Ukážka z knížky Dům doktora Fišera

 

Zadržel jsem dech. V chodbě se nic nehnulo a květiny na parapetu okna působily mírumilovně. Na zemi zářily veselé barevné dlaždice. Pomalu jsem se uklidnil. Není to ideální? Prohlédnu dům, pak si zapnu mobil a zavolám našim. Musím to udělat rychle, než máma zalarmuje policii. Došel jsem k prvním dveřím a zaraženě jsem na ně hleděl. Dveře neměly kliku! Místo, kde obvykle bývá klíč, bylo schované kovovou krytkou. Sebral jsem odvahu a zkusil krytkou pootočit. Objevila se klíčová dírka. Nakoukl jsem dovnitř, ale viděl jsem jen tmu.

Prošel jsem část chodby, minul troje dveře a zděšeně pozoroval, že bez kliky jsou všechny. Bez klíče nemám šanci dostat se dovnitř. Znervózněl jsem. Co to má znamenat? Doktor Fišer bude vážně cvok. Probíhal jsem zmateně chodbou. Mám na některé dveře zaťukat? Chodba se pomalu zatáčela, blížil jsem se zase zpátky ke vchodu. K velké úlevě jsem dorazil ke dveřím, na kterých klika byla! Kdybych se zpočátku vydal vpravo, narazil bych na ně mnohem dřív.

Ani jsem se dlouho nerozmýšlel a zkusil otevřít. Čekal jsem, že bude zamčeno. Ale klika cvakla a já nakoukl dovnitř. Zůstal jsem s pusou dokořán. V místnosti bylo asi tisíc knih a uprostřed ve velkém červeném křesle seděl tmavovlasý kluk.

Přestože jsem byl přesvědčený, že ho tu najdu, zíral jsem na něj jako na zjevení.

Na rozdíl ode mě nevypadal překvapeně. Díval se na mě s ledovým klidem. Nevypadal vůbec jako vězeň nebo někdo držený na samotce. V hloubi duše jsem se začínal stydět za naši konspirační teorii.

Popošel jsem k němu. Kluk mě sledoval tmavýma očima. Na klíně mu ležela velká otevřená kniha.

„Ahoj," vydechl jsem.

Byl asi o něco starší než já, hodně hubený, ale musel jsem uznat, že moc hezký. Přesně ten typ, co se líbí holkám. Vlastně trochu jako holka vypadal. Vlasy mu spadaly skoro na ramena, oči měl velké, výrazné obočí a pusu měl vykrojenou přesně tak, jak si přeje mít většina spolužaček. Sledoval mě klidným pohledem, ani se nehnul.

„Ahoj," zopakoval jsem. Zastavil jsem se asi dva metry před ním. Prohlížel si mě, ale pak mu oči uhnuly směrem ke dveřím. Ohlédl jsem se. Dveře zůstaly otevřené.

„Ty jsi sám?" zeptal se. Měl zastřený hlas a mluvil docela tiše.

„Ano."

Pousmál se.

„To ti mám věřit?"

„Jsem sám..."

„Poslali tě, aby sis se mnou hrál?"

„Hrál?"

„Ano. Dáme si karty nebo jinou stolní hru? Umíš poker?"

Kluk se nenápadně ušklíbl. Pochopil jsem, že si ze mě utahuje.

„Nepřišel jsem si s tebou hrát."

„Ale? Ty si nerad hraješ? Jak tedy zabíjíš čas?"

Mlčel jsem. Zvlhly mi dlaně jako při zkoušení.

„Tak kdo tě poslal?" vyhrkl kluk najednou ostře. „Nebo ještě někoho čekáme?"

„Ne!?" vyhrkl jsem. „Nikdo mě neposlal. Přišel jsem sám."

Posměšně kroutil pusou: „Nikdo mě neposlal. Přišel jsem sám." Bylo jasné, že mi nevěří.

„Vážně!"

Kluk pomalu zavřel knihu a položil ji na kulatý stolek vedle sebe. Dívali jsme se na sebe a já pochopil, že bude těžké ho přesvědčit.

„Jak ses sem dostal?"

„S tátou. Je elektrikář, dělá vám tu tělocvičnu. Ale neví o mně, vlezl jsem mu do auta tajně. Teď odjel a zamkl mě tady. Neví, že jsem tady," drmolil jsem.

„Dobrá historka," tiše se zasmál. „Tu jsem ještě neslyšel."

„Je to pravda," zajíkl jsem se. „Neví, že jsem tady."

„Neví, že jsi tady," zopakoval tiše.

„Neví," pokračoval jsem rychle. „Já jsem doma zaslechl, teda naši si povídali, že tu bydlí asi nějaký kluk. Táta viděl tvoje boty, ale doktor Fišer mu říkal, že tu bydlí sám. Zajímalo mě to, a tak jsem se přišel podívat." Mluvil jsem rychle a bůhvíproč mi bylo do breku.

„Neví, že jsi tady," řekl znovu. Pak pomalu vstal. Byl kupodivu vyšší než já, ale vypadal křehce, opravdu jako holka. Měl na sobě světlé oblečení, asi tenkou mikinu a něco jako legíny. I proto mi připomněl dívku.

„Já jsem Petr," zamumlal jsem. Věděl jsem, že bych mu měl podat ruku, ale nezdálo se mi to vhodné. Kluk nevypadal, že by z mé návštěvy měl radost. Pomalu mě obešel a zamířil ke dveřím. Jako by nevěřil, že jsou otevřené. Chvíli u nich postál, pak se obrátil ke mně.

„S nikým jsi tu nemluvil?"

„S nikým," rychle jsem zakroutil hlavou. „Nikdo tu přece není!"

Kluk vyprskl.

„Nikdo tu prý není!"

„Doktor Fišer se vrátí až ve čtvrtek!" vyhrkl jsem. „Vím to od táty."

Kluk zvážněl.

„Nemyslím doktora Fišera!"

Pak se kluk znovu otočil ke dveřím a tvářil se, jako by naslouchal. Na chodbě ale bylo ticho.

„Ty jsi tu opravdu sám," řekl a nebyla to otázka.

„Říkal jsem ti to, přece."

Kluk na mě vážně hleděl očima tmavýma jako uhel. Došlo mi, proč mi na něm ještě připadá zvláštní. Byl velmi bledý, vypadal jako nalíčený. Vzpomněl jsem si na Jansovou, jak si ze mě utahovala, jestli nemám make-up. Co by asi řekla teď? Kluk ale nevypadal, že je mu špatně, ale spíš jako někdo, kdo záměrně nechodí na slunce.

„Viděl jsi ten ostnatý drát?" zeptal se.

„Viděl."

„Víš, že je kolem celého prostoru."

„Vím."

„Dům je zamčený."

„Vím."

Kluk se pousmál.

„A přišel jsi sám."

„Ano. Tajně. Vlezl jsem tátovi do auta..."

Kluk se rozesmál. Měl krásné bílé zuby. Pak zvážněl.

„Takže o tobě nikdo neví."

„Ne..."

„Máš kameru?"

„Kameru? Nemám."

„A co to máš v kapse?"

Vytáhl jsem telefon. Došlo mi, že je v něm taky kamera.

„Ale je vypnutý. Nechtěl jsem nic natáčet."

„Položíš ho, prosím tě, na stůl?" požádal mě kluk prosebně. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem telefon opravdu položil na kulatý stolek.

Kluk náhle strčil do dveří, které se zabouchly. Vyděšeně jsem poskočil. Z této strany na dveřích také nebyla klika! Zježily se mi vlasy. Z kluka šel strach. Rychle jsem přemýšlel, jestli bych ho přepral. Hubený byl dost, ale jeho síla byla jinde.

„Tak teď jsme tu zavřeni spolu," zubil se.