(Ukázka z rozhovoru s paní prof. Helenou Haškovcovou)

Promluvme o tématu, kterého se lidé snad bojí dotknout, tedy o smrti. Paní profesorko, je vůbec dobré o smrti mluvit?
Říká se „zlatá střední cesta“. Nemluvit o smrti vůbec je špatné, kdybychom o ní mluvili moc často, také by to nebylo dobré. Jsem ráda, že jste tuto otázku zvolila. Myslím si, že zejména starším nemocným lidem chybí dostatečné informace. Člověk si přeje, aby smrt přišla za dlouho, ale racionálně ví, že může potkat jeho nebo někoho z jeho blízkých, a na tu situaci by člověk měl být alespoň částečně připravený.

Zlatá střední cesta. Kdy o smrti mluvit a kdo se toho má ujmout?
Od dětství a nakonec v celém svém životě se setkáváme s tím, že někdo zemře. Buď je to někdo blízký anebo vzdálenější, ale zpravidla se koná pohřeb a na ten pohřeb jdeme anebo píšeme kondolenci – to je přesně ta chvíle, kdy je dobře o smrti promluvit.
V tu chvíli si každý, mladý nebo starší, uvědomí, že i když jsem zdravý, jsem konečný a jednou ta chvíle potká i mě. Dobré je to v tom smyslu, že prožíváme smrt v situaci, kdy jsme fit. Jak stárneme, leccos nás bolí a zdá se, že závěr života je pravděpodobnější, tak o ní uvažujeme jinak. Nezapomínejme, že se umírá v každém věku. Nejde říct, že je to problém těch, kterým je více než x let… Jak staré české přísloví říká „mladý může, starý musí“. A je dobře, když se člověk zaopatří za svého života sám.
Jako příklad mohu uvést svou vlastní zkušenost. Měla jsem starou líbeznou tetičku, byla na mě moc milá a vlídná, a když mi chtěla vysvětlovat, jak by si představovala svůj pohřeb a vůbec závěr života, dělala jsem tu stejnou chybu jako všichni: „Ale jdi, o tom nemluv, na to je dost času…“

A to je chyba…
Je to chyba. Jednou toho člověka máme nechat říct, co by si po smrti přál, a on se k tomu potom nebude už vracet. Vzpomínám, jak mě teta tehdy docela hrubě zastavila: „Teď mlč!“ a řekla mi, kde má vkladní knížky, doklady a jak si to všechno představuje…
Jsou situace, kdy bychom měli lidem kolem sebe umožnit, pokud tu potřebu mají, mluvit o smrti. Neměli bychom je v tuhle chvíli zahánět.

A když člověk není starý, ale nemocný? Nemalujeme tím čerta na zeď?
Když nás na životě ohrožuje nemoc a v rodině se o ní ví, tak není rozumné hrát si na silného a smrt překonávat mlčením a hrou na radost. Někdy není v takové situaci partner dialogu schopný, ale člověk, který je nemocný a kterého se to týká, by měl mít aspoň jednu osobu, s níž má otevřenou komunikaci, takovou studnu, které může vše svěřit.
Může to být přítel nebo někdo z rodiny anebo profesionál. Je důležité přijmout stanovisko, že smrt patří k životu.

Jako by na smrt moderní lidé zapomněli.
Ano, je ve všech vysoce vyspělých zemích tabu. Tohle tabu přišlo s vyspělou medicínou, která je orientovaná na zápas s nemocí a na vítězný boj. Zvykli jsme si, že medicína vítězí jak nikdy v minulosti, a nechceme přiznat, že nemůže vítězit vždycky.
Nechme stranou případy, kdy jsou lidé šťastní, že jsou zachráněni a mohou dále žít, i když mají různé chronické obtíže. Smrt jednoho dne zvítězí.