Ema - ukázka z knížky

Ema stála chvíli před domem jako solný sloup. Nikdy nebyla v noci venku.Ve tmě a svitu měsíce se jí zahrada zdála docela jiná. Tajemná a nepřístupná. Zaposlouchala se do nočního ticha. Jako by si tu nikdy nehrála spousta dětí, neozýval se smích ani křik. Jako by na trávník nikdy nesvítilo slunce. Zapomenutý balon na pískovišti působil děsivě jako čísi zakutálená hlava. Opuštěné lavičky stály kolem dokola. Kamínky na cestě se leskly modrou září, stejně jako lístky na jabloních a meruňkách. V dálce zahoukala sova. Dlouze a ještě jednou. Noc byla docela teplá, Ema se přesto otřásla.
Konečně se pohnula. Musí jednat! Netušila, kolik může být hodin, ale času určitě není nazbyt. Vůbec neví, jak je zahrada velká a jak dlouho jí zabere najít ve zdi díru! O tom, že tam musí být, nepochybovala.
Napadlo ji zeď prozkoumat z jednoho konce na druhý, ale má zeď, která vede kolem domu, konec? Ema byla chytrá. Zeď, která vede kolem dokola, konec nemá, ale místo, odkud by mohla začít, aby s jistotou poznala, že už tu byla, je jenom jedno. Velká dubová vrata. Musí je najít!
Vydala se po jedné z nejširších cest, která podle všeho vedla k hlavní bráně. Nikdy na její konec nedošla, u brány nikdy nebyla. Ale pamatovala si, že zrovna po téhle pěšině se vždy vyprovázejí desetileté oslavenkyně, které kráčejí do Města. Večer tu pak všechny dívky přešlapují po obou stranách cesty a netrpělivě čekají na dobroty a na novinky, které dívky z Města přinášejí. Bránu ovšem chodí odemykat Slečna sama.
Ema minula hřiště i altánek, ovocné stromy vystřídaly jeřabiny, javory a lípy. Měsíc v úplňku jí milosrdně svítil na cestu. Pod nohama jí křupaly kamínky. Cesta se mírně klikatila a svažovala se z kopce. Měsíc náhle zakryl mrak. V tu chvíli se zatmělo tak, že se Ema musela zastavit. Nebylo vidět ani na krok. Nezaslechla nic určitého, ale přesto ji polilo horko… Zdá se jí to, anebo ji někdo… sleduje? Srdce se jí rozbušilo. Představila si, jak by se asi zatvářila Slečna, kdyby věděla, co Ema provádí. Určitě by se zhrozila!
Naštěstí Slečna spí, potvrdila si v duchu Ema. V životě by ji nenapadlo, že Slečna dívky kontroluje i v noci. Je noc a Slečna spí stejně jako ostatní kamarádky.
Kdyby Ema tušila, že tou dobou už Slečna prohledala po několikáté celý dům, že se ve všech oknech kromě ložnice děvčat svítí, že Slečna v zoufalství několikrát vyběhla ze sklepa až na půdu, že prohledala všechny skříně a podívala se i do spíže, určitě by se lekla a vrátila se zpět. Emu ovšem nic takového nenapadlo. Neohlížela se. Postupovala tmou a jediná myšlenka, ke které se upnula, byla, aby na zahradě nezabloudila.
Slečna s rozsvícenou lucernou právě vyšla před dům. Několikrát ho obešla kolem dokola, ale zavolat nahlas se neodvážila. Mohla by voláním probudit ostatní dívky, a ten zmatek, který by nastal, kdyby zjistily, že se Ema ztratila, si nechtěla ani představit.
Kde jen Ema může být? Zvedl se vítr. Z altánku se ozval jakýsi hluk. Slečna k němu doběhla a posvítila dovnitř. Zklamaně zjistila, že to jen průvan rozfoukal hromádku papírů, na které dívky dnes malovaly rozkvetlé stromy a květiny. Emin výkres plný pampelišek se smutně snesl Slečně k nohám. V jejím obličeji se zračilo zoufalství. Měla dívky na starost, i když byla přísná a neúprosně dodržovala zdejší řád, měla je velmi ráda a udělala by pro ně cokoli.
Slečna došla na pískovou cestu a rozhlédla se. V hlavě jí vířilo. Co se to jen děje! Kam jenom mohlo to děvče jít? Slečna si bezděčně sáhla rukou do kapsy zástěry. Nahmatala velký klíč. Brána! Jediné místo, které mohlo Emu zlákat, je brána ve zdi! Slečna se zarazila. Objevilo se tu dítě, zmizela Ema… Nenechala snad Slečna bránu naposledy odemčenou? Ta myšlenka jí vyrazila dech… Ano! Je to možné! Stát se přece může všechno… Člověk je tak roztržitý!
Ema stála ve tmě jako socha. Měsíc se neukazoval. Chvíli čekala, až se trochu uklidní, pak napřáhla ruce před sebe a pomalu jako slepec pokračovala v chůzi.
Našlapovala opatrně a podle zvuku svých kroků usuzovala, jestli je stále na cestě. Několikrát se octla na trávě, několikrát se rukou dotkla jakéhosi křoví. Vždy se lekla a dalo jí velkou práci dostat se zpátky na cestu.
Vítr konečně mraky rozehnal. Měsíc vykoukl. Ema si oddychla. Rozpoznávala vlastní roztažené prsty ve tmě před sebou. Zarazila se.
Ze tmy náhle vystoupila černá vysoká stěna. Brána! Je u cíle! Ema došla blíž. Obrovská vrata budila hrůzu. Co všechno je ale za nimi…!
Ema se velmi zlehka dotkla velké oblýskané kliky ve výšce očí. Zkusila ji stisknout, ale musela použít obě ruce, tak byla klika mohutná. Ozvalo se hluché cvaknutí. Bylo zamčeno.
Ema se několik vteřin rozmýšlela, na kterou stranu podél zdi se vydat, nakonec se rozhodla jít vlevo. V mdlém světle měsíce nebylo moc vidět, přesto dobře poznala, že u zdi rostou tisíce kopřiv, které jí sahají až po bradu. Zašklebila se. Ještěže ji napadlo vzít si na sebe pod sukni dvoje punčocháče a na sebe dva svetry. Zvedla ruce do výšky a čelem se přitiskla ke zdi. Byla vlhká, Ema ucítila hlínu a plíseň. Krčila nos a se zavřenýma očima se opatrně sunula podél zdi vlevo od vrat. Šlo to těžko, prodírala se kopřivami, cítila, jak se jí na sukni zachytávají listy lopuchu a bodláčí. Levou rukou tápala kupředu. Naštěstí se nebojím pavouků, napadlo ji, když se jí tu a tam na obličeji zachytila měkká huňatá pavučina. Smetala je rukávem a neohroženě pokračovala vpřed. Výhonky planých růží, kterými byla zeď posetá, jí cuchaly vlasy, tu a tam ji do obličeje švihla kopřiva. Ema přesto šlapala dál. Postupovala pomalu, zem byla mokrá, hlína se jí lepila na boty, umdlévaly jí ruce a nohy, ale nezastavovala se. Musí té záhadě přijít na kloub. Otvor ve zdi být musí! Musí!
Kdyby tušila, že ji Slečna úpěnlivě hledá, že ji už dokonce volá a tiše pláče, možná by se zastavila.
Ema ovšem neviděla a neslyšela. Jako by dostala horečku, jako by se náhle rozstonala. Jako by na tom, jestli díru objeví, či ne, závisel její život, šátrala levou rukou po ostrých kamíncích vystupujících z obnažené zdi a postupovala kupředu.
Slečna ztěžka doběhla k bráně. Nemohla chytit dech. Rozčileně zkoumala, zda je brána zamčená. Několikrát prudce zacloumala klikou sem a tam. Zvedla lucernu nad hlavu. Po tváři jí tekly slzy. Emo! Kde jsi, Emo!
Ema levou rukou hmátla do prázdna. Konečně! Zastavila se. Srdce jí dunělo jako zvon. Udělala dva kroky vlevo, skrčila se – a dírou, kterou objevila, zarostlou šípkovými keři, se prodrala na druhou stranu zdi. Postavila se.
Otevřela pusu údivem. To, co uviděla na obzoru, si nedovedla představit ani ve snu.
Ozářené obrysy vysokých věží roztodivných tvarů, vysoké i nízké domy, komíny a silueta ruského kola, o kterém vyprávěly dívky! Byla přesvědčená, že dokonce slyší zvuk harmoniky a smích. Dívala se rozzářenýma očima kupředu. Nebolely ji dlaně rozedřené do krve, necítila tváře popálené kopřivami, bylo jí jedno, že má potrhanou sukni a nohy až po kolena od hlíny.
Nemohla se té krásy nabažit. Ona, Ema, ačkoli jí ještě není deset let, konečně, konečně vidí Město!