Borůvkové léto s Terezou - ukázka z knížky

 

TEREZA  (1.)

Tereza stiskla ovladač. Vrátila scénu na začátek a znovu pozorně sledovala každý krok a pohyb hlavní hrdinky filmu. Nemohla si pomoct, ale cítila, že by to na jejím místě zahrála líp. Ten pohled vlevo je naprosto zbytečnej… a kazí dojem.

Vstala a postavila se před zrcadlo. Stejně jako Julia Roberts ve filmu i ona povytáhla jedno obočí a smyslně se usmála. Škubla sebou. Domem se rozlehlo pronikavé zvonění.

Tereza se vyklonila z okna. Na chodníku před domem stála Lucie a s urputností sobě vlastní držela prst na zvonku.

„Už jdu!“ zavolala Tereza. Nepříjemné zvonění hned ustalo. Stisknutím tlačítka na ovladači vypnula obrazovku. Dodívá se večer. I když tenhle film viděla snad stokrát, nemůže se ho nabažit.
S povzdechem se postavila před zrcadlo. Stáhla si červené tričko, které měla ve škole, a chvíli pozorovala svůj nahý hrudník. Ušklíbla se. Prsa se jí už několik týdnů nezvětšila ani o milimetr. Nechápala, proč má malá prsa, když její máma má co dělat, aby ta svoje nacpala do podprsenky velikosti C. Jediná podprsenka, kterou Tereza mohla nosit, byla elastická bez košíčků. Oblékla si modré tílko. Bylo jí už těsné a tím pádem jí dobře obepínalo hrudník. Její malá prsa tak nenápadně zvětšila objem. (Tereza nebude mít nikdy velká ňadra a bude se kvůli tomu celý život zbytečně trápit.)

Stále se nemohla rozhodnout, jestli si nechá vlasy volně rozpuštěné, nebo si udělá culík. Chvilku se jí zdálo, že je zajímavější s vlasy rozpuštěnými, měla je přece jen krásně husté a lehce zvlněné, a když zaklonila hlavu, sahaly jí až do pasu. Jen kdyby neměly tak divnou barvu. Byly sice krásně tmavé, ale místy protkané šedými pramínky. A to je ve čtrnácti letech sakra brzo. Nehledě na to, že takhle šedivá je odmalička, kdy jí to ovšem ještě nevadilo.

„Kdy konečně pochopíš, jakou máš výhodu, nemusíš si nechat dělat melír,“ konejšila ji teta Helena. Jenže Tereze se nikdy melír nelíbil, a svoje šedé vlasy nesnášela. Když sebrala odvahu, vyškubávala je, co to šlo. Nejen že to moc nešlo, kolikrát měla bolestí oči plné slz, ale šedých vlasů bylo tolik, že by za chvíli byla holohlavá.

„Chci se obarvit!“ prosila často mámu, která jen rezolutně kroutila hlavou. Pokud ovšem byla doma. Továrna na nábytek, kterou vlastnili, brala všechen čas. Mámy i táty. Tereza je prakticky vídala jenom u snídaně. (To, že se měli své dceři víc věnovat, pochopí rodiče za dva roky, kdy se ke snídaním jako jedinému společnému momentu dne přestane dostavovat.)

„Na barvení jsi malá,“ říkala na to máma. „Nebudeš si kazit vlasy.“

„Já už je mám zkažené!“

„Nesmysl. Já na nich nevidím nic špatnýho,“ přidával se táta. „Jsou zajímavější, než kdyby byly jenom hnědé.“ To by bylo docela uklidňující, kdyby přitom ovšem nehleděl do novin. Tereza někdy pochybovala o tom, že by ji táta na ulici poznal.

„Sluší ti to, vykašli se na škubání,“ usmála se tátova mladší sestra Helena, když ji nedávno přistihla u zrcadla s chomáčem vlasů v ruce. „Jednou pochopíš, že to, co se nelíbí ženám, líbí se mužům. Jednou se z tvých stříbrných vlasů nějakej kluk posere.“

Helena se chraptivě zasmála. Pracovala v nočním baru a sprostá slova se v jejím slovníku trvale zahnízdila. Častým používáním je vlastně už vůbec nepovažovala za sprostá. Tereza vulgárnosti nesnášela, ale u Heleny jí nevadily. Vlastně je nevnímala. Teta byla štíhlá, oblékaná v černém, odbarvená na mahagon, měla vždy výrazně namalované oči, nalakované nehty tmavým lakem a hrubý hlas. K ní se takový slovník prostě hodil.

To, že někdo bude její šediny zbožňovat, si Tereza nemyslela, ale přece jen si vlasy trhat přestala. (Anomálii ve svých vlasech překvapivě ocení už za dva a půl měsíce od onoho rozhovoru.)……

 

MICHAL (2.)

„Vsadíte se?“ Štěpán se opíral o zábradlí. „Kdo se vsadí?“

„O kolik?“

Kluci seděli na schodišti před tělocvičnou. Před pár lety už by dávno dováděli uvnitř, lezli by po provazech a žebřinách, dneska je to ani nenapadlo. Polovina z nich měla připravenou výmluvu, proč nemůžou cvičit.

„O kilo?“

„Platí.“ Štěpán se sebevědomě usmál. „Do konce školního roku. I když vyjít by to mohlo napoprvé.“

„Natvrdo?“ Igor s napřaženou rukou pozdvihl obočí.

Štěpán jenom vážně pokýval zrzavou hlavou. Kluci si plácli.

„Ale jakmile se to stane, platíte hned. A v hotovosti.“ Štěpán plesknul do dalších třech dlaní.

Honza posměšně vyprskl. „To se ti nepovede. S Barborou ne.“

„Sázej. Prohraješ.“

„A jak poznáme, že nekecáš? Matka vám bude svítit?“

„Matka ne. Michal.“

Kluci se zasmáli. Michal se tvářil neutrálně. Rukama si prohrábl vlasy a zkušeně si naslepo udělal culík. Věděl, že pokud je Štěpán v ráži, nemá cenu zasahovat. Dobře ho znal. Když si něco vzal do hlavy, byl jako posedlý. Když si na fotbale umanul, že dá gól, dal ho. Po hřišti se pohyboval jako rozjetý tank. V životě taky, na rozdíl od Michala.

Štěpána těšilo, že ho kluci pozorují. Kdyby mu v té chvíli mohli nahlédnout přímo do duše, s úžasem by zjistili, že mu ani tak nejde o to, jak připravit Barboru o panenství, jako o jejich obdiv. Ve skutečnosti si vůbec nedovedl představit, jak svůj plán uskuteční, kromě toho, že využije prázdného domu a holky pozve, až rodiče odjedou na víkend pryč. (Štěpán se bude často pouštět do věcí, aniž by věděl, jak dopadnou. Právě tahle vlastnost mu v budoucnu pomůže uspět v politice.)

„To se tedy poseruuuu, jestli to fakt uděláš!“ Igor se srdečně zasmál.

„Udělám. Tenhle pátek.“

Igor kroutil hlavou. Ne že by jeho holky nechávaly úplně chladným, ale do takovéhle riskantní akce by se nepustil. Snad proto, že musel sdílet jeden pokojík s třináctiletou ségrou Ivou, měl holek na hodně dlouho dopředu plné zuby. Iva byla nesnesitelná, stejně tak jako její kamarádky, kterými se pokoj často plnil spolu s vůněmi deodorantů a zápachu odlakovačů na nehty. Igor nechápal, jak se spolu můžou řehtat, až se válejí po zemi, a za pár minut se pohádat na život a na smrt. Ivu často nacházel plačící na posteli, s hlavou zabořenou do polštáře.

„Co je, krucinál, co je?“ ptával se jí, ale naprosto zbytečně. Neodpovídala a jenom ho odháněla. Větu „Nech mě bejt!“ nesnášel. Snad proto byl vůči holkám dost imunní. Uvázat si něco takového na krk se mu prostě nechtělo. Současně i proto, že vídal ségru odmalička nahou, neměl potřebu holky zahánět do kouta jako jedináček Štěpán.  

„To je fakt hustý. To bude vážně dobrá prdel.“

„Pánové, jak to mluvíte?“ ozval se tělocvikář Bechyně. Ani si nevšimli, že stojí za nimi. „Sprostě, pane učiteli.“ Igor pokrčil rameny.

Kluci se tlemili. Strach z Bechyně neměli nikdy. Když se Honzovi jednou při výmyku na hrazdě z kapsy vysypaly čtyři prezervativy, neudělal nic víc, než že mu je odebral a přidal čtyři kolečka kolem hřiště. „Nemáš jich s sebou nosit tolik, jedno balení stačí, to ti garantuju,“ prohodil. Pak se ale znovu podíval na krabičku a dodal: „Jestli ti můžu radit, tak ženám víc vyhovují ty s vůní jahod.“

(Učitel Bechyně nikdy nechtěl být učitel, ale nikdy svého povolání nebude litovat.)

„S nadávkami u dívek daleko nedojdete. Mnohem víc zabere vtip, květina, anebo – ve vašem věku –  čisté ponožky,“ ukázal si teď významně na nos.

„Dobrá rada,“ pokýval hlavou Štěpán. „Aspoň něco si z té devítileté školní docházky odnesu.“

„I kdyby to bylo jenom tohle, bude to stačit.“

Kluci se převlékli a vyběhli na školní hřiště. Jako obvykle neuznal Bechyně žádnou omluvu. „Zkoušet to můžete, ale abyste se váleli, museli byste mít nejmíň devětatřicet. Anebo zlámaný obě nohy.“ Znali jeho zásady a věděli, že to myslí skutečně vážně. (Svůj názor učitel zmírní až za rok a půl, kdy donutí dohrát Filipa Kratochvíla ze 7. A basketbalový turnaj se zlomeným zápěstím a bude pak čelit plačtivému výstupu Filipovy matky, mávající mu před očima rentgenovým snímkem.) Bechyně měl respekt. Bez reptání začali vybíhat na trať.    

„Ty se nevsadíš?“

Michal klusal vedle svého největšího rivala a mlčel. Odmalička se Štěpánem v něčem soutěžil. Kdo dál doplivne, kdo dál dočurá. Kdo sní víc bramborových knedlíků.

Sázet se nechtěl, přesto věděl, že to udělá, i když šance na výhru byla mizivá.

Štěpán odjakživa spolehlivě vyhrával. Všude a ve všem. V běhu, v počtu branek při fotbalových zápasech, v matematické olympiádě.

Představa, že by opravdu dokázal svést Barboru, Michalovi bytostně vadila. Bára se mu už dlouho líbila. Byla hezká, jemná a něžná. V posledních týdnech se na sebe několikrát podívali docela jinak než v předchozích letech. Absurdně kvůli tomu, že jí při písemce z matiky věnoval svou propisku, když té své ukousla špičku. 

Štěpán byl sexem posedlý už ve školce. Michala nikdy nenapadlo v pěti letech holkám stahovat kalhotky. Neodvážil by se toho ani teď, po deseti letech……………