jsi mi, že stopem jezdit nebudeš!“

„Neslibovala. Nechtělo se mi čekat až do šesti.“

„No jo… zrušili sem i ten spoj ve čtyři. Prý sem nikdo nejezdí.“

„Tak se nediv, že jsem jela stopem.“

„Nemáš jezdit stopem! Taková hezká holka jako ty chlapy provokuje. Každou chvíli čtu o nějakém neštěstí.“

„Já nikoho neprovokuju.“

Máma nohou odháněla kočku a kbelík zvedla do výšky.

„To si myslíš ty, že neprovokuješ.“

„Ale mami… Nejela jsem normálním stopem. Šla jsem pěšky a zastavil mně traktor.“

„Na traktoru? Aha… Tak to jo. To tě svezl Jindřich, viď. To je zlatý kluk. Takového by sis měla namluvit. Hodný a pracovitý.“

„Má hrb.“

Máma škubla rameny.

„No a, tak má hrb.“

„Ty by sis vzala hrbatého?“

Máma s kýblem ušla mlčky několik kroků. Kočka je s mňoukáním doprovázela.

„Škoda že má hrb. Ale ten má jenom proto, že jako malý spadl z vikýře rovnou na záda. Jinak je to moc šikovný a hezký kluk.“

Na dvoře se Jana zastavila a sledovala, jak máma postavila kbelík na kamennou zídku u králíkárny a přikryla ho kusem starého pytle.

„Minule jsem je vylila moc brzy, jedno se ještě otřepalo.“

Máma se sklonila ke kočce a vzala ji do náruče.

„Pojď, dostaneš nažrat.“

Zastavila se před Janou.

„Pojď se taky najíst. Jsi hubená jako ta kočka.“