Ukázka z knížky

„Ježkovy voči!“ vykřikne děda. „Kolik je hodin?“

„Co se stalo?“

„Musím na poštu! Slíbil jsem poslat tuhle krasavici ještě dnes!“

Krasavice, o které děda mluví, je velká červená zubatá známka. Děda si s přáteli známky vyměňuje. Filatelie je koníček, který si osedlává mnoho mužů, žen i dětí po celé planetě.

Johanka dědečka pozoruje. Půjde s ním na poštu? Zdá se, že na ni ve spěchu zapomněl. Johanka se potichu diví. Babička, maminka ani táta by na ni nezapomněli nikdy. Určitě by ji samotnou nikde nenechali. Jenže děda si rychle zapíná plášť do deště, utahuje opasek, na hlavu posazuje klobouk, nazouvá boty, popadne deštník a je pryč! Bum! klaply dveře. Děda se ani neohlédne.

Johance se rozbuší srdíčko. Je poprvé úplně sama v bytě! Máma a táta odjeli už včera, babička je v práci. Johanka ještě několik okamžiků čeká, jistě se ozvou rychlé kroky a děda se vrátí. Jenže děda pádí už dávno po ulici a na vnučku docela zapomněl.

Jaké to je, být sama doma? Johančina maminka je ráda sama doma. Dokonce často říká: Kéž bych mohla být sama doma! Jenže Johančina maminka je dospělá. Ale jak se cítí samotné dítě?

Johanka sedí tiše jako myška a rozhlíží se kolem sebe, jako by byla v bytě u dědečka a babičky poprvé. Přitom sem chodí dlouhých šest let! Celý svůj život.

Zpozoruje věci, kterých si obyčejně nevšímá. Červená lampička u postele je podivně ohnutá. Johanka vstane a narovná ji. V rohu místnosti nahoře u stropu visí pavučina. Pavouků se Johanka nebojí, takže je klidná. Ve zdi pokoje je prasklina. Docela malinká prasklinka. Johanka ji přejede prstem. Plyšáci leží poházení po posteli, jak si s nimi ráno hrála. Johanka je hezky srovná do řady. Pod křeslem svítí pětikoruna. I tu Johanka zvedne a položí dědovi na stůl. Školní brašna, kterou si přivezla, opřená o psací stolek, je pootevřená. Johanka k ní přisedne a přezku zacvakne. Brašna voní novotou. Je růžová s obrázkem dinosaura. Johanka si ji posadí na záda. Má chuť se na sebe podívat do zrcadla v ložnici u babiččiny postele. Johanka se do babiččina zrcadla dívala mockrát, ale najednou neví, jestli tam vůbec dojde. Jako by ložnice byla nesmírně daleko. Je totiž za zavřenými dveřmi. Může Johanka do ložnice, když je v bytě sama? Proč by nemohla, našeptává jí kdosi. Jen běž! Jenže… co když za dveřmi není ložnice? Co když otevře dveře a bude zírat do propasti? Co když…

Johanka stojí uprostřed pokojíku a dumá. Vtom málem povyskočí. Ozve se zvonek! Zvonek u dveří. Johance dokonale zdřevění nohy. Okamžitě si uvědomí, že kdo zvoní, nemá klíče. Jistě je to někdo cizí. Děda pospíchal. Zapomněl na Johanku. Je jisté, že zapomněl i zamknout!