Dům splněných přání

Petra Braunová

 

Já vím, že mi nebudete věřit. Nikdo, komu jsem to vyprávěl, mi nevěřil. Klidně se můžete culit tak, jak se culíte. Nejsem ani cvok ani nehledám senzaci. Mám všech pět pohromadě. Je mi fuk, že mi nevěříte, protože já vím, že je to pravda. Jako, že tu sedím a mám před sebou tuhle skleničku. Můžu vám to odpřísáhnout, stejně jako jsem to odpřísáhl té slečince. Byla zrovna tak hezká jako vy. Che. Zrovna tak hezká modrooká slečinka jako vy to byla. I vlásky měla takhle světlý.

Jo, uznávám, že je to divný, že si nemůžu vzpomenout v kterých novinách jsem to viděl, ale ten inzerát tam fakt byl a četl jsem ho na vlastní oči. Ne, nezdálo se mi to ani jsem nebyl opilý.

I ten dům jsem viděl. Těmahle očima. Koukal jsem na něj zrovna tak, jako koukám na vás.

V ten den pršelo. Dlouho jsem ten dům hledal, a když jsem ho našel, byl jsem docela promočený.

Proč mě ten inzerát tak zaujal? No jak by ne. Vás by přece taky zaujalo kdybyste četla černé na bílém „dům splněných přání“. A to ještě ke všemu velkými písmeny: NAVŠTIVTE  DŮM  SPLNĚNÝCH  PŘÁNÍ.

Jo. Přesně tak to tam bylo napsaný a takhle velkejma písmenama. Koukám na ten inzerát a napadlo mě to samý, co vás. To je pěkná blbost. Dům splněných přání, pche. To je zase nějaká ta klamavá reklama, od který vás všechny firmy varujou. Jenže mě ten inzerát vrtal hlavou. Vrátil jsem se na tu stránku několikrát a četl ho znovu a znovu. Prý – splníme vám každé přání – cena dohodou. No co byste tomu řekla? Asi to samý, co tehdy já – že je to tedy pěkná pitomost! Ale… vždycky člověka napadne nějaké ale, to vám garantuju! Vy nemáte žádné přání? Samozřejmě, že máte!

A tak jsem se tam rozjel. Cena dohodou? Když to člověku pálí, tak vymění za pár šlupek cokoli. Za jehlu velblouda. Za pár korálků zlato. No nemám pravdu?

Dům to byl nenápadný, říkám vám, hledal jsem ho dlouho, nebyla na něm žádná cedule, nic. Kdybych se nezeptal té holky, možná bych ho nenašel. Říkám vám, pršelo a já už se málem otočil a šel pryč. Ta holka se objevila jako na zavolanou. A hned prý, ano, ano, to je tady, pojďte se mnou. Ne, nebál jsem se. Kdo by se bál takového hubeného písklete?

Odemkla dveře a vzala mě dovnitř. Ano, měla klíče od toho domu. Vám to připadá divné? Proč by nemohla mít klíče od toho domu? Nezarazilo mě ani když mě vedla do suterénu. Proč by nemohla být kancelář v suterénu? Odemkla i dveře kanceláře. Trochu to tam bylo cítit plísní, ale povídám vám, to je v takovém suterénu normální.

Tak jaké máte přání, povídá. Usmívala se jako nějaká filmová hvězda, od ucha k uchu a zuby měla, no, zuby měla prvotřídní. Kdyby měla mezi nima mezeru anebo aspoň předkus, možná bych se zarazil, ale takhle? Byla to moc hezká holka, to vám povídám. Vás by napadlo, že jsou blonďatý? Mně ne.

Ptala se na moje přání a já povídal a povídal. Vzala si papír a tužku a psala si je. Občas mě zastavila, protože nepsala zas tak rychle. Čím dýl jsem mluvil, tím víc jsem byl spokojenější, protože ani jedno moje přání jí nepřišlo divný anebo drahý anebo tak něco. Přál jsem si leccos, od pořádnýho balíku peněz až po vilu s bazénem. Normální přání, jako má každej druhej. No řekněte, kdyby vám někdo nabízel auto, jen tak pro nic za nic, zadarmo, vzala byste si ho? Vzala? Ano? Jste můj člověk!

Když mi došel dech, tak se zas tak hezky usmála a povídá – to je všechno? To vám řeknu, to mě rozparádilo k dalším přáním. Přál jsem si pak už i úplný pitomosti, jako prut na ryby a nějakou pěknou teplou deku, to aby mi v noci netáhlo na záda.

Všechno? Zeptala se zas tak samozřejmě, že jsem přidal motorku a taky hodinky a pár fajnovejch doutníků, takový, co seženete jenom na Kubě, co je tam ty černý holky motají pečlivě vlastníma rukama pěkně jeden po druhém.

Vždycky, když popsala nový papír, zeptala se, jestli je to všechno. Nakonec jsem si už neuměl na nic vzpomenout, a tak jsem řekl, že je to všechno. Nakonec, člověk nemůže mít všechno, to dá rozum.

Všechno, řekl jsem.

Je to opravdu všechno? Zeptala se a tak zpytavě mhouřila oči. Říkám vám, měla je modrý jako čekanky a nikdo by za tím netušil žádnou čertovinu, nikdo!

Všechno, přikývl jsem. Přiznám se, že jsem se necítil dvakrát dobře, ale spíš proto, že jsem si před ní připadal tak trochu jako hamoun, chápete, tolik přání najednou! Ono se to nezdá, ale když by si každý napsal seznam věcí, který by si doopravdicky přál, je ten seznam pekelně dlouhej, na to vemte jed.

Ale ona se netvářila nijak zaskočená, ani žádný moje přání nekomentovala. Jenom se ujistila, že je to všechno a pak celej ten sáhodlouhej seznam podtrhla. Tak, normálně, čarou, jako se to dělá ve škole, když chcete něco sečíst.

A co nám za to nabídnete? Zeptala se. To mě zarazilo, na to jsem nepomyslel, ale pak jsem si vzpomněl na ten inzerát a na tu cenu dohodou a nabídl jsem jí deset procent z ceny. A to vám povím, to by nebyl nijak malej peníz, kdyby se to všechno sečetlo! Jenže ona zakroutila hlavou. Zvedl jsem to na patnáct a pak i na dvacet procent, ale ona stále kroutila hlavou.

Výš jsem nešel, nejsem padlej na hlavu. A tak jsem se jí zeptal, co by si jako přála. A ona se na mě zas tak hezky usmála  a řekla – když mi tady podepíšete vlastní krví, že po smrti půjdete do pekla, je to všechno vaše.

Jo, takhle jednoduše to řekla a tvářila se úplně normálně, žádný cenění zubů ani mračení, ani žádný cinkání řetězů se neozvalo.

Já jsem se dal do smíchu, protože to mě vážně pobavilo! Povídám vám, že jsem se vážně rozesmál, protože mi došlo, že mě tedy pěkně napálila, že je to nějaká ta televizní reality šou, že mě snímá nějaká kamera a tak jsem si řekl, já na vás hošani tedy vyzraju! Přece nejsem žádnej doktor Faust a ani ta holka není žádná Markétka, no tak jsem zachoval dekorum. Nejsem pověrčivej a nejsem mrně a už dávno nevěřím na Mikuláše ani na čerty a navíc, každej normální člověk ví, že žádný peklo není. No, co si myslíte vy? Že není? No vidíte.

A tak jsem kývnul hlavou a povídám jí – jasně, souhlasím. Čekal jsem, že se otevřou dveře a vyjde režisér a poklepá mi na rameno a řekne, byl jste dobrej, člověče, ale dveře se neotvíraly a ona – jako by se nechumelilo – otevřela šuplík u stolu a vytáhla takhle velkou jehlu a vzala mě za ruku a než jsem se nadál, vrazila mi tu jehlu do prstu a už mi tekla červená.

Prosím, položila přede mě ten papír a já – a to už jsem byl docela zmatenej, to se přiznám – jsem ten papír, na kterém stálo černý na bílým – stvrzuji, že se po splnění mých přání a po mé smrti nechám dobrovolně odnést do pekla – podepsal. Normálně tímhle ukazováčkem, ze kterýho mi tekla krev, jsem na ten papír načmáral svoje jméno.

Nevěříte? To mi věřte, přísahám, že je to pravda, na mou duši!

Podepsal jsem se a ona se pořád tak hezky usmívala a ten papír stočila do ruličky a schovala do stolu.

Můžete jít, řekla a já jsem pořád čekal toho režiséra, ale pořád žádnej nešel, a tak jsem se sebral a šel jsem pryč. Samozřejmě, že jsem nevěřil, že by se splnilo jenom jedno jediný přání z toho celýho dlouhýho seznamu, kdo by tomu věřil! Nikdo!

A tak jsem jel domů tramvají a připadal jsem si jako blbec, ale jen do tý chvíle, než jsem přišel domů. Protože tam vám na gauči ležela deka, ale to vám povím, takovou teplou deku jsem v životě neviděl. A byla měkoučká a hřála tak, až mi z ní bylo v noci sakra horko! Pořád mi vrtalo hlavou, kde se tam vzala, protože kdo by věřil tomu, že se tam prostě zčistajasna jen tak objevila aniž by ji tam někdo přinesl?

A tak to šlo fofrem dál. Přišel mi výpis z účtu a mě mohly vypadnout oči z důlků, protože ta cifra, co tam byla, to vám povídám, takovou jsem si do tý doby neuměl představit, notabene na vlastním účtě. A nebyl vůbec problém si koupit dům a motorku i ten pitomej prut. A tak vám povídám, že se mi postupně splnily všechny přání, který jsem tý holčině tam nadiktoval, no věřte tomu! Přísahám, že je to pravda.

A jak se mi ty přání všechny postupně – a že to byl fofr – splnily, došlo mi, že to asi není samo sebou a pak mi konečně trklo, že sem ten papír nejspíš neměl podepsat. No, jasně, že mně došlo, že to asi s tím peklem nebude jen tak. To víte, když se něco podepíše vlastní krví, tak už to má sakra váhu, no ne že ne! A to vám povídám, to mě tedy přepadla starost a udělal jsem to, co by asi v tý chvíli udělali všichni, začal jsem ten dům hledat. Projel jsem všechny ulice ve městě, prolezl všechny suterény, ale jako by se po tom domě a po té holce slehla zem! A to už je na pováženou, to člověka napadají všelijaký myšlenky, to vám povím. A tak jsem se začal ptát lidí, ale všichni na mě koukají jako na blázna, no, zrovna tak, jako vy.

Ale já cvok nejsem a vím, že mluvím pravdu, na to dám krk.

Možná si říkáte, že bych to měl nechat plavat a užívat si těch svých splněných přání, ale věříte mi, že mi to nejde? Peněz mám, že bych s nimi mohl vydláždit chodník a měsíční úroky jsou tak vysoký, že bych mohl obletět planetu sem a zase zpátky. Ale mně se vám nechce. Pořád a pořád myslím na ten papír podepsanej tou mou krví a v hlavě se mi rojí všelijaký myšlenky.

Přemýšlel jsem dlouho, až mě z toho hlava brněla, ale víte, že jsem na to přišel? Z každý smlouvy se dá přece nějak vybruslit, to mi neříkejte, že nedá!

A tak jsem vymyslel, že to svoje bohatství rozdám, no není to šlechetný? Že jo? Moje řeč. Je to šlechetný a navíc tím pozbude ta smlouva s peklem platnost, protože mý přání vlastně nebudou splněný, no ne? No to vám povídám, že to byla pekelnice, i když to byla modrooká blondýnka a neměla žádný černý kudrny ani vyplazenej rudej jazyk až na břicho. To oni umějí na člověka vyzrát, to vám povím! Jo, s peklem by si člověk neměl zahrávat.

No a tak tady máte šrajtofli a v ní je číslo účtu i platební karta i heslo. Je to všechno vaše. Prosím. Tady jsou klíče od auta i od domu, tady je adresa… počkejte, kam jdete? Hej, nechoďte nikam! Necukejte se, nechci vám ublížit. Všechno je to pravý, nejsem žádnej blázen, tohle jsou pravý tisícikoruny, pojďte se mnou klidně za roh do banky, tam vám to všechno potvrdí… vy tedy máte sílu, to by jeden neřekl! Hej, slečinko, počkejte! Nate! Seberte si to! Všechno vám to dávám! Hej, neutíkejte! Aspoň tu deku, slyšíte?