„Kam letěl?“ ptá se Eliška.

Je rozčilená. Oči jí blýskají a piha na tváři je tmavší než kdy jindy. Vojtovi se Eliščina piha líbí, ale stydí se jí to říct. Eliška s pihou je zajímavější než Eliška bez pihy. Možná jí to jednou řekne, až bude starší.

„K altánku za rybníkem.“

„Musíme za ním!“

„My dva?“

„Ano!“

„Ale z družiny nás paní učitelka nepustí! Musí nás někdo vyzvednout!“

Eliška horečnatě přemýšlí. Vojta má pravdu. Chtělo by to babičku! Ale ta přijde s dědou až na besídku!

V družině je Eliška jako na trní. Čas běží. Jak se dostat do altánku? Děti si hrají, holky už se pro jistotu už oblékají do kostýmů… když vtom je vyruší paní družinářka. S kýmsi telefonuje a je velmi rozčilená.

„Ne, nikdo z naší školy to nemohl být, za děti ručím!“

Paní družinářce přeskakuje hlas rozčilením.

„To snad není možné!“

Děti napínají uši. Co se mohlo stát? Paní družinářka vyběhne ze třídy. Děti se nahrnou ke dveřím. Na chodbě se dohadují dospělí. K dětem doléhají útržky vět:

„…celé rozbité…“

„…nějaké děvče s dlouhými plavými vlasy….“

„… nesmysl, takové děvče tu nebydlí…“

„…prý v masce anděla…“

„…to musela být paruka, které děvče by rozbíjelo pouliční lampy???“

„Teď!“ sykne Eliška na Vojtu a oba nepozorovaně zmizí v šatně.

Rychlostí blesku se obléknou a utíkají ze školy, až jim sníh odlétá za patami. Eliška si na studeném vzduchu uvědomí, že běží bez čepice! Nesnesitelně jí zábne v zátylku a mrznou uši! To kdyby viděla maminka s babičkou!

Oba pospíchají k altánku u rybníka. Snad jejich útěk nikdo nezpozoroval. Eliška pevně svírá krabičku s cukrovím. Než doběhnou do altánku, všechny rohlíčky se rozpůlily.

A skutečně! Ryel sedí v rohu dřevěného domku, objímá se vlastními křídly a drkotá zuby. Ještěže ho děti přišly zachránit, do večera by jistě zmrznul a umřel hlady!

Vojta s Eliškou nemají slov. Anděl je tak krásný! Eliška se nemůže vynadívat na jeho stříbřité vlasy a líbeznou tvář. Vojta má chuť ho za vlasy zatahat a zjistit, jestli to opravdu není paruka. Eliška úplně zapomene, že se Ryela chtěla zeptat, proč jí doma nadělal v pokojíku takový nepořádek.

Ryel hledí na linecká kolečka slepovaná rybízovou marmeládou a šklebí se.

„To nejím,“ odstrčí krabičku.

„A co jíš?“

Eliška je rozčilená. Ryel odmítl sněhové pusinky, rohlíčky, kokosky, a dokonce i vosí hnízda.

„Růže, šeřík, tulipány,“ řekne Ryel, „anebo aspoň trávu.“

Elišce se vraští čelo. Kde vzít trávu, když kolem leží tolik sněhu?

Vojta hledí na Ryela s otevřenými ústy a dostane úžasný nápad.

„Seno! Pod jesličky paní učitelka připravila seno!“

„Ano!“ vykřikne Eliška. „Musíš s námi na besídku!“

Ryel se zašklebí. Od časného rána má zlost. Neví, co jsou jesličky, ale ví, co je seno! Sem s ním!

Ale jak propašovat anděla do kulturního domu?

„Úplně jednoduše!“ tentokrát má nápad Eliška. „Je to přece anděl! A na besídce bude několik andělů! Nikdo si ho nevšimne!“

„Nejsem žádný anděl!“ vykřikne Ryel zlostně.

Děti se zarazí.

„A kdo jsi?“