3333km k Jakubovi - ukázka z knížky

Projeli jsme sevřeným kaňonem řeky ve větrném peklu. Příšerný protivítr, museli jsme šlapat i z kopce. Dojeli jsme do Chadracu. Táta se mi zdál nervózní. Dlouho hleděl do mapy, pak si s někým psal esemesky frekvencí, kterou jsem u něho viděl poprvé.

„Zabloudili jsme?“

„Ne.“

„Tak co řešíš?“

Táta na mě mrknul.

„Brzy dorazíme do Puy en Velay. To je značně navštěvovaná turistická aglomerace. Odsud se vydává na cestu nejvíc poutníků. Vůbec první, kdo vyrazil do Compostely byl biskup z Puy, a učinil to v roce 951.“

„Určitě máš spočítáno, kolik je to let,“ popíchl jsem ho.

„V tom spoléhám na tebe.“

Vytáhl jsem mobil a na kalkulačce vypočítal 1063.

„Počet poutníků stoupá. V poslední době už je to móda a brzy to bude patřit k bontonu,“ táta si promnul oči. „Bohužel nejvíc je těch, kteří se vezou v autech a popojdou jen poslední kilometry.“

Je pravda, že skutečné poutníky, plahočící se po silnici nebo prašné cestě, jsme pořád ještě nepotkávali v žádném výrazném množství.

„Myslíš, že cesta do Compostely lidem fakt pomáhá?“

„Minimálně si uvědomí, že jim dva měsíce stačí jedny boty,“ zasmál se táta.

„Pak jsme měli vzít mámu.“

Táta neřekl nic. Vstal a zkoumavě hleděl do mapy, jako kdybychom se vážně ztratili.

„Kdyby s námi jela máma, možná by si vzpomněla na to, jak chodila bosá,“ ponoukl jsem ho.

Táta si dvěma prsty promnul oči.

„V Puyi je nádherná katedrála Musíme jet. Čeká nás tam překvapení.“

„Jaké?“

„Uvidíš.“

„Nebudu muset na mši?“

Táta se trochu křivě zasmál.

„K ničemu takovému by mě nenapadlo tě nutit. Boha si musí každý najít sám.“

„Tak jaké překvapení?“

„Kdybych ti ho prozradil, nebylo by to přece překvapení!“

Něco v tátově hlase se mi nezdálo. Ale rychle naházel věci zpátky do brašny a vyrazil. Následoval jsem ho. Táta se o překvapení nezmínil na žádném z mezipřistání. Dumal jsem, co vymyslel. Mámina překvapení byla vesměs spojená s jídlem, hadry nebo lístky na muzikál. Táta musel vymyslet něco mnohem lepšího.

Starobylé město Puy je naprosto neuvěřitelné. Byl jsem vykulený, protože jsem nikdy nic takového neviděl. Všechny stavby pamatovaly středověké krále.

„Dobře poslouchej, kolem tebe dupou dějiny,“ pousmál se táta.

Všechny starodávné kamenné stavby fungovaly pro normální lidi, žádný skanzen.

„Městu žehná gigantická dvacet tři metrů vysoká socha Panny Marie stojící na vrcholu bývalé sopky Rocher Corneille,“ ukázal mi táta. „Ale šplhat k ní nebudeme. Platí se tam vstupné.“

„Jak to víš?“

Táta se zatvářil tajemně a mně najednou cosi řeklo, že už tu jednou musel být. Ale je možné, že si všechno vyčetl v průvodcích, šťoura je na to dost velký.

„Kdyby tu byla máma, určitě bych chtěla, abys mě tam vyfotil,“ podotkl jsem.

„Vážně?“

Táta uhrál rozhovor do ztracena.

„Půjdeme se vyspat. Zítra ráno v sedm nás čeká mše. Koná se pro poutníky pravidelně.“

„Takže je to mše, to tvé překvapení!“

Táta pokrčil rameny.

Cestou na ubikaci jsem mámě napsal esemesku, z které měla mít radost: „Mami, jsem v nejkrásnějším městě na světě a příště sem pojedeme spolu.“ Její odpověď byla, vzhledem k tomu, že s námi nebyla, logická: „Mažeš si nohy? A co zadek? Lepší?“